Prvni hnedy ekvadorsky den

Rano nas probouzi opet dest. My se ale nevzdavame a porad doufame, ze prset prestane a my to s nasi PiDinou vyjedeme. Policajti nam rikaji, ze je bahno jen kus a pak je cesta lepsi. Kolem 10hodiny se vydavame dal na cestu. A verte, ze je to hardcore! „Dneska bude asi pekne hnedej den.“, povida Martin. V tu chvili netusi, jake prave vyrkl proroctvi. Ano, prvnich nekolik desitek kilometru jedeme po hrbolate a kamenite ceste, kde dostavame na nasem novem tlumici pekne zabrat. Pak polnacka konci a pred nami je spoustu bagru a nakladaku. Stavi tu silnici. Dnes nas potkalo uz par destiku, ale jen na par minut. Ted zacina znovu prset a z normalniho bahna se stava neco slovy nepopsatelneho. Borime se a klouzeme z jedne strany na druhou, kde je pod nama pekny sraz dolu. Jestli jsme si tehdy v Argentine mysleli, ze bocni vitr je to nejhorsi, co muzeme zazit, mylili jsme se. Tentokrat se pevne drzim a sleduju kazdy centimetr nasi jizdy. Obleceni uz nemame sede, ale vypadame, jak kdyz jsme zrovna vylezli ze septiku. Jsem vdecna, ze jedu prave s Martinem, ktery uz ma neco najezdeno a ted zurocuje sve zkusenosti. Je fakt profik. Bez bahna by nam tahle cesta trvala treba hodinu az dve, takhle ji jedeme pul dne.

U prvni "silnicni" kontroly se na Martina sesypaly deti, jdouci ze skoly.

S jistou unavou prijizdime do prvniho ekvadorskeho mesta Loja a tesime se na jidlo a na to, ze odtud uz by mela zacit slibovana betonka. Pri jezdeni po meste a hledani restaurace, vidime v jedne ulici venku v radach na zidlich spoustu lidi. Sedi a divaji se smerem dovnitr domu. „Jeee, hele tady asi zase bezi fotbal, ze tam vsichni tak upenlive cumi!“ rikam Martinovi do itercomu. Houby fotbal, neboztik. Treba mel fotbal taky rad, ale uz si ho rozhodne nezahraje. Uvnitr domu v obyvaku je otevrena rakev, obcas k ni nekdo prijde, pomodli se, poplace si a jde si zase sednout ven za ostatnima na pokec. Vedle behaji male deti, hraji na honenou a vyskaji radosti. Zvyky tady maji opravdu odlisne. Ac prozivaji chmurne chvile, neztraci elan a usmivaji se. Vedi, ze oni tu jeste jsou a je potreba si zivot porad uzivat, dokud stale ziji!

Co k tomu dodat?

Na konci mesta betonova silnice konci a mistni stavar nam povida, ze bahno uz bude jen asi 800 metru a pak je zas silnice. „Zaplatpanbu!“ Kdyz mi kamarad pred odletem rikal, at si ke kazde jejich slibene hodine pripoctu dalsi ctyri, ze nemaji absolutne pojem o case a neresi ho, mel mi i rict, ze to same je s odhadem vzdalenosti. 800 metru krat deset? Prislo na Martinova slova, ke kterym tentokrat dodal: „Myslem jsem si, ze dnes bude hnedy den, ale nevedel jsem ze tak moc!“ Bahno saha skoro do pulky kol a my v nem jedeme s plnou nalozi! Hustyyy... hodne husty to bahno je. :) Na konci nas ceka jeste brod, se kterym maji i kamiony co delat. Ale zvladli jsme to! Ani jednou jsme nespadli! Nas tlumic to zvladnul a nakonec jsme byli radi, ze mame tenhle provizorni, prozote motorka je tim padem niz posazena a Martin dosahne na zem. Coz je docela podstatne plus pri jizde behnem.
Celou tuhle bahnitou historku mame spojenou jeste s hudbou. Co delaji lide, kdyz jde do tuheho? Zacnou si prece zpivat. Martin si vymyslel pisnicku jmenem „Labadero“ a zpival mi ji dokola nekolik hodin v kuse, nez jsme se z te hnedi vyhrabali. Bohuzel se neda publikovat, ale az se s Martinem uvidite, vzpomente si na to a chtejte, at vam ji zazpiva! :) (PIPO: na prvnim promitani v Melniku jsem nabizel, ze kdyz mi nekdo prinese panaka, ze zazpivam, ale vsichni se na me vy... Asi si nechteli poranit usi:)
Odmenou za dnesni namahu nam byla slibovana betonova silnice a pak duha – poprve v zivote jsme videli duhu pod nami v udoli, divali jsme se na ni ze shora z kopce. Neuveritelny!

Ach ty jeho oci!!!

Dnesni dlouhy den koncime kempovanim u nejake archeologicke oblasti. Chteli jsme sprchu, ale volime opet stan. Martin si na posledni chvili vsiml u silnice uplne zapadle cedule, ktera odkazovala na toto misto. A svete div se, stoji tu budka, kde nikdo neni. Nemusime platit vstup, muzeme si to tu projit a ke vsemu tu jsou normalni ciste zachody s umyvadlem a tekouci vodou a jsou odemcene!! Navecer prisel pan se synem, ktery to tu hlida, provedli nas tu a ukazali nam nejen mistni vykopavky, ale i vselikaje rostliny, ze kterych nas nejvice zaujal kakaovnik. Poprve jsme videli, jak vypada kakao. Je to velka bobule, ve ktere jsou male bobule obalene v bile hmote, ktera je sladka a muze se vycucat. Ty bobule se davaji susit, pak se namelou a je z nich granko, tak jak ho zname. :)

Uvnitr jsou fialove bobule kakaa.

