Video pozdrav na Touratech Travel Event

Dlouho nic nebylo, a tak posilame videopozdrav do CR, ktery se promital na TravelEventu.

Omluva za sum svistu, neumim tam vlozit hudbu. Tak to snad prezijete! :o)

Smer Cuzco!

Posledni kapitolu jsme skoncii v Cotahuasi, nejhlubsim kanonu na svete. Dalsi cil je jasny. Jedeme do Cuzca! Mesto vzdusnou carou mozna 200km, ale motorkou po silnici je to vylet alespon na tyden. Zpatky do Arequipa je to 12 hodin a pak jeste cca 1000km po silnici horami. Jenze nam se vracet nechce! V jedne z map jsem nasel cestu z Cotahuasi na sever, ktera se napoji na spojnici Nazca-Cuzco. Jenze o te ceste vsichni rikali, ze to je hodne obtizna a nepouzivana cesta. Ja mel to stesti, ze jsem uplnou nahodou potkal jednoho nemce, taky Martina, ktery cestuje na KTM 1190 Adventure R a je komplet sponzorovany nemeckym Touratechem. Potkal jsem ho ve chvily, kdy zrovna od jednoho ridice kamionu zjistoval cestu z Cotahuasi na sever. Ten potvrdil, ze cesta, kterou se chci vydat je hodne spatna a mel bych zvolit cestu k dolum pres Pampamarku, kde jsme jiz byli, dale pres vysoke hory. Je tam prusmyk pres 5000m vysoko, ale meli bychom to dat, jelikoz tam obcas projede nejake 4x4 nebo nakladak. Nicmene tato cesta nebyla v jedine mape, kterou jsem pracne ziskal. Poznamky ale dost pomohli, a tak jsme nikdy neodbocili spatne a vysel nam i benzin, na dlouhou cestu pustinou…

Vyrazime zrovna v “morceci den”, kterym v Cotahuasi oslavuji toto vinikajici zviratko. A tak jsme byli svedky, jak klucina z naseho hostelu bravurne vykuchal domaciho mazlicka. Moc masa na nem nezbylo. Proto cesta na Pampamarku, kde jsme byli predevcirem, byla vcera zasypana zavalem jsme jeste projeli kanon na druhou stranu a kdyz jsme se vratili, zrovna cestu bagr docistil. Cesta vzhuru z kanonu tak byla opet volna! Stoupani na Pampamarku uz jsme znali. Zatim nejhorsi zizag sotolina, s vymletymi zatackami, plnymi kameni. Vyjeli jsme asi o kilometr vyse a pohledli vzhuru na odbocku. Cesta dal vypadala, jak kdyz stojime opet dole v kanonu. Stoupali a stoupali jsme vyse a vyse. Kdyz jsme dojeli na hranu kanonu, naposledy jsme se rozloucili se zasnezenymi sestitisicovkami na opacne strane a pohledli na druhou stranu… Ceka nas asi pekny dest!

Tady, ve vysce nad 4000m, je podstatne chladneji nez ve slunem Cotahuasi. Pokud by vsak nebyly mraky tak nizko, jen tezko byste hadali, ze jste tak vysoko. Dlouha rovina nahorni plosinou nevypovida mnoho. Nas vsak tesne mijeli mraky, ze kterych obcas zamrholilo a tak jsme byli stale ve strehu. Jelikoz uz bylo dost pozde, tak me kazda odbocka dost znervoznila. Nemel jsem mapu ani navigaci a benzin, tak akorat na dojeti do civilizace. Nastesti se obcas objevil nejaky nakladak a poradil v me nerozhodnosti a my tak se setmenim dojeli do malinkate vesnicky. Pokud by tu nebyli tezari, jen asi tezko, byste tomuto mistu rekli vesnice, ale diky nim, tu byl i jednoduchy obchod s ubytovanim. I kdyz ubytovani je hodne silne slovo, pro misto, kde jsme prenocovali.

Temna drevena budka s uzkymi zdmi z prken bez izolace se stala nasim domovem na zahrade zasvinene odpadky, olejem i kostmi, ktere poziraly prapodivne vyhlizejici kocky i psy. Zachod jen pro otrle, na ktery vedla cesta uzkou sterbinou mezi budkou a domem. Splachovadlo byste hledali marne, protoze tam nebyla ani misa a trefit se do diry pod Vami nebylo jednoduche ani pro turka s dlouholetou zkusenosti. Ale s prichazejicim destem, jsme i tak byli moc radi, ze mame kde spat. Prvni spani v nadmorske vysce nad 4500m, jsme i pres drasticke podminky mistniho “hotelu” prezili.

