pátek, ledna 31, 2014

Puerto Montt 2 aneb v zajeti..!


Druhy den zacina nejznamejsi vetou z filmu Na samote u lesa, kterou pronasi pan Kemr ve dverich sve chalupy, koukajice na pocasi venku.. Zustavame zachumlani ve spacaku a jen kontrolujeme vodu kolem stanu, kdyz v tom pro nas prijde Chuanovo maly syn Simon, at jdem na kafe. Bereme si do kapsy sampon a rucnik a doufame, ze se zase po nekolika dnech umyjeme. :+) Bingo! Manzelka  Claudie se synem odjeli a Chuan nam ke snidani pripravil michana vajicka, domaci syr, housky rozpecene v kamnech, vonavou kavu…lahoda! A pak nam rika, ze jestli chceme, vezme nas na vylet do Maullinu k rodine jeho tchana, kde si dame obed. Resila jsem, jestli to neni hloupy, zda je nebudeme otravovat. A pak jsem si uvedomila, ze cesky rceni “hloupej, kdo dava, hloupejsi, kdo nebere”, je uplne spatny. Predelala jsem to na “hodny, kdo dava, hloupy, kdo nebere.” Navrhli jsme mu, ze na oplatku my uvarime k veceri gulas. Presto mame celou cestu do Maullinu divnej pocit. Privitani s rodinou je sice mile, ale rovnez rozpacite.. Poznavam tchana, tchyni, jejich dalsi dve dcery, nejake tety a zname.. Martin s Chuanem a Simonem jeste nekam odjizdi a ja zustavam s ostatnimi cleny rodiny doma. Jsou usmevavi a ja s par slovicky spanelstiny a slovnikem v ruce asi vtipna.



Bylo pro nas velmi zajimave, proniknout do prostredi klasicke argentinske rodiny. Videt, jak to u nich chodi, jak vypada jejich dum z venku i z vnitrku. Maji velky cit pro rodinu a tak v kazdem dome visi spousta jejich fotek. Obed byl obrovsky, jedli jsme morske plody, kure, parky a neco, co nevim, jak se jmenuje. Fantasticky. :+) Po obede jsem se nabidla, ze pomuzu s nadobim. Hned to prijali. U nas neni bezny, aby navsteva myla nadobi. Ale tady zrejme plati, kdo vari, nemyje. Navsteva, nenavsteva. :+) Mysleli jsme si, ze odpoledne uz pojedeme zpet, to jsme se ale mylili. Chuan s Claudii nas vzali k mori. Tam jsme potkali lovce bahenich hroud, do kterych vzdycky kuchli nozem, vystrikla ruzova tekutina a prstem vylovili cerveny slizky oval, ktery se da jist. Konzistenci to ma jako inteligentni modelina. Pouze jsem to olizla a na vic uz jsem nemela naturu. :+)




Vratili jsme se ke zbytku rodiny. Cely den jsme je uhaneli, kdy teda pojedeme koupit ty ingredience na gulas. Furt se nic nedelo, nevedeli jsme, na cem jsme, co nas ceka, co se bude dit dal.. Martin to trefne nazval, ze “jsme v zajeti hostitele”. Ptali jsme se, zda maji papinak, pry ne. Vecer v osum hodin jsme teprv jeli pro maso. Chuanovu tchyni jsme vysazovali na mistnim urade, kam sla predat nejake pribuzne dvouleteho Davida, ktereho cely den hlidala. Martin jen pronesl: “To je jasny, jde se na mistni urad ptat, kdo ve vesnici ma papinak.” :+) Celkove v Chile je pozoruhodne, ze spousta lidi bydli v jednoduchych a chudych domech, ale koukaji na plazmovou televizi a pred barakem stoji velka kara s pohonem na vsechny ctyri (coz s ohledem na krajinu chapeme).


Gulas jsme jedli asi o pul dvanacte (papinak jsme nesehnali). Dle meho nazoru to nebyl gulas, ale “rybas”, nebot ten hrnec, ve kterem se varil, strasne smrdel tema muslema a dalsima morskyma plodama. A proste se to nevyvarilo. Martin je jineho nazoru. Kazdopadne do ceskeho gulase to melo hodne daleko... Do stanu jsme se dostali az v pozdnich nocnich hodinach a pri rekapitulaci celeho dne, jsme se shodli na tom, ze rodina byla opravdu fajn!! Presto jsme se tam citili jako vetrelci. Chuanovi koukala z oci uprimnost a radost, ze nas muze hostit (ten vecer, kdy jsme ho zastavili, nam nejdrive podal ruku a pak si teprve poslechl, co chceme). Nas divny pocit vsak pramenil z jeho manzelky Claudie. Vlastne se s nami moc nebavila, tvarila se jak morce v lednicce, jak ryba na pousti, zkratka jak kakabus! Bylo tam asi deset lidi, ale jeden clovek dokazal prevratit celou atmosferu a pocit z toho, co se deje, co prozivame...