Druhy den projizdime mestem Susudel, na namesti se s mistnakama divame na fotbal, slunce nas krasne hreje do zad a je nam pekne. Mistrovstvi sveta tu prozivaji fakt uplne vsichni, kluci, damy i stari lide. [PIPO: proste jedem si jedem, zrovna dojedem do civilizace a za 5min zacina uvodni zapas mistrostvi sveta, ktere se hraje v Brazilii a my jsme prave v Jizni Americe, kde jsou vsichni z fotbalu totoalne odvareny]. Vecer kempujeme sice primo vedle rychlostni silnice, ale zato s naprosto magickym vyhledem. Se zapadem slunce pozorujeme z vrcholku kopce, jak se pod nami mezi horami usazuji mraky. Je to jako bila perina, ktera prikryva zemi, jež se také chystá ke spánku. Nebe nám ještě na dobrou noc předvádí svá barevná kouzla a v zadech mame v nasi vysce obrovský měsíc v úplňku... magie.

GALERIE FOTOGRAFII

Za Faustem pres hranice!

Tak tenhle clanek pisi uz podruhe. Mela jsem ho cely hotovy a myslim, ze i vtipne napsany. To asi diky tomu, ze jsem aktualne zapisovala vse, co se nam v tu chvili delo. Ted uz budu jen listovat v pameti... A ptate - li se, proc ho nemam, vysvetleni je jednoduche. Protoze jsem potrebovala udelat misto v pameti mobilu a krome jinych veci, jsem omylem smazala i vsechny clanky na blogu, ulozene v mem telefonu. (poznamka PIPO: Android neni pro lidi co nectou manualy :) Takze nejen tento clanek, ale i nekolik dalsich.. Stane se. Aspon si hranicni prechod Peru - Ekvador mohu znovu pripomenout. A ze to stoji opravdu za to! :) Muj kamarad, ktery byl v Ekvadoru minuly rok, mi rekl, ze tam maji vsude asfalt. Tak se s Martinem tesime, ze budeme brzy na hranicich a pak pojedeme s nasim provizornim tlumicem po peknych silnicich az do Cuency (mesto v Ekvadoru), kam nam ma prijit novy.

Rano vyzvedavame motorku v servisu a jedeeem, sice jako sneci, ale jedem. Za nedlouho jsme na hranicich. Pamatujete si, jak jsme vzdycky psali, ze na hranici jsme se ani neohrali? Jak celnikum Martin ukazal, kam nam maji dat razitka a to bylo vse? No tak tady se nejen ohrejeme, ale mozna se i opalime. A zatim ani nemame komu vysvetlovat, kam nam ma ten stempl dat. Nikdo tu neni. Respektive v jedne budce jsou dva celnici, ale Ti nas posilaji jinam, protoze nejdriv potrebujeme razitka do pasu. Pak az muzeme jit za nimi s doklady o motorce. Jenze pan celnik tu neni, prestoze ma uredni hodiny. Pry si mozna odskocil na obed. "Dobry den, je tu pan celnik?", pta se Martin v hospode pres ulici. "Neni. Ale zkuste to u nej doma." Vratil se s neporizenou. Nikdo doma neotviral. Tak cekame.. Od kolegu se dozvidame, ze do hodiny se snad vrati. Slunicko zacina poradne palit a vypada to, ze tu jeste nejakou dobu "zkejsneme". Vezeme z mesta jeste vyprane mokre pradlo a kde jinde najit lepsi pradelni snuru, nez primo na hranicni zavore?!

Po dalsi pul hodine uz nevime,co delat, a tak si jdeme zatancit do mezicelniho prostoru na most, ktery oddeluje Peru a Ekvador. Bez hudby tu vystrihneme valcik jak z tanecni skoly a mistni lide, co na nas koukaji z balkonu, maji o zabavu postarano. Takove blazny tu jeste nevideli! :) Martin to nevydrzi a jede to znovu zkusit k nemu domu. Krici, ale nikdo se neozyva. Az po sestem zatroubeni PiDiny vylezl chlapek v trenkach. "Dobry den, chceme opustit vasi zemi a potrebujeme razitka. Muzete jet se mnou do vasi kancelare?", rika mu Martin. "Joo.., jen se oblecu a za par minut jsem tam." rika polonahy chlapek. Od jeho domu jsou to pesky asi dve minuty, davame mu deset. "Asi si sel po obede trochu zdrimnout.", s polousmevem dodavam. Typek se nakonec prikodrcal asi po dalsi pul hodine, a pak jsem zahlidla, jak od nej odchazi nejaka zenska. Chudak, asi si po tom obede moc neodpocinul. ;) Proste tu jsou vsichni "tranquilo", bez ohledu na to, jestli pospichate nebo ne. Tak si predstavte, ze na Peruanske strane jsme stravili dve hodiny. I pradlo mi uschlo. Ale co si jiste nedokazete predstavit, je to, co se delo na druhe strane hranicniho prechodu! Tohle byl teprve zacatek. Takovy maly trenink...

pohled z mostu do Peru odkud prijizdime

pohled o 180° do Ekvadoru kam jedeme

Jen co skoncila peruanska strana, skoncila i silnice a slibovany asfalt? Nikde. Snad ani cesta se to nazyvat neda. Rekla bych spis takova nase horsi "polnacka". A ani tady celnik nebyl, ovsem tentokrat jsme ho nemuseli hledat dlouho. Byl vedle na hristi a hral s Peruanci volejbal. Tady by totiz moc spoluhracu nesehnal, stoji tu jen pet polorozpadlych domu a obchod, kde si muzete koupit akorat cinskou polevku a pivo. Nastesti nic nepotrebujeme, tedy krome razitek, protoze dnes dojedeme jeste do prvniho ekvadorskeho mesta a tam si dame pozdni obed. Prohlidka pasu byla opravdu rychla, nyni uz jen razitko do karnetu pro motorku. Pan "aduanero" (celnik), jak jsme mu rikali, se nejdriv tvaril dost prisne, az po chvili jsme zjistili, ze to bylo hlavne z nervozity. Byl tu prvni den a predchozi celnik musel odjet, tudiz ho nikdo nezaskolil. Jenze od toho je tu prece Martin! Kdysi se mi sveril: "Vis, ja jsem v mladi vzdycky pred spanim poslouchal radio a ani na noc jsem ho nevypinal. Takze jsem podvedome neustale cerpal nove informace a proto jsem ted chytrej jak radio!" :) Vsechno vi, vsechno zna.. Co na to rict... (poznamka PIPO: To je pravda!)