O to vice, jsme byli rano radi, ze nemusime balit zasnezeny stan, kdyz jsme zjistili,, ze kolem vesnice nasnezilo a poprasek, jak z mouckoveho cukru nam bude zpestrovat nasledujici cestu do udoli. Mistni prihlizeci, pro ktere bylo nase zjeveni podobne pristani UFO, nam rikali, ze cesta vede uz jen malinko nahoru a pak uz jen klesa. No, jak pro koho. Po prvnim brodu, kde jsem byl moc rad, ze ma PiDina sani tak hodne vysoko, nas cekalo jeste stoupani do 5100m po zasnezene ceste a pak jeste dlouhych 160km nez jsme se dostali na asfaltku, takze jsme stravili vice jak pul dne ve vysce nad 4500m a az pozdeji klesnuli zpet do “civilizace”. Ale jeste pred klesnutim, jsme ve vysce 4800m potkali dva typky, jak se snazi roztlacit svuj nakladak. Potrebovali pomoci pouze asi 300m na okraj kopecka, kde dodavku roztlaci. Musim rici, ze meli celkem dobry zpusob, kdy jeden pouzival velke drevo jako klin pod kolo a ridic na roztlaceni obcas vyskocil. I tak to byla, ale nesmyslna prace. Kolemjedouci 4x4 pouze odkazal na za nim jedouci nakladak, ale ten zas omitnul pomoci. No ja bych rozhodne neujel, bez pokusu pomoci a tak jsme smele zahakl dodavku za motorku a zkusil zabrat. Bohuzel v teto vysce nemela PiDina bez dostatku kysliku sanci a i kdyby mela, spojka by to asi brzo odnesla. Kazdopadne i za ten pokus byli pani radi a asi si diky tomu reknou, ze ti bili, nejsou uplne vzdycky tak spatni. No nakonec se zapojila i Pajka a my ve trech pomalinku dotlacili nakladak na okraj kopce a on po par metrech opet naskocil! Nas pak dole u hlavni silnice cekala jen pouze mala vesnice bez benzinky a my tak zustali v nejistote, zda-li vubec dojedeme k dalsimu vetsimu mestu.

Silnice mezi Nazca a Cuzco je neprosto fantasticka. V osumdesatych a devadesatych letech tu pry cestovatel prepadavali revolucionari a cesta nebyla moc pouzivana, ale tomu uz je nastesti konec a cesta byla vyasfaltovana. Nasledujicich 100km podel drave reky stale lehounce dolu je jedna z nejlepsich za celou cestu. Obvykle si uzivate 10km peknych zatacek a brzo je vystrida rovina nebo horsi cesta, ale tady je ta vzrusujici jizda nekonecna. Do zatacek je videt, maji novy asfalt a jsou pekne klopene, takze vse, co motorkar potrebuje. Jet tady na necem silnejsim a nebyt tak nalozeny, tak je extaze znasobena. Me vsak uspokojuje pohled na hluboke udoli, kterym projizdime a pocit, ze po dlouhe dobe, opet jedeme 80-100km za hodinu, namisto 20-40km na tezke sotoline pred tim.

I tak jsme nedojeli do Cuzca ani nasledujci den. Probuzeni v nizke nadmorske vysce kolem 2500m zprijemnilo start, ale cesta dale se tak vlnila, ze nas cekalo jeste hodne zatacek. V Abancay jsme si zpestrili odpoledne obedem v luxusni restauraci a ja tak poprve vyzkousel Chicharone, ktere vsude tak nabizeji. Tady vsak byla kvalita (i cena) veprovych vypecku s kukurici o nekolik radu vyse a my se tak oblizovali az za usima jeste hodne dlouho. (zatimco pisu sbihaji se mi sliny!!! :)

Abancay – Cusco, pouhych 112km po asfaltu. I tak se v pruvodci pise, ze to je cesta na 4hodiny. Dnes uz se nedivim. Abancay je ve vysce kolem 2000m, pak Vas ceka prudke stoupani nad 4000m, kde na Vas vykoukne rada zasnezenych sestitisicovek. Jejich spicky jsme si chtel prohlednou podrobne a tak jsme si vyslapnuli 200m od motorky na travnaty kopecek. Uz uz si sedam a co nevidim, v trave vedle me, je veliky sklipknan. Pajka ma arachnofobii a tak ji rikam, at sem radsi vubec nechodi, ze je tu pavouk. Pekne chlupaty pavoucek veky jako dlan. Nechapu, jak muze zit tak vysoko. Pajka se na nej strnule diva a nedovede odlepit oci. Je v soku. Pavouk se nehybe a my netusime, zda-li je vubec zivy. Chci na nej neco hodit, at vime, ale po chvilky se rozejde sam. Udela par kroku a zase usina. Je to magicke zvire a my z nej mame oba respekt, takze radsi obracime a jedeme dal.