Novy den vyzvedavame v PM zabahnenou gps a spechame na prvni trajekt. Uz jsme oba nedockavi! Pred nami je prece Patagonie! Carretera Austral! Vyzva! - Jedem, jedem a je to tu mili pratele! Konec silnice. Nalodujeme se na trajekt a plavime se k novym obzorum...





čtvrtek, ledna 30, 2014

Puerto Montt



Puerto Montt. Nasi novou navigaci zadrzeli na celnici v Santiagu. Uvarena spojka na moto. Nabidka spani u slepic.




A ted pekne poporadku... Za poslanou navigaci chteji clo ve vysi 6000 Kc. Nas verny pritel Ricardo se snazi zjistit vice info. Uvidime, jak to dopadne. Skrz intercomy s Martinem resime, kde budeme nocovat. Zda zustaneme ve meste v drahym kempu a pockame, az nam prijde navigace nebo pojedeme dal. Jak tak jezdime mestem sem a tam, najednou se ocitame v "grande" kopci a jedeme "muy muy lento" za "grande y lento" kamionem s rozmernym nakladem! Sileny! Nejde ho predjet, protoze za nim jede policejni eskorta! Zastavit a pockat nejde, za nami fronta v obou pruzich. My musime jet na pul jednicky a Martin jen krici: "Doprdele, takhle jet nemuzem nebo se uvari spojka! Co je to za ko..ty? Proc, doprdele, pod kopcem nestopnou dopravu a nepusti ji, az bude kamion nahore?!", do toho mu pulsuje zila na cele z te navigace (pac nevime, zda se nebudeme muset vracet do Santiaga) a najednou citime smrad! Nahore uz motorka jede dopredu i na neutral. Vypada to zle. Zastavujeme v bocni ulici. Mezitim, co Martin nadava, ja bezim za par chlapikama stojicima opodal a ptam se jich na pomoc. Martin si nakonec spojku vlastnorucne ochladil tim, ze na ni vylil kanystr studeny vody. Dal ji vydechnout a cekal. V tom jeden z chlapku zacal mluvit o tom, ze je gipsy ze Santiaga a poustel mi cikanskou muziku. Tak jsme si notovali. A pozooor - Pidina se nastartovala a spojka funguje!!! Jupiii! Ale byly to nervy, shanet tady spojku pro 24let starou motorku by asi nebylo jednoduche a nechavat ji posilat jako navigaci, aby skoncila zas u celniku by asi nebylo uplne jednoduche. Jeste chvili stojime a resime s nima kempy. Ten cikan nam doporucuje se vratit do Puerto Varas, tady je to pry drahe. Dalsi, vypadajici jako pravej Kubanec, vola znamemu, co ma nekolik chaticek a poskytuje ubytko. Jdu se tam podivat. Majitel je slizky a jeho zena kralovna fanklubu ruzove barvy! Misto na stan mi nabidli u jakesi kulny, kde se povalovalo spoustu veci a vypadalo to jako vybeh pro domaci zvirectvo (a vedle za plotem meli nadhernej zelenej mekouckej travnik!!!). A chteli za to 6000 pesos (240 Kc)! "Gracias, adios!" 




Vedle je jeste dilna, kde asi deset delniku ohyba kovy a svari vsechno mozne, sef v kosili u nich stoji a dohlizi na ne s prisnym pohledem. Po drobne dohode nam za tri stovky privari hlinikovou desticku pod stojan, aby nebyla nalozena pidina vzdy tak naklonena a ja vyfotim psa s brylemi a jedem hledat nocleh..



Na semaforu stoji blikajici sanitka, nikdo ji neuhnul. A nemaji tady detsky autosedacky, vubec. Bezne zenska s miminem v naruci skoci do taxika, na krizovatce a za plnyho provozu. Taxiky jsou tu levny a fungujou na zpusob mestsky hromadny dopravy. Na semaforu sviti cervena, clovek si sedne a na dalsich semaforech uz priseda dalsi clovek. Jinak je Chile opravdu draha! Za 1,5 obyc neperlive vody chteji kolem 30 Kc a pritom vetsina supermarketu ma ze 2/3 prazdny police!! 
Jo a ted jsem si uvedomila, ze nevim, zda jsem tak opalena nebo tak spinava..Po dlouhe domluve jsme se rozhodli jet dal smerem na Chiloe. Rychlostni silnice, kolem niz je plot, znamena, ze se neda odbocit nikam do prirody. Vsude jsou cerny skladky, smrdi to tu a slunce uz davno zapadlo, takze kde budem dnes spat? Prichazi cas na vetu: " Tu casa mi casa." Vyhlidla jsem nam dum s dvorkem a u nej chlapika, kterej hnal domu kravy. Smutne oci, unaveny vyraz a :"Dobry den, prosim vas, je tu nekde v okoli nejake misto na stan? Dochazi nam benzin a uz je skoro tma.." - " Jasne, tady u me na dvore." S Martinem na sebe mrknem, jo, vyslo nam to!:) Kravsky hovna odkopneme a behem chvile mame nas dum postaveny. Dokonce vedle studny, takze mame i vodu. 