Martin si s aduanerem ke stolu a zacina mu vse vysvetlovat. Ja sedim opodal a jen se bavim. Obcas na sebe mrkneme s dedou od naproti, co se houpe v siti. Aduanero zjistuje, ze potrebuje vyplnit nejaky jiny, ekvadorsky papir pro vpusteni moto do zeme. Sem tam se podiva za sebe, kde ma na zdi vylepeny postup pro tento proces. Ale ani jeden z nich poradne nevi, co ma kam napsat. Asi to chtelo poslouchat radio i pres den, nejen v noci. :) Martin teda aspon tusi, poucen z predchozich hranicnich prechodu.. Po hodine uz si spolu kluci tykaji. Fausto (tak se jmenuje ten nas celnik) vzdycky nekam zavola, ceka 5min az mu to zvednou, tam mu neco reknou a spolecne s Martinem se to snazi dat dohromady. Po dalsi hodine uz Martin sedi za jeho pocitacem a Fausto stoji vedle nej a jen zira. Neumite si predstavit, jaka je to legrace! Poprve po nas chteji i kopie dokumentu od motorky. Ale kde je tu sehnat? Na hranicnim prechodu v dzungli? Martina napadlo, ze je vyfoti do mobilu a naskenuje do pocitace. Fausto se tvaril jak Alenka v risi divu! "Ja pracuju tady" a ukazuje na logo HP na tiskarne. Od te doby uz je Fausto odevzdany a slepe duveruje Martinove administrative. Nepopsatelne. :) Jen podotykam, ze uz jsme tu tri hodiny! Venku bude brzo tma a nam je jasny, ze odtud uz dnes neodjedeme.

Benito. Myslim, ze se taky dobre bavil.

"Dobry den, prosim Vas, vite o nejakem miste pro nas stan? Nevim, jak dlouho to klukum bude jeste trvat a v noci nechceme nikam jezdit.", ptam se dedy odnaproti. Starsi pan, vypadajici spise jako cokoladovy Kubanec, mi s obrovskym usmevem rika:"Tady u me na zaprazi pod strechou." V to jsem tajne doufala, nebot je to jediny rovny kus zeme siroko daleko a to to jeste vypada, ze brzy zacne prset. Vracim se za klukama, vidim, jak z Fausta kape pot, ale smeje se. A do toho slysim, jak mu Martin vypravi pribeh o Goetheovo Faustovi, ktery prodal dusi dablu. Tak to uz je i na naseho aduanera prilis! (PIPO: Zvlast v podani me spanelstiny, kterou jsem nabral po cestach v garazich pri opravach motorky :) Vsichni se smejeme, a kdyz po konecnych ctyrech hodinach, ano ctete dobre - ctyrech hodinach, je vse spravne vyplnene a orazitkovane, placame si, objimame se a dojde i na spolecne foceni a panaka te dobroty, kterou si rano Martin koupil od mechanika. Od teto doby povazuje Fausto Martina za sveho nejvetsiho pritele, dokonce ho tak i nazyva. Mel stesti, ze Martin tentokrat nikam nepospicha, protoze tlumic dojde az za par dni a do te doby mame cas. ;) (PIPO: Jinak by mi z nej rupla nejedna zilka na cele!!! :)

Vzadu si vsimnete mistniho policisty na motorce.

Po takove fusce je cas na veceri. Tady ale pecivo ani nic podobneho nevedou, a tak me posilaji na druhou stranu, zpatky do Peru. Jenze my jsme v Peru utratili posledni soly, co bychom s nimi jinak delali, kdyz se s nimi jinde platit neda. Nastesti na hranicich berou i dolary, protoze tam vsichni z ekvadorske strany taky chodi nakupovat. Kdysi se v Ekvadoru platilo jinymi penezi, ale pak se zhroutila ekonomika a vlada jim nastolila dolar. Uz se seri, sedime tu s dedou jmenem „Benito“, ktery po me neustale hazi oci a cekame na Fausta. Nasi dalsi ulohou je seznamit noveho aduanera (celnika) s mistnimi, kdyz uz tu je prvni den a ma s nimi jeste nejakou dobu zit. Faustovi se nejprve nechtelo, asi uz tusil, ze nacata lahev se dopiji...

