Cesta, kterou mame pred nami, by mela byt lehka. Jen asfalt smerem na zapad co nejblize k Marakeshi, nekde zakempovat a zitra projit mesto. Abdul do meho planu jeste zasahl a zmenil cestu tak, ze pojedeme kolem nekolika tritisicovek. Na gps mape ani celou cestu nemam a na mape je zakreslena jako ta nejobycejnejsi, ale Abdul me ujistuje, ze je tam tarmac neboli asfalt. Nu coz, uvidime. "Insalah!"Cesta ubiha rychle a na krizovatce v Dades se poustime dvemi cestami. Tom jede po silnci delsi cast a ja to beru zkratkou mimo silnici. To se ukazalo jako super napad a po asi hodine svizne jizdy na piste se setkavam s Tomem u reky, kde spousta zen pere pradlo v rece a divky ho pak v kosich odnasi a vesi po stromech kolem. Na me ceste sem, jsem potkal jen par pastevcu a typka co zasypaval nerovnosti v jiz tak ponicene ceste. Stal tam s lopatou uprostred pustiny a pracoval na necem, co me absolutne nedavalo smysl. Kdyz jsem projizdel kolem pozadal me o vodu, tak jsem mu dal celou petku s litrem a pul vody. V tu chvili jeste nevim, ze pozdeji toho budu litovat.
Nakonec pista konci ve vyschlem koryte potoka, ktery ve spravnou dobu asi unasi spostu vody z tajiciho Atlazu. Todle neni vubec dobre. Koryto je plne kaminku, ktere se pohybuji jak bahno a plavou pod nalozenou motorkou. Ja mam nastesti svuj stroj v pazich a situace, kdy moto plachti kontrolovanym smykem do strany, vyledavam. Tady, ale mam respekt i ja a davam si velky pozor na chyby. Tom je uplne hotovy a bojuje s nakladem nalozeneho stroje. Jedu napred zjistit za jak dlouho se opet streneme s cestou. V jednu chvily se otocim a Tom lezi. Jeho GS je na boku, on uz ale nastestib stoji na svych. Jen mi probehne mraz po zadech, kdyz si vybavim, jak rychle muze jeho cesta afrikou skoncit. Nabizim pomoc a tu jeho velkou mrchu si pujcim a presouvam ji vpred. Konec toho zla je v nedohlednu a ja navic musim dvakrat vpred a jednou pesky vzad. Velky advik spolu s bagazi je pekny kus zeleza a ja jej nemam vubec v ruce. Tom ma respekt a strach ze spatne cesty a ja zase z jeho motorky. Ani jedno bohuzel nestaci k vyreseni naseho problemu. Slunce pali a ja citim jak smrdim potem. Obcas mi problikne vzpominka na Abdula, jak rika "tarmac" a v duchu ho proklinam. Na gps to vypada, ze mame jen par km do cile, tedy k nejake krizovatce, to ale neni moc uspokojive. Zvlaste kdyz jeden kilometr udelate za pul hodiny. Koryto reky je lemovane jeskynemi ve skalach obestavenymi, dnes jiz opustenymi, primitivnimi obydlimi. V jednom z poslednich zahlednu obrysy lidi a tak na ne mavam a volam pozdravy. Oni na me mavaji, at jdu nahoru. Neodmitam. Jejich pomoc se tu muze hodit. Nemame uz skoro vodu, protoze jednu flasku jsem ztratil, druhou venovali typkovi po ceste a camelbak je prazdny, protoze jsem ho po ceste vytratil a Tom ho prised, kdyz mi ho vezl, takze upadl nahubek. Jdu nahoru a v prevapeni stojim udiven.