Pred spanim jsme si dali jeste s Chuanem u stanu stamprli moravske slivovice a jeho zene poslali malou becherovku. Za chvili se pro nas vratil a pozval nas domu na sklenicku “pisca”. Maji nekolik druhu alkoholoveho napoje pisco. Tohle bylo pisco canpanario a chutnalo moc dobre. Ovsem jeste u Ricarda v Palcille jsme pili pisco sauer a chutnalo jako nas jar na nadobi! Prisaham! Ma to i stejnou barvu a vuni! Uz jste nekdy pili jar? No fuj! Pak nas podarovali lahvi dobreho chilskeho vina a zeptali se, zda chceme sprchu. Takze to asi opaleni nebude a uz fakt smrdime. :+) Je skoro pulnoc a tak s diky odmitame (i kdyz ji potrebujeme jako sul!).


středa, ledna 29, 2014

Ruta de Los Lagos (Chile)

Prechod z Argentiny do Chile je zajimavy. A nejen ten hranicni, ale i prechod z pohadky do reality. Hranice jsou otevrene vzdy od rana do 19 hodin. Pred domem, kam se chodi pro razitka do pasu, stoji nekolik vojaku, kteri vam prislusne dokumenty stejne nekontroluji. To na chilske strane hranic je potreba vyplnit nekolik dotazniku a kdyz zjisti, ze prevazite napr. ovoce, vyhodi vam ho. Stejne jako nam. Nesnasim plytvani jidlem, a tak doufam, ze si pan urednik na stavnatych jablkach a svestkach pochutnal. :+)
Sjizdime dolu do udoli, kde jiz z dalky vidime ceduli infocentra. Nevsimneme si vsak autobusu turistu, coz se ukazuje jako velky risk. Vsichni si nas a Pidinu foti, jsme opet za celebrity! Maji s nami asi 150 fotek! :+) Uz si myslime, ze se vsichni vystridali a tak se Martin konecne vydava na lov informaci. Jenze v tu chvili se z poza rohu prihrne chlap se zenskou a s otazkou, zda si muzou udelat fotku s motorkou. S usmevem kyvam na souhlas a senorita leze na motorku! Uz citim, jak Pidina zacina vzdychat, nebot stoji jen na bocnim stojanu (vazi asi 400 kg)! “Ne, ne, ne!!”, macham rukama a ukazuju, at na ni neleze a skoro mi vypadnou oci z dulku, kdyz na Pidinu chce vylezt i ten chlap! To uz bezim pro Martina, ktery se na me ukosem podiva (proc jsem tomu jako nezabranila!?), hruzou mu vstavaji vlasy na hlave a zacne jim razne vysvetlovat, ze je to cele “peligroso” (=nebezpecne).




Cela prihoda s turistama nam sebrala energii a od rana jsme nejedli. Davame si ve stanku dve empanady (chilske pirozky) a lahev coly a chteji po nas 3600 pesos (cca 150 Kc)! Prechod z argentinske pohadky a levne zeme do tvrde reality a velmi drahe Chile. Mirime do Puconu a doufame, ze nam tohle mesto spravi naladu. Nekolik lidi nam doporucovalo ho videt. “Pucon es muy lindo!” (je moc krasny).


Tak to jsme se teda netrefili. Same obchody, stanky se suvenyry a davy turistu. Puvodne jsme tu chteli zustat cely den, ale to jsme si hodne rychle rozmysleli. Koukame jak nejrychleji vypadnout a uz u nas stavi Rakusak na dvouventilu! Uz tu bydli 15 let, kdy prijel z Aljasky do Chile, prave na teto motorce. Celkem pohodar nam jeste nabizi, at prespime na jeho pozemku, to ale s diky odmitame, protoze chceme pokracovat dal.  Menime penize a padime pryc, at alespon ukousneme dalsi kus cesty smerem k Ushuay. Jsou dve moznosti, jak se dostat na jih. Bud placena dalnice anebo cesta, ktera spojuje vsechna jezera ve stredni(m) Chile (kdyz to piseme, hadame se, zda je TA Chile nebo TO Chile). Volime druhou moznost. Misty si uzijeme sotoliny, ale z Argentiny uz vime, ze to pro Pidinu, Martina i me, neni vubec zadny probem.