Benito ho pak poprosil, zda muze dojit koupit jeste nejaka piva, protoze jemu je pry neprodaji. Benito je tak trochu asi alkoholik a bez penez. Tenhle vecer je proste skvelej. Sedime tu vsichni ctyri na zaprazi, vedle nas je prutrz mracen, pijeme a smejeme se celemu dnesnimu hranicnimu procesu. Martin si vsimne napisu na protejsi budove "Pilsener la cerveza de los Ecuatorianos"=plzeňské pivo je pivo ekvadoranu, coz ho hodne pobavi a tak se vrha do vysvetlovani historie piva plzenskeho typu, ze pochazi z CR z mesta Plzen. Chlapi koukaji jak tele na nova vrata a nevericne krouti hlavou. Postupne se dostavame i na osobni temata, svele si rozumime, a kdyz uz je vsechen alkohol vypity a vsem se nam pri mluveni plete jazyk, loucime se a jdeme spat. Takze podtrzeno zuctovano: Martin zaskolil aduanera, seznamili jsme ho s okolim a pak jsme je vsechny opili (i sebe). Parada!! :)

PS: ODKAZ NA GALERKU SEM DAM V PRISTIM [HNEDEM] CLANKU

Oslavy ohne a tlumic na dve pulky

Vracime se do mesta Chachapoyas a zase se nam podarilo to neplanovane nasmerovat na vikend, coz znamena, ze se urcite zucastnime nejake fiesty. A taky, ze jo. Peruanci nezklamali. I dnes se slavi. Tentokrat je to fiesta del fuego neboli oslava ohne. Na ctvercovem namesti je v kazdem rohu skupina lidi, uprostřed hori ohen a kolem se tancuje. Vlastne tancuji skoro vsichni na tomto namesti.

Bonusem bylo, ze jsme sehnali nejlepsi a nejlevnejsi ubytovani primo na namesti. Pekny pokoj s dobovym nabytkem. Dole v hostelu byla i velka pekna restaurace, kterou jsme nenavstivili jako stravnici, pouze jsme projeli kolem prave vecericich lidi na motorce dozadu na dvur. Ti lide asi trosku nechapali, co se deje. (fotka je az z rana :)

Nasledujici den se vydavame k nejvyssimu vodopadu v Peru – 771 m vysokemu vodopadu Cocachimba. Vzhledem k predpovedi pocasi na to mame jen par hodin, pak hlasi dest. Prijizdime do vesnicky, kde nam nabizi, ze muzeme jet k vodopadu na koni, ale musi s nami byt doprovod. „Prosim Vas a ten doprovod pojede taky na koni, ze jo? Nepujde vedle nas nekdo, kdo nam bude drzet kone?“ „Ne, ten taky bude mit kone.“ Fajn, nechceme byt ti turiste, co si vozi prdel na koni a vedle nich bezi mlada holka a popohani kone, aby sel. Jak si myslite, ze to dopadlo? S mym konem sla slecna a s Martinovo konem sprintovala starsi pani, tak kolem 50 let. 

Porad jsme se ptali, kdy se k nam teda pripoji ten pruvodce na koni. „Az tam nahore.“ Nikdo se nepripojil. A kdyz jsme potkavali skupinu mladych lidi, kteri si vesele cupitali po ceste a vypadalo to, ze jsou i rychlejsi nez my na koni, citili jsme se oba dva fakt divne. Vedet tohle predem, tak jdeme take po svych. Navic jsme meli ty uzdy na nohy tak divne, ze Martina bolelo koleno a ja mela otlaky na obou nartech. 

Ovsem prisla cast treku, ktera byla fakt do kopce (ale sli jsme mnohem narocnejsi treky predtim), vsude bahno, takze ani konum se tam asi neslo uplne nejlepe, ale tam jsme byli radi, ze jsme se vyvezli. Pak jsme stejne museli jit posledni tretinu pesky. Vtipny bylo, ze kdyz jsme se vraceli, potkali jsme par, ktery nasi pruvodkyni skoro na kolenou prosil, at jim daji taky kone, ze uz nemuzou. Jen co nas pani odvezla zpet do vesnice, vracela se pro ty dva. :) Vodopad byl ale fantasticky. Nejvic nas vsak pobavila skupinka studentek – kazda si delala uplne stejnou fotku. Postavili se zady k fotoaparatu a nad hlavou zkrizili ruce. Kdyz odesli, Martin si z nich zacal delat legraci a vytvoril serii parodujicich fotek, no podivejte se sami...

fotka opacnym smerem s bimbasem u kolen je bohuzel nepublikovatelna

Vecer kempujeme na nejakem vybagrovanem placku, kde typek hraje s detmi fotbal. Hned se s nami seznamuji a asi po hodine prichazi i jeho manzelka s dalsi dva lide. Nabizi nam domaci limonadu z kukurice a popravde vam muzeme rict, ze dobrovolne bychom to znuvu uz nepili. Ale nechceme je urazit, kdyz vam nekdo neco nabidne, je zvykem to prijmout. Dozvidame se, ze spime na parcele budouci tovarny na kavu. Ti dva chlapi jsou kamaradi, jeden ma kavove plantaze a druhy chce postavit fabriku na zpracovani kavovych bobu. Jelikoz jsme blizko dzungle, neda mi to a ptam se jich, zda je tu spani bezpecne, jestli nemuzeme potkat nejaka jedovata zvirata? „No jasne, ze muzete! Mame tady takovou velkou cervenou housenku, asi 15-20 cm a ta je jedovata.“ „A zije tady v okoli?“ „Jojo, zije!“ No, hlavne, ze tu nejsou jedovati pavouci, bezi mi hlavou.. Obcas spat v divocine je docela adrenalin. O to vetsi, ze zipy naseho stanu nefunguji a nez je zapneme, trva to nekdy vic nez deset minut... :)

Nastesti nas tenhle vecer nic neprepadlo, nekouslo ani nesezralo, jen nas postipali komari. A ted uz opravdu hura do Ekvadoru, hranice nejsou zas tak daleko, tak doufame, ze je stihneme dnes prekrocit.

Cestou jsme potkali zase nejake opravy na "budouci silnici" a z jedne zatacky na nas dokonce vybaflo podivne zvire pripominajici neco mezi kravou a jednohrbym velbloudem. Zacli jsme se tomu nevinnemu zvireti smat a pripadali si chvili jak v nejakem scifi filmu. Pozdeji jsme se dozvedeli, ze se opravdu jedna o druh kravy a ne mutaci.