Na zaprazi pred jeskynemi je doslova totalne nasrano (omluvte slova, slouzi k kepsimu vyobrazeni situace) od ovci. Vsude letaji stada much a na druhe strane terasy stoji dve postavy s detmi. Vypadaji jako berberi, ale chovanim jsou opravdu velmi primitivni. Nerozumi ani francouzky, arabsky, ale ani nechapou mych par berberskych slov. Oni sami mezi sebou sem tam prohodi jedno ci dve slova. Ve skale jsou tri jeskyne a v jedne nejsou hovna, ale natazene koberce. Tady asi spi... Rozkladaji plachtu a hned vedle vsech hoven me zvou na caj. Volam dolu na Toma: "Todle musis videt! Priprav se na nehorsi..." Nez se vyskrabal nahoru, uz kolem byly ctyri decka. Zadne z nich nereklo ani slovo. Mala holcicka, kolem jednoho ci dvou let sedela primo predemnou a na obliceji u pusy ji sedelo sposuta much. Ani se neohnala. Byla zvykla a prislo ji to normalni. Mezitim vedle muz naleval kafe a jeho zena rozbijela kamenem mandle. No, moc jsme si teda nepokecali. Kdyz jsem se snazil zjistit nohama rukama za jak dlouho se dostaneme na asfalt, nepochodil jsem. Ani zadny z dalsich pokusu o komunikaci nevysel. Normalne se clovek posunky domluvi, ale kdyz clovek zije v takto primitivnich podminkach, tak si pod symboly, ktere mu ukazuje zmateny evropan rukama nedokaze vubec nic predstavit. Anebo mu to v hlave ani moc nepredstavuje. Co se jim muze honit hlavou o nas? Bylo to jak navrat tisice let zpatky. Jak tam sedime, tak to nechapeme. Vzdyt kdo by si primo do kvartiru nastehoval stado ovci?! Hovno snad smrdi kazdemu a ani pred tisici lety snad nezili takto! Zamecel jsem abych pobavil decka, a tatka jednoho synka kamsi poslal. Ten vytahl z diry dve jehnatka a postavil je vedle me. Staly tam, nechali se hladit a ani neprotestovali. Mensi jehne sotva stalo jak bylo male. Zeptal jsem se jestli muzu fotit, ale bohuzel to bylo zamitnuto. Ma pravdu, taky bych si nenechal vyfotit posrany kvartyr! Berber me posunky neco naznacoval a po nejake dobe jsem pochopil, ze chce moje obleceni. Rekl jsem, ze ok. Dam mu jedno ze dvou tricek, ktere mam a cestou snad koupim marocke. Detem jsem pak dal jeste cokoladu, co jsem mel z Italie. Kdyz ted nad tim ted premyslim, ani nevim, jestli jsem udelal dobre. Kdyz nemate nic a nevite, co vse je ve svete "za kopcem" muzete byt stastny. Kdyz ale vite, co vse Vam chybi, snizite se treba k zebrani, abyste to zkusili dostat. Tyto deti jsou naprosto ztracene. I kdyby je kdokoliv odvezl do mesta nebo vesnice, absolutne to nepochopi. Kdyby se neco takoveho delo u nas, prijede socialka a deti Vam zabavi. Ale tady? Je to jen vyjimka, nebo tu zije vice lidi takle?!
K podobnym otazkam jsme se vraceli, jeste dlouho po te. Tak silny zazitek se Vas opravdu dotkne. Kazdopadne bylo uz kolem pul pate a my museli dal. Musime co nejdriveji z tohodle koryta reky. Nemame dost vody na prenocovani a slunce uz za hodku a pul zapadne! Tom zavelel k odjezdu a vyrazili jsme. Hledal jsem jeste, co vse bych jim dal, ale uz to neslo. Cekalo nas jeste pernych par minut. Kdyz jsme po pul hodince narazili na cestu do vesnice a radovali se, kluci nas otocili s tim, ze je to jen vjezd do nejakeho dvora. Nechal jsem Toma odpocivat a prozkoumal okoli. Vratil jsem se po chvily s usmevem na tvari. Ma ruka se dotkla asfaltu! "Nasleduj me!"Cesta nas vedla opet skrz vesnicky a jak to slo, doplnili jsme zasoby vody. Opet jsme byli pani nasi situace. Ted jen najit misto ke kempovani. Tom razatne odmitl jakoukoliv cestu kamkoliv pokud to nebude asfalt, coz jsem v tubchvily naprosto chapal. Takze to dopadlo tak, ze jsme zas u berberske rodiny a lezime v posteli. Za 300Kc, ubytko s veceri u snidani... No neberte to. Po pernem dni, opet zaslouzeny spanek!
Žádné komentáře:
Okomentovat