Kolem jezera Rinihue koukame po miste na stan, ale vypada to, ze vse podel cesty je oplocene. “Pajko, dojedem jeste tamhle do ty zatacky a pak to obratime a pojedem hledat jinam.” A hle, primo za zatackou je nadherna plaz a misto na nocovani. Poznavame tu manzele duchodoveho veku, kteri cestuji po Chile ve sve “vytunene” dodavce. Jsou moc mili, nejen ze nam davaji uzitecne tipy a rady na cestu, ale dostavame od nich i veceri, kavu a babovku. Rano se s nami deli o snidani. Jsou uzasni!




Nasledujici den si oba dva prispime a vstavame v devet. Martin je nervozni, nebot v tuto dobu uz chtel odjizdet. Ja se zase porad snazim do vseho zasahovat, se vsim pomahat, ale nekdy je to na skodu. Jeste nejsme casove sehrani. Posledni den dva byla mezi nami takova divna atmosfera a tak to dnes rano vyustilo v trosku vetsi nedorozumeni. :+) Vzajemne jsme se jeden druhemu omluvili a jedem spolu dal. :+) Cesta se zda byti nezazivna a vysilujici a Martin uvazuje nad tim, ze misto sotoliny mel zvolit dalnici a byli bychom v Puerto Montt co by dup. Posleze jsme oba moc radi, ze jedeme kudy jedeme. Ze skaly primo u silnice tecou vodopady, kde si kolemprojizdejici zastavuji pro pitnou vodu. Je strasne ledova, ale vyborna! Jedeme jeste na vyhlidku na 2000 metrovy vulkan Osorno a domlouvame se, ze nekde tady proste dneska zakempujeme, protoze ten pohled zvrchu do kajiny je skutecne famozni. Ze zasnezene sopky je videt na stejnojmenne jezero. Kousek nad nasimi hlavami pluje par mraku… Dnes mam pocit, ze dosahnu na oblohu. Nas sen se plni a my stanujeme primo na bocnim kominu dvoutisicovky. Tentokrat vecerime na sopce a koukame na zapadajici slunce..



Po probuzeni si vypravime sny. Martinovi se zdalo o jeho kamaradovi, ktery byl za okupace najemnym vrahem. Mne se zdalo o strejdovi, ktery s nami bydlel a jiz je asi 15 let mrtvy. Cekala ho dulezita operace na ocnim oddeleni v nemocnici v Budejovicich (na kterou byla cekaci doba nekolik mesicu) a ja jsem ho tam mela vezt autem. Tak jsem si doma den predem nachystala vsechny dokumenty a potvrzeni, abych na neco rano nezapomnela. Kdyz jsem druhy den dojela do nemocnice, zjistila jsem, ze mam s sebou sice vsechny doklady, ale strejdu jsem zapomnela doma… Krome toho se mi jiz treti noc po sobe zdalo o rozluckove party pred odjezdem na nas dlouhy vylet a bylo tam spousta mych pratel a kamaradu. Martin rika, ze si vsechny ty lidi vezu s sebou v hlave. :+)




pondělí, ledna 27, 2014

Narodni park a vulkan Lanin (Argentina)

Jsme v jinem svete. Vcera jeste poust a vitr, dnes krajina plna zelene. Vidime ”opici stromy” - nemaji ani listy, ani jehlici. Z dalky vypadaji jako bonsaje a z blizka jako vanocni stromy s koulema. Tuhle cestu nam nedoporucovali, nebot tu neni asfalt, ale jeste, ze jsme se nenechali zastrasit!! Clovek tu citi spojeni s prirodou. Potucky s pruhlednou vodou, strane s jasne zelenou travou… Zadne ploty a striktne stanovene hranice pozemku. Par metru od nas volne pobiha kun i s ovcema a kozama. Vita nas Narodni park Lanin. Slunce sviti, je teplo a my se dostavame k jezeru, ktere lemuje “silnice” z bileho pisku a sotoliny. Pro strach mame udelano, a tak nas jizda nastridacku smykem doprava a smykem doleva, nechava docela klidnymi. ;+) Jsme v mistech, kde ziji Mapuchove, puvodni obyvatele teto oblasti. Lze je potkat napriklad ve meste Alumine.



Rikame si, ze by bylo fajn, ziskat vic informaci o danem kraji, abychom vedeli, kam se podivat. V tu chvili spatrujeme inforcentrum! Uvnitr sedi tmavovlasa Mapuchka, ktera se nam snazi ukazat zajimava mista. Pri blizsim pohledu na mapu na jejim stole vidime jen bila mista, vyzmizikovana jejim prstem v poslednich mesicich ci letech. Nakonec dostavame tip na nedaleke jezero s kempem.