Pobaveni jedeme dal, a jelikoz cesta neni uplne dobra, Martin premysli, ze by mohl postelovat tlumic. "Drnc!!!" - nez k tomu doslo, prejeli jsme maly rygol, ktery vubec nebyl hluboky a ozvala se rana. Praskl nam tlumic. Super! Co teď?! S tim uz nedojedem ani do nejblizsiho mesta! A mraky nad nami se zacinaji zatahovat... Rychle sundavame veci z motorky, kufry, tasky a vse prikryvame plachtou. Uz prsi a my se snazime stopnout nejake auto. Par lidi nam zastavuje, nekteri rikaji, ze nam nemohou pomoci, jini se o to ani nesnazi a jen kolem nas projedou dal, i kdyz na ne mavame a prosime, at zastavi. Jeden kluk nam rekl, ze az odveze do mesta par slepic a maso, co ma vzadu, vrati se pro nas. A vazne se vratil! :) No jo, ale jak dostat nasi tezkou motorku na korbu, ve trech ji rozhodne neuzvedneme. Pan se vydava hledat prkno, coz se mu zahy podari (ve stoce u prasne cesty, neuveritelne) a po nejake dobe je nase PiDina nahore! Slepice kvokaji o sto sest a zrejme neveri vlastnim ocim, co to maji vedle sebe! Krome zivych zvirat tu je i dalsi maso pripravene k okamzitemu odberu. No, jestli ho v tomhle pocasi, kdy se strida vedro s destem, doveze nezkazene, bude to zazrak. :) 

"Prosim, jedte hodne hodne pomalu, motorka je sice pripevnena, ale neni moc stabilni.", povida Martin ridici. Ten se sice snazi, ale obcas veci i my padame do slepicich hoven, bouchame do kapoty a kricime "pomaluuuu!!". Vysazuje nas v nejblizsim meste u mechanika, ktery opravuje motorky. Ale male. Sehnat tlumic na PiDinu je nemozne. Ale jak uz vime, v Jizni Americe jsou mechanici velmi vynalezavi. V servisu jsou fajn pratelsti chlapci, co se snazi neco vymyslet. Nabizi Martinovi tlumic z nejdrive za 7000kc z nove Hondy Tornado. Potom za za 3000 Kc ten samy "made in chine", ale i to je strasne moc a stejne tam nepasuje. Nakonec si Martin vybral tlumic delany na starou 125 krosku, na ktery museli nacpat pruzinu z naseho tlumice a nekolikrat prevarovat. Nekolikrat jim rekl, jak presne ma byt tlumic dlouhy, ale oni ho ignorovali a rikali si, ze pulcentimetr preci nic nepokazi. U retezu, vam kvuli tomu mozna rupne retez az za par kliomteru, ale na kardanu hned vidite, ze se v krajni poloze sekne.

Je jasne, ze dnes se oprava nestihne a zustavame ve meste. Jdu hledat ubytovani a Martin zustava v servisu. Prichazi na hostel a sviti mu ocicka. S majitelem, ktery nam spravoval tlumic, se docela ozrali. :) Typek pry vytahl nejakou domaci palenku ze trinoveho cukru s medem a bylo vymalovano. Je pry tak dobra, ze od nej druhy den Martin kupuje jeste dve lahve a bere je s sebou az domu do ceske republiky.

Na druhy den je na PiDine konecne nahradni provizorni tlumic, se kterym musime jet velmi opatrne a pomalu. Drhneme kolem o blatnik v podstate pri kazde nerovnosti a tak predepneme pruzinu tak, ze je to jak kdybychom jeli na zelezne tyci a ne tlumici. I tak to drhne. 

Jsme kousek pred hranicemi a v Ekvadoru jsou pry vsude silnice, tak snad dojedem do Cuency, kam nam maji pz Evropy poslat panove z Touratechu novy tlumic. S DHL uz zkusenosti mame 2x, takze do tretice ...

GALERIE FOTEK

Kuelap - Kam se hrabe Machu Picchu!

Puvodne jsme si mysleli, ze v Peru je k videni pouze Machu Picchu a Cusco. Po otevreni pruvodce jsme zjistili, ze v tehle zemi je mnohem vice kras! Proto jsme take nakonec v Peru stravili temer dva mesice...

Krome jiz zminovanych pamatek a pohori Huascaran, o kterem uz psal Martin, je dalsim vyznamnym a velmi zajimavym mistem Kuelap. Lezi ve vysce 3000 m.n.m., a tak si rikame, ze se před tim vystupem poradne posilime. Zastavujeme v restauraci u nadherneho jezera a zkousime mistni specialitu - ricni krevety [camarony]. Tohle jidlo by meli jist vsichni, kdoz chteji zhubnout. Proc? Protoze vyloupat masicko je celkem fuska, a tak po nekolika camaronech toho mate uz dost a se slzami v ocich a s krucejicim zaludkem, si radeji na dalsi camarony nechate zajit chut. Ovsem je to opravdu delikatesa a stoji za to je nekdy ochutnat.

Silnice nas pote dovedla az do mestecka Leymebamba, kde jsme navstivili mistni muzeum se sbirkou mumii (o nichz jste se mohli doscist v jednom z nasich jiz publikovanych clanku).

Nyni se pouze zminim o samotne kulture Chachapoyas, ktera je spojena nejen s mumiemi a Leymebambou, ale tyka se i mista Kuelap, ke kteremu se prave vydavame. Chachapoyas kultura se soustredovala kolem udoli reky Utcubamba a jeji pocatky pocatky sahaji az do osmeho stoleti n.l. Zajimave na ni je, ze byla sobestacna a dlouho odolavala podrobeni se jinym skupinam, predevsim Inkum. Nakonec si jeji politickou nezavislost Inkove stejne podmanili, ale uz jim to bylo houby platne, protoze v zapeti se vylodili Spanele a zacala era kolonizace.

Když byla kultura Chachapoyas jeste v rozkevetu, vznikl napr. Kuelap. Nez se k nemu spolecne vydame, potrebujeme si na to odpocinout, nebot se blizi noc. Nastava klasicke hledani mista na kemp, a jelikoz jedeme po sotoline a cestu z leve strany lemuje sraz a hluboke udoli, bereme za vdek vyklenkem ve skalni stene a pote, co mame postaveny stan a vidíme, jak se nad nami zacinaji stahovat mraky, se modlime, aby nezacalo prset, kameni se neuvolnilo a nespadlo nam na hlavu.

Jsem trochu nervozni, ale po chvili zjistuju, ze to neni z pocasi, ale z meho strachu, ktery me dohnal. Od zacatku nasi cesty a vlastne uz dlouho pred ni, jsem se psychicky pripravovala... Vedela jsem, ze to prijde...Tak si tu ted sedim u kotliku, varim nam neco jako cinskou polevku z pytliku a v tom ho vidim. "PicoUZjetady!!!!!!!", vypadne ze me pri tom, co vyskakuju metr nad zem. Pavouk. Martin ho nastesti odehnal, ale protoze mu jeho oci svitily jako dve poulicni lampy a byl tak videt na dalku, mela jsem nutkani ho neustale pozorovat a hlidat, jestli je za tim kamenem a nepriblizuje se. Nastesti pak zaclo prset a nastesti pavouk zmizel a nastesti sutry ze skaly zustaly na svem miste a my meli pomerne klidnou noc.

Rano nas probouzi krasne pocasi, vypada to, ze bude pekne vedro a pri vystupu se zapotime. Jelikoz parkujeme primo pod Kuelapem, muzeme si na pokladne nechat helmy a bundy. Ja jsem uvazovala, ze se jeste prezuju a prevlecu kalhoty, ale Martin povida:"Ja mit ty Tvoje, tak to neresim. Ty Ti krasne profouknou, ale v tech mych jsem jak ve snowboardovych kalhotech, ja se prevlect musim." "No dobra, za dve hodinky jsme zpatky, stejne jsem leniva se prevlekat, to vydrzim.", myslim si v duchu.

Dopadlo to tak, ze kdyz jsme vysli na prvni rozcesti, dali jsme se doprava a sli a sli a cesta misto aby stoupala, tak klesala. Vsude kolem bahno a konske stopy (a trus). To asi nebude oficialni cesta, rikame si... No, jeste ze jsme se vratili na to rozcesti (ze ktereho to bylo asi pouhych deset minut ke vstupu do Kuelapu). Slunce uz palilo a ja najednou slysim: "Pajko, co kdybys skocila jeste na parkoviste. Muzes se tam prevlect a prezout a ja Ti dam i moje motorkarsky boty a prineses mi tenisky, prosim?" a s vyrazem nevinatka se na me podival.

Hura! Konecne jsme na Kuelapu! K opevnenemu mestu s vysokymi kamennymi zdmi se dostavame uzkym vchodem. Chachapoyane to meli moc dobre vymyslene. Kazdy vchod do mesta se postupne zuzoval tak, az jim mohla projit pouze jedna osoba. Zadny nenadaly vpad pocetne skupiny se nekonal. Dostanete - li se az dovnitr, pripadate si jako v nejake historicke pohadce. Jste na vrcholu hrebene, na kterem se nachazi nejvetsi kamenna stavba v Jizni Americe. A jeste je ovinuta kouzelnou prirorodou. A ted si predstavte, ze jste tu uplne sami... tak, jako my s Martinem!! Nadhera, ze? :)

Prochazime se tu zbytky mesta, domu a chramu, ktere byly objeveny az v roce 1843, a to jen diky lidskym sporum o pozemky. Soudce z nedalekeho mesta Chachapoyas se sel podivat, kde ty pozemky lezi a jak vypadaji az ho cesty dovedly na vrchol hory, kde objevil zarostle vysoke kamenne zdi a za nimi cele mesto. Dokonce tohle misto nazval "Babylonska vez v Peru." Pro Martina ma pry Kuelap mnohem vetsi atmosferu nez Machu Picchu plne turistu.

I kdyz uz jsou tu jen kruhove zaklady domu, ale kolem nich stoji stromy jak z divokeho pralesa a vsude, uplne vsude rostou prekrasne orchidee. Navíc Kuelap je mnohem starsi nez Machu Picchu a stoji i na vyssi hore. Predstavujeme si, jak tady na cca 580 m dlouhem a 120 m sirokem hrebeni stalo přes 500 velkych kulatych domu! I ted je videt, ze stal jeden vedle druheho. Pro lepsi predstavivost tu je jeden zcela zrekonstruovany dum i se strechou.

Dalsi pozoruhodnosti je chram "Templo Mayor". Budova ve tvaru obraceneho kuzele, jehoz prumer je v horni casti kolem 13 metru. Uprostred kuzele je hluboka dira, ve ktere archeologove nasly lidske i zvireci kostry. Nekteri historici se domnivaji, ze se zde dely ruzne rituály a zaroven Templo Mayor slouzil jako pohrebiste. Slunce nas krasne hreje a my neodolavame lehkemu odpocinku na kamennych zakladech Kuelapu. Zaviram oci a premyslim, jak sem natahaly vsechny ty sutry, jak sem dostavali vodu a proc lide tohle misto vlastne opustili.. Snad bych tu i usnula, ale hlasy a smich turisticke skupiny stojici pod kopcem, me probira do reality a pri pohledu na hodinky je nacase vyrazit zas o kus dal...