Po ceste tam potkavame motorkare z Buenos Aires na nove BMW F650 GS z roku 2010 (priskrcene osmikilo). Po motoru mu tece olej a chrci mu v tom tak, ze se mu to asi brzo rozpadne. Martin doporucuje navstivit servis, ale on jen rika, ze se snazi na to nemyslet a neresi to, dokud nebude u nejakeho BMW servisu... Tranquilo.






“Paaaani, to je krasa!” volame z plnych plic, nebot nas obklopuje opravdovy prales. Nevime, kam koukat driv, kdyz v tom na nas v zatacce vykoukne mlada senorita s nekolika kolegy. Vita nas v kempu u horskeho jezera Quillen a tvari se velmi vazne. Snazi se nam spanelsko-anglicky vystvetlit pravidla kempu. “Curat se chodi vedle budky, a kdyz budete…” a ted nevi, jak se rekne, jit na velkou. Hleda vhodna slova a v tom my ji vesele povidame: “Myslite kakat?” – “Ano, kdyz budete “delat kaka”, utrhnete tri listy ze stromu a hodite je do sucheho zachodu.” Vysvetlujeme ji podobnost spanelskeho slova kaka a ceskeho kakat a ona se konecne zacne smat. Kemp je zcela zdarma, coz bereme jako fajn bonus.



Stanujeme doslova v raji a s vyhledem na zasnezenou sopku Lanin. Misto je tak magicke, ze se druhy den rano vydavame na maly trek a pruzkum do pralesa podel jezera. Vidime skvele misto na koupani a navzajem se hecujeme, kdo se jako prvni odvazi tam skocit. Je dost studene (co taky muzeme ocekavat od horskeho jezera, ze?!).. Popravde, trva nam to asi ctvrt hodiny a pak Martin – skaaaace! Nenechavam se zahanbit a jdu za nim. Sice je to, jak kdybyste skocili v zime nazi do snehu, ovsem po par tempech nas hreje pocit blazenosti. Komu se povede koupat se nazi pod obrovskou zasnezenou sopkou?!



Na dalsi den opoustime Quillen a vydavame se smerem k argentinsko-chilskym hranicim. Je teplo a je nam dobre. Po nejake chvili nas zastavuji cizi lide a pujcuji nam dalekohledy. Priroda nas opet prekvapuje. Tentokrat pohledem na pasouci se divoke stado lam – vznesene lamy alpaky. Pry je unikatni, je spatrit v techto mistech ve volne prirode. Jelikoz uz stojime, Martin kontroluje Pidinu a vidi zarezy na zadnim kole. Je na nasi vahu asi moc prefouknute. Martin se boji, aby neprasklo, kdyz jezdime po sotolinach. Je nervozni a ja mu do toho pokladam otazky z uplne jineho soudku, coz prameni k tomu, ze na sebe zaciname byt neprijemni.




K dalsimu jezeru dojedeme asi pet minut po zapadu slunce a hadka buchne. Jeste, ze nevybuchla sopka, jelikoz tento vecer kempujeme primo u sopky Lanin, na kterou jsme rano koukali, koupajice se pri tom v Quillenu. :+) Pri slezani z motorky mi ujizdi noha a ja plnou vahou padam na kamen – jediny sutr siroko daleko! “Pajko, zijes? Jsi v pohode?!”, Martin ma v ocich des. Nastesti chranice meho obleceni v oblasti hyzdi splnily svou funkci. Tak se tomu zasmejeme, postavime stan a za zvuku vrciciho agregatu usiname..


sobota, ledna 25, 2014

Kde nic, tu ... vitr!



Po koupani v teplych jezerech, mirime skrz poust k dalsim dobrodruzstvim. Po nekolika desitkach kilometru by se podle mapy melo objevit velike jezero nebo vodni nadrz. V dalce vidime trypitivy vzduch. Fatamorgana! Ze by misto jezera byl v pousti snih? Nesmysl! Kdyz se blizime, dochazi nam to. Kopecky soli a za nim obrovska solna plan. Projizdime kolem starych "tezebnich" stroju a uz olizujeme zemi. "Je opravdu slana" rika Pajka. "To se dalo od soli cekat" dodava suse Pipo. Pokracujeme dal a nase posledni setkani s civilizaci je ten den ve meste Malargue. Pak uz jen ukrajujeme kilometry pri boji s velice silnym bocnim vetrem, proti nemuz je opravdu tezke bojovat. Prehazuje si nas z jedne strany silnice na druhou. V jeden moment to vypada, ze uz jsme na zemi, aaaale nakonec to vybereme a zustavame na dvou kolech i nadale! Potom mijime ropne veze rozsete nahodne po pousti kolem a nasledne silnice konci. Sotolina je celkem mazec s nalozenou motorkou v tak silnem vetru, a tak vse ubiha pomaleji, nez bychom chteli.



Jsme uprostred pouste, prichazi vecer a cas na kempovani. Zkousel jste nekdo parkovat motorku v piskovych dunach a stavet stan na vetrnem kopci? No, reknu vam, ze to neni dobry napad. :+) Nas stan se stava sitem pro presypajici se pisek, propousti jen ten nejjemnejsi, a tak na vsem, co je uvnitr stanu (vcetne nej) je tenka vrstva pisku. Na vsem, co je venku je tlusta vrstva pisku (chudak Pidina). :+) Veskerou nasi namahu nam ale vynahrazuje pocit naproste svobody. Jen Pidina, Martin, ja, priroda a vitr. Nejblizsi mesto je 100 km za nami a asi 250 km pred nami.. Coz vede k otazce: “Mame dost benzinu???” Uz to nezkoumame a drzime se hesla “rano moudrejsi vecera” a jdeme spat.



Mozna tomu neuverite, ale druhy den nam dosel benzin presne pri vjezdu na pumpu! Sice jsme meli jeste rezervu, ale na dojezd do nejblizsiho mesta by to nestacilo. Jeste, ze tam ta benzinka v pustine byla a mela benzin, coz tu neni vzdy pravidlem. :+)




Pokracujeme v ceste a obcas se na nas zaleti podivat orel nebo par supu. Ti by se k nasemu masu dostavali jen stezi, nebot mame na sobe nekolik vrstev obleceni. Ac nam nad halvou sviti slunce, vzduch je studeny a na motorce to prece jen dost profukuje. Velkym prekvapenim je vsak “typek” na motorce v kratasech a v tricku s krytkym rukavem. Pripadame si jaksi…blbe…. Obleceni si ale nechavame a dokonce i tepelnou vrstvu do rukavic. To jsem zvedava, co budeme delat na jihu..vsichni nas strasi, ze je tam brutalni zima.. Otazku: “Martine, nejeli jsme nahodou do leta?!” s usmevem radeji polykam a kocham se dal okolim. :+)



Dockali jsme se civilizace. Je potreba utahnout zadni tlumic, a tak ve meste Chos Malal mirime do servisu. Martin se tu seznamuje s klukem, jenz jezdi enduro.  pro ktery je krajina Argentiny jak delana. Venuje nam i patnactku orech, ktery Martin zapomel vzit, na pripadne dalsi upravy.
PIPO: Zadni tlumic Tractive od te doby pracuje, jak ma. Kez by stare originalni vidlice fungovali stejne! Predpeti bylo puvodne nastavene na motorku se spolujezdcem bez naloze a pruzina nezvladala dalsich 80-100kg navic zavazadel. Zapomel jsem ho Valparaisu pritahnout a prvni diry v silnici to daly vedet hodne rychle! Po utazeni, ale uz na doraz nejdeme a je s podivem, co vse plne nalozena PiDi zvlada. Motorka s nami vazi celkem 400kg, coz je na hranici maximalni pripustne hmotnosti a pritom se ovlada bez problemu. Dokonce i pri vletnuti do hlubsich kamenu ci pisecku neni problem zvladnout rizeni. Ta vaha na zadek v techto situacich pomaha hodne! A k tomu sirsi riditka od kluku z CarServisu mi umoznuji udrzet tedle "autobus" jet rovne bez tlumice rizeni i s myma paratkama namisto rukou...

Ten den jeste potkavame turisticke infocentrum ve meste Las Lajas a na doporuceni nakonec zustavame v mistnim kempu. Za dve osoby, motorku a stan platime v prepoctu 100 Kc. Prijemny spravce, krasne sprchy a toalety, tepla voda, wifi, cely kemp je upraveny a pekny! Doporucujeme! Vecer se dokonce dostalo na prani pradla a prekvapenim byl maly, asi 5 cm stir ve venkovnim umyvadle. Nechapu, kde se tam vzal.. Je tady vlastne mnohem vic zajimavych zvirat, napr. ptaci (velci asi jako nase husy) s dlouhym zahnutym 30 centimetru spicatym zobakem, ale tenkym jak brcko! Jejich fotku zatim nemame, verime vsak, ze brzy dodame! :+)

čtvrtek, ledna 23, 2014

Los Reyunos

Probouzime se, aniz bychom vedeli, kde vubec spime. Celou cestu sem jsme jeli pouze podle svetla nasi motorky a pouze tusili, ze kolem jsou skaly a utesy. Vykouknu ze stanu a zasnu, skaly kolem nas zalite rannim sluncem jsou dechberouci. Jak bude asi vypadat jezero pod nami, vytvorene velikou prehradou?