Do udoli se vracime pres mesto El Tingo, kde krome namesti se "sochami" zvirat z ziveho plotu, jinak chcipl pes. Presto to tu je fajn. Nikde zadni turiste, jen dve svitorici babicky na lavicce.. A my pokracujeme znovu do mesta Chachapoyas..

GALERIE FOTEK Z KUELAP

Special – Jak to bylo s Inky

Dalsim cilem nasi cesty jak jiz psala Pajka, je pevnost Kuelap. Ale jeste nez se dostane do teto citadely, starsi i vyznamnejsi nez-li Machu Pichu, cekaji nas jeste dve zastavky. Ta prvni, pro nas kratka, nas donuti zamyslet se nad tim, co vse jsme v Peru slyseli o incke kulture. Zastavujeme se totiz na namesti ve meste Cajamarca, kde to vsechno zacalo, tedy respektive zacal jejich konec...
Jihoamericky kontinent zazil mnoho vzestupu a padu civilizaci, jeste predtim, nez se tu v roce 1532 vylodil Francisco Pizarro a zapocal zmenu latinske ameriky do podoby, v jake ji zname dnes. Zmena zpusobena Spanely vsak byla nejvetsi, nejdramatictejsi a znamenala kompletni obrat ve vnimani sveta, zmenu nabozenskych hodnot i tradic a v neposledni rade i zmenu ci zanik mistnich civilizaci a jazyku.

Podle povesti Inkove vzesli z deti slunce – syna Manco Capac a jeho sestry Mama Ocllo. Ti se zjevili z jezera Titicaca leziciho na hranicich dnesniho Peru a Bolivie. Pote zalozili prvni osidleni v oblasti kolem dnesniho Cuzca. Bylo to nekdy ve 12tem stoleti a pocatky jejich civilizace byly dosti nevyznamne. Vetsiho rozmachu se dockaly az na pocatku 15teho stoleti, kdy devaty kral Inku – Yupanqui ubranil Cuzco proti lidu Chanka ze severu. Po jeho vitezstvi se nechal prejmenovat na Pachacutec (reformator zeme). Pod jeho vladou se Inkove rozrostli z drobne regionalni civilizace az do velkeho imperia. Pocet obyvatel se zvedl az na 10milionu lidi a zeme Inku byla o neco vetsi nez-li dnesni Peru. To nejzajimavejsi je, ze puvodnich Inku pritom nebylo nikdy vice nez 100tisic! Pachacutec dal Cuzcu tvar pumy a vybudoval velike monumenty jako pevnost Sacsaywaman ci nedaleke Ollantaytambo a pravedepodobne i Machu Picchu. Za jeho vlady se take dramaticky zlepsila infrastruktura a rozvinul se terasovy zpusob zemedelstvi.

Dalsi z dulezitych Inckych kralu byl Huayna Capac, ktery zapocal vladu v roce 1493 a mel pod sebou imperium jiz mnohem vetsich rozmeru. K oblastem Peru se na severu pridaly oblasti dnesniho Ekvadoru i cast Kolumbie. Na jihu pak rise sahala pres Bolivi az do Argentiny a Chile. Cele imperium tak dosahovalo obrovskych rozmeru. Velikosti presahovalo Risi Rimskou za vlady cisare Julia Cesara. V te dobe, byli Inkove ta nejpokrocilejsi civilizace na americkem kontinente. Meli jedno z nejrozvinutejsich zemedelstvi, protoze pracovali s ruznymi mikro-klimaty a zkouseli vselijake geneticke pokusy s krizenim rostlin, coz vedlo k produkci nejkvalitnejcich semen na svete. Byli to zkuseni astrologove, kteri dokazali predpovidat pocasi nejen na dny dopredu, ale presne vedeli, kdy je slunovrat nebo dalsi dulezite okamziky v roce. To take dost pomahalo zemedelstvi. Vedeli take dopredu, kdy prijde El Nino, ktery jednou za 5-6 let zmeni kompletne klimaticke podminky v Andach. Byly to fantasticti astrologove a jako jedini nemeli souhvezdi pouze svetla (z hvezd), ale take tmava, ktere byla tvorena tmavsimi castmi mlecne drahy (viz obrazek dole). Byli to uzasni stavitele a staveli budovy, ktere dodnes ustoji i ta nejvetsi zemetreseni. Staveli cesty napric celym kontinentem, ktere spojovaly pouste na pobrezi, velehory i amazonsky prales. O uzasne keramice, textilich a metalurgii asi netreba se ani zminovat. I pres to vsecho, si udrzovali velice blizky vztah s prirodou, ve ktere zili a uctivali ji. Inkove byly proste jedna z nejuzasnejsich civilizaci v cele historii lidstva. Civilizace, ktera dokazala dosahnout neuveritelneho rozmachu za pouhych 100let (1425-1525).

Buhvi, jak by rise Inku vypadala, kdyby Krystov Kolumbus objevil Ameriku treba az o sto let pozdeji. Shoda okolnosti vsak vedla k jejich rychlemu zaniku. Vladu Huayna Capac zkratil v roce 1525 mor, ktery se spolu s dalsimi evropskymi nemocemi, jako plane nestovice, siril velice rychle. Diky tomu na uzemi Peru umirali tisice puvodnich obyvatel jeste predtim, nez sem vubec Spanele ze severu dosli. A protoze nikdo nebyl pripraven na rychlou smrt krale, nebylo zcela jasne, ktery z jeho synu by mel prevezmout vladu nad celou risi. To zpusobilo obcanskou valku, kde proti sobe stali dve Incke armady. Na severu pod taktovkou syna narozeneho v Quitu se jmenem Atahualpa. A na jihu syn se jmenem Huascar, ktery vladl v Cuzcu a jiznim armadam. Atahualpa ze severu nakonec v kvetnu roku 1532 vyhral a zdalo se, ze bude Inkum vladnout po dalsi leta . Jenze uz pouhych pet mesicu na to prisli Spanele. A protoze trileta obcanska valka ponechala svou krutosti horkost vuci Inkum v kmenech po celych Andach, mohli Spanele vyuzit diplomacie a premluvit na svou stranu spoustu puvodnich obyvatel.

Kdyz se Francisco Pizarro vylodil roku 1528 na severu Peru, byl velkoryse privitan mistnim lidem. Spanelum dali cerstve maso, ryby, ovoce i cicu [pivo z kukurice]. Vsichni byli dost zaskoceni bohatosti mistnich na stribro a zlato a tak se brzy obratili do Spanelska, zadat kralovskou podporu na mnohem vetsi expedici. Zpatky byly jiz v roce 1532 s lodi nalozenou zbranemi, konmi a otroky. Spanele citali pouhych 168 muzu. Kdyz se ale vratili, vypadalo vse uplne jinak. Vesnice byla zdevastovana nejen epidemii, kterou sem Evropane predtim zatahli, ale take obcanskou valkou Inku. Zrovna tou dobou byl kral Atahualpa na sve ceste na Jih do Cuzca, aby zde usedl na svuj cerstve dobity trun. Pizarro si brzy uvedomil, v jakem stavu je cela zeme a vydal se za Atahualpou nabidnout mu spojenectvi a vyridit pozdravy od spanelskeho krale.

Kdyz Spanele dorazili 15.11.1532 do mesta Cajamarca, nasli ho naprosto opustene. Vetsina obyvatel byla totiz s kralem Atahualpou v nedalekych termalnich pramenech. Tu noc se Spanele moc nevyspali, protoze jim bylo jasne, ze pobliz je Incka armada citajici 40-80tisic muzu. I pres to, na druhy den prilakali Atahualpu na namesti s tim, ze mu chteji vzdat hold. Novy kral, namysleny diky nedavnym vitezstvim, ponechal vetsinu jeho armady pred mestem a vydal se za Spanely pouze se svou nejvyssi slechtou a 6000 muzi, vyzbrojenymi sekerami a praky. Na namesti na nej uz cekal mnich Vicente de Valverde, ktery se pokusil vysvetlit svou pozici jako muze, ktereho posila Buh. Hned potom predal Inkovi posvatnou Bibli. V ten moment mel Atahualpa udajne knihu vzit a mrstit s ni o zem. To mnichovi stacilo ke spusteni dohodnuteho signalu a spanelsky utok zapocal.

Meli sice jen 168muzu, ale bojovym vybavenim byly o nekolik staleti jinde. Dela vystrelila a kavalerie vyjela. Mistni lide byli naprosto zdeseni tim, co videli. Tedy spise tim, co predtim nikdy nevideli. Hlasite rany, kour a pach strelneho prachu a mezi tim vsim Spanele v plne kovove zbroji na konich. Ted se zastavte a predstavte si jak se asi citili… Predstavte si, ze nejvetsi zvire, ktere jste kdy videli je lama, ktera mozna odnese dva pytle brambor, ale tezko na ni nekam dojedete. Predstavte si, ze mate v ruce malou sekyrku nebo prak a proti vam stoji po zuby ozrbrojeny rytir spanelske kolonizacni armady… I pres obrovskou pocetni prevahu Inku se proste nedalo vyhrat. Byla to jatka. Spanele pouze ze sedla mavali svymi dlouhymi a ostrymi meci a Inkove umirali jeden po druhem jako po mavnuti kouzelnym proutkem. Behem par hodin zabila hrstka Spanelu 7000 mistnich lidi a od te doby byli Spanele nazyvany dobyvateli.

Co nasledovalo, je mozna ale jeste zajimavejsi. Atahualpa totiz nebyl zabit, ale zajat. A brzy mu doslo, jak moc Spanele touzi po zlate a stribru a proto jim nabidl, ze za sve vykoupeni necha naplnit velikou mistnost zlatem a doda k tomu take dvakrat tolik stribra. Nebylo lehke dodat 6 tun zlata a 12 tun stribra. Nebylo to lehke ani pro bohate Inky. Navic jim to dle historek Spanele ztezovali tim, ze po nocich zlato z velke mistnosti kradli, a ve skutecnosti ho museli donest mnohem vice, nez bylo slibeno. V dnesnich cenach by hondota teto mistnosti mela hodnotu kolem 1.5 miliardy korun. Ale to pocitame ciste surove zlato v cihlach. Hodnota umelecka, pred pretavenim zlatych sosek a predmetu se vycislit uz nikdy neda.

Atahualpovi brzy pote doslo, ze nebude jentak propusten a tak poslal zpravy do Quita, aby ho prisli zachranit jeho spojenci. Spanele zpanikarili a dali Atahualpu popravit. Na hlavnim namesti v Cajamarce mel byt 26.7.1533 upalen, ale protoze v posledni hodine prijal babtismus, byl mu zmirnen trest “jen” na smrt obesenim. Pote Spanele nechali zborit kompletne celou Cajamarcu a kameny ze staveb pouzili na vybudovani kolonialnich domu a kostelu.

I pres mnoho pokusu o prevrat, se Inkove z teto udalosti nikdy nevzpamatovali. Spanele navic kazdy takovy pokus tvrde potrestali. At uz vyvrazdovanim puvodniho obyvatelstva, ktere smrsklo populaci z 10ti milionu na 600tisic, nebo soustavnym vykradanim hrobu, nicenim pamatek, budov ci dalsich odkazu na puvodni civilizaci. Zapocla kolonizace, ve jmenu Boha…