Balime a razime par serpentin dolu, abychom se dostali k vode. Jedina cesta tam vede pres Club Nautico resort, kde je jeste zavreno. V 8:30 tu na hosty jeste nikdo neceka a dve stojici auta pred branou jsou toho jasnym dukazem. Ale protoze jsem kluk nebojacny, objizdim zavoru a s nalozenou motorkou mirim ke klukovi, ktery jeste nevi co se deje… “Ahoj, jsme z Cech a delame reportaz pro casopis o mistnich resortech. Navic tu muj dedecek pracoval na vodni elektrarne na teto prehrade. Muzeme se tu projit a udelat par fotek?” Po chvilce premysleni nas pousti dovnitr a my se tak muzeme v klidu projit jeste spicim resortem.



Bary u vody, nad vodou drevene terasy s zidlemi pro hosty, mola s lodickami a mista pro rybareni. A voda? Nadherne pruzracna a celkem tepla. Nikde nikdo. Toho by byl hrich navyuzit a tak se schovavame pod jednu ze zdi a uz se svlekame. Voda je fantasticka. Po rychlem osvezeni a nekolika tempech tam a zpatky se opet rychle oblekame a mirime k motorce. Ted nas ceka cesta zpatky a konecne vidime vse, co jsme mijeli vcera vecer.



Cesta vykutana do skal kolem prehrady je celkem dlouha a jak se dozvidame pozdeji, cela prehrada ma po vodni hladine celkem 17km. Kdyz dorazime k prehrade, dochazi nam, ze El Tigre, kterou jsme videli vcera vecer, byla mini sestricka teto velkolepe stavby. Na hrazi je par mistnich turistu, kteri vyrazili na vylet. Dolu k elektrarne vede cesta skrze zavoru, kterou hlida pan v kosili. Vydavam se na svuj quest. Chci do elektrarny!!!



“Mi abuelo trabachan aqui en la central hydroelectrica treinta o quarenta anos antes. El nombre es Frantisek Uher.”
“Juuhr” Jeste dodavam s prizvukem, jaky mi rikal deda a snazim se ho prinutit, aby zavolal do tovarny a zjistil, jestli tam pracuje nekdo dostatecne dlouho a nezna ho. Moc se mu nechce. Vzdycky zacne neco potichu zblebtat a ignoruje, ze mu nerozumim. Jsem neoblomny! Nakonec z nej vypadne, ze musi zaridit povoleni a seda na svou motorku. Ja sedam za nej a jedeme asi 500m do budky, kterou jsme mijeli predtim. Tam vytahne dlouhy seznam jmen a cisel a vola a vola. Nakonec prohlasi smerem ke me “bueno”, ale s jeho suchym xichtem nevim, zda-li je vse zarizeno nebo ne. Jedeme zpatky k Pajce, ktera uz si myslela, ze se dovnitr dostanu pouze ja, bez ni. Hlidac zveda zavoru a asi rika, at jedeme dolu, ze na nas nekdo bude cekat. HURRRAAAA!



A jedem. Po ceste dolu k elektrarne zabudovane v prehrade uronim par slzicek i ja. Je to fantasticke podivat se tak daleko na misto, kde pracoval pred 30ti lety muj deda! Dole je par floutku, co jen pozdravi a kyvnou, at jedeme dal, ze se mrkneme do dokumentace, na dedovo jmeno. U vytahu si nas prebere dalsi a vzhuru 40m dolu! Pan je moc mily a provadi nas celou elektrarnou a vyklada, co k cemu je. Rika, ze osobne zna pouze jednoho tlustsiho cecha - Milana Prokopa - ktery pracoval na prehrade nad touto.



Prochazime vsechny mistnosti. V teto elektrarne jsou dve turbiny po 115MegaWatech. Na prehrade vyse, jsou dve, co maji zas dve 75MW. Na nekterych zarizenich, ktere mijime je napsano Skoda, a na jinych zase CKD. Spetka hrdosti na schopnosti nasich predku nas hreje u srdce. Pak vse zavrsi pametni desky, kde jsou zmineni Cechoslovaci. Fantasticky pocit mit osobni exkurzi pouze pro nas dva a moci si prolezt toto magicky ciste misto.

Mise splnena!




středa, ledna 22, 2014

Prvni argentinske kilometry

Martin uz od pul seste vyhlizi vychod slunce, aby ho nepropas. Kdyz nastava kyzeny moment, jde me vzbudit. Sama tomu neverim, ale ja opravdu vstavam! Dalsi hodinu sice vypadam jak chodici spici cosi, ale to, co se deje na obloze a v prirode kolem nas me zacina dokonale probirat k bdelemu stavu! Snidane u jezera a jede se dal..


Poust. 36 stupnu ve stinu. Jedeme do San Rafael, kde potrebujme nakoupit, na internet a vymenit penize. Netusime, ze posledni vec bude tak napinava. Parkujeme pred restauraci Sr.Cafe a tesime se na obed. Umite si predstavit, jak bajecny pocit je, si v tom vedru zout motorkarske boty a sundat si ponozky?! To je proste bajo!! :) Kavarna byla nastesti dost velka, tak se ten smrad rozplynul. 


Jeden kamarad z CR nam rikal o "blue dolaru"-vymena penez pres dealera, na kteryho je potreba nekde narazit..lepsi kurz, zadne poplatky. Diky netu tu jsme az do pozdniho odpoledne, a tak stihame i novou smenu cisniku, mezi kterymi je jeden takovy mladoch..Vyhlidnu si ho a ptam se "Donde podemos intercambio blue dolar,por favor?" - "Kolik dolaru chcete vymenit?" - "Podle toho, jaky je kurz.." - "1 dolar asi 9-10 pesos" - "Tak asi 300-400 dolaru." - "Pockejte chvili, zavolam jistemu senorovi." Zavolal. Asi za hodinu prichazi sympaticky chlapek kolem 50 let, seda si k nasemu  stolu a povida: "1 dolar za 11 pesos." No tak to je super!! Ve vsech bankach nabizi 7 a na ruznych jinych mistech 8 (na hranicich 9). "Vymenime1000 dolaru" a cekame, ze pujde nekam pro penize. Ne. Mily senor hrabne do kapsy, vynda 110 000 pesos v 11 balickach po sto tisicich a pod stolem nam je podava k prepocitani. Jenze! Venku primo pred oknem restaurace stoji policajti, takze my pod stolem prepocitavame a on hlida okoli. Pak se pan vekslak usmeje, poda nam ruku a vizitku a odchazi. My s Martinem se jen tetelime radosti, jak se nam podarilo vydelat! Kamarad nam rikal, ze vsechny tyto situace se deji z duvodu nestability argentinskeho pesa a lide radeji setri v jine mene, napr.v dolarech. Zda je to pravda, zatim nevime..  Telefon na senora je 0260154535267. 

Jedeme se podivat na vodni elektrarnu, na ktere kdysi pracoval Martinovo deda. Po prijezdu k El Tiegre zjistujeme, ze to sice neni ona, ale presto se u ni na chvili zastavujeme, sledujeme zapad slunce a poznavame super rodinku, jez piknikuje na moste elektrarny. :) Popijime s nimi mate a povida se nam s nimi tak dobre, ze zustavame az do zapadu slunce.. Moc mila a vesela rodina! Dali nam tip na misto u prehrady Los Reyunos, kde se muzeme vykoupat. Rikame si - "je to asi deset kilometru, to zvladnem tam dojet, postavime stan a vykoupeme se." To ovsem jeste netusime, jakou cestu mame pred sebou... 



Pred nami je 10 km sotoliny v horach, a tady se stmiva rychleji. Za malou chvili uz jedeme cernocernou tmou a dokonce jednim tunelem, kde to vypada jako prima cesta do pekla. Misto pekla, po nekolika serpentinach a matnych obrysech okolnich hor a skal, prijizdime do raje jezerniho resortu a klubu Nautico. Je kolem 21 hodin a u brany nam mlady kluk rekne, ze proste misto v kempu uz neni. Nakonec stavime stan v jedne zakrute kousek nad celym resortem. Lezime ve stanu pod stromem, slysime, jak pada listi a do toho strasnej sramot! "Ticho, Pavlino!", houkne na me Martin, spolecne mame nastrazene usi a oci "na stopkach". Zvuk je blizko stanu. Jako by se k nam do stanu snazil prokousat nejaky velky savec. Martin zkousi kricet, pak tleskat, ale sramot je slyset dal! Zvire by se prece leklo a uteklo. Martin se oblece, stoupne si do predsine, aby se okynkem podival, co se venku deje a najednou je ticho. Jen co si lehneme, sramot zacina znova! Takhle se to opakuje asi trikrat. Davam Martinovi na obranu death sprej na hmyz, nebot peprak jsem zapomnela v motorce a on se znovu vydava na pruzkum. Celovka zasviti pod kazde steblo travy, svetlo projede celym okolim,ale nikde nic. A v tu chvili se podivam k nam do predsine, kde mame polozenou plachtu - zadny clovek, zadny jezek nebo toulavy pes, ktery si prisel pro odpadky, ale to tricentimetrovy brouk v nasi predsini nam zpusobil cely tenhle nocni adrenalin! :-)