Dalsi cesta se line opet v zatackach az do udoli reky Apurimac. Vzhledem k pokrocile hodine vsak jeste jedeme na vyhlidku se zajimavym jmenem “Capitan Rumi”, kde tusim, ze bude uzasny vyhled na zapad slunce. Mam pravdu, ale uz je dost pozde. My jsme ve 3000m, primo pred nami sestitisicovky a pod nami si o vice kilometr nize dela cestu reka Apurimac. Tou dobou myslime, ze je to nejaky potok a ze vzdalenost neni tak velka, ale nasledujici den se pri jejim prejezdu ukaze, ze je to jedna z nejvetsich rek v Peru. Stanujeme na kraji hlubokeho kanonu a hvezna obloha je tu noc jako kino…

Rano se kochame jeste nekolik hodin a uzivame slunicka. Jedini, kdo se tam za cele dopoledne ukaze je ctverice starsich peruancu, kteri se foti nekolikrat na kazdem z kamenu a travi tim snad dve hodiny, a pak jedna babicka se dvema vnoucaty. Toto misto opravdu neni zapsane v zadnem pruvodci a proto je jeho sila o to magictejsi. Tu noc a rano patri pouze nam!

GALERIE FOTEK Z CESTY DO CUZCO

Cotahuasi, nejhlubsi kanon sveta

Dlouho jsme se rozmysleli, zda jet do turisticky znameho kanonu Colca, kam je brutalne drahy vstup, nebo jet do mene znameho Cotahuasi, o kterem jsme vedeli pouze, ze je nejhlubsim kanonem na svete. Ptate se, proc zrovna ten neni tim vyhledavanym? Protoze se v Lonely Planet pise, ze cesta z Arequipy do mesta Cotahuasi trva 12 hodin autobusem, "kdyz to jde dobre". :) Jenze my a nase silna Pidina se nebojime niceho a zvladneme vsechno! 

Ceka nas cesta zase jak na horske draze, nejdriv nahoru, pak dolu do udoli a znova tak. Jedeme kolem skal a hor zavatych piskem a pripadame si opet jak na pousti. Vsude jen hneda a bezova barva. Ovsem tahle krajina ma dve tvare. Respektive drsnou kuzi a urodny klin. V udoli, kde tece reka, se vse zelena, lide tu obdelavaji sva policka a je tu teplo. Staci par minut a klikata silnice vas vynese zase az k oblakum do vysky kolem 4000 m.n.m. Asfalt se meni v sotolinu, mizi vesnice a jedine, s kym si muzete povidat, jsou lamy. My popojizdime jeste o kousek vys a snazime se popadnout dech, kdyz na nas ze zatacky vybafne zasnezena petitisicovka! Tak tady bude v noci asi velka kosa, rikame si, a stavime stan u potoka. 

Nemylili jsme se. Rano je PiDina zamrzla, nejde nastartovat (ostatne se startovanim mame problemy uz delsi dobu) a na sedle je jinovatka. Teplotni zvraty tu jsou nastesti rychle. Staci, aby vysvitlo slunicko a razem ze sebe svlekame teple ponozky a rukavice. PiDine je vsak porad zima a nekomunikuje s nami. Martin se snazi pomoct slunci, ktere ji pomalu dodava silu, vytahuje nas varic a nahriva valce. Skoda, ze jsem to nevyfotila. :) Kdyz uz se slunicko na nebi houpe asi hodinu, motorka konecne chytne a mi muzem pokracovat v nasi ceste. 

Dojeli jsme k ceduli, ktera hlasa, ze do mesta Cotahuasi je to jeste 27 km. Jak to, vzdyt navigace nam ukazuje, ze vzdusnou carou je to pouhych 4,5 km? To je velky rozdil, ne? Jen co se podivame ze srazu dolu, je nam to jasne. Silnice vypada jako stocena streva pohozena na strani. 

Cotahuasi je skvele mestecko lezici  u stejnojmeneho kanonu. Jen, co jsme prijeli, hned se na nas vsichni smali a zajimali se o nas. Typek z infocentra se nas ujmul a ukazoval nam na jedine mape, kterou tu maji, co vsechno je v okoli k videni, a obeznamil nas s prave zacinajicim 14 dennim festivalem. Ten, momi jine, obnasi "den morcat", takze je asi budou mit na menu ve vsech jidelnach. Dalsim bodem programu je toreadorsky den, kdy odvazlivci, i z rad publika, mohou zakusit zapas s bykem. Prvni dojem z mesta je bajecny, ted jeste sehnat fajn ubytovani. Nekolik ruznych lidi nam doporucilo stejny hostel, kde vsak byly dvere cely den zapecetene visacim zamkem. Nasli jsme jiny, se srdecnou pani domaci a s prijemnymi lidmi a nase Pidina tam mela hezke misto ve stinu na dvore. Myslim, ze prvni dva dny jsme byli jedini bili v tomhle krasnem meste. Velmi brzy jsme se tu citili jako doma a ziskali jsme pocit, ze se se vsemi zname.

Druhy den nas cekal vylet do kanonu Cotahuasi. Nejdriv jsme se zastavili u vodopadu, kde jsme byli jen my a miliony litru padajici vody. "Cucenim" do vody jsme stravili asi hodinu. :)

Pote, kousek za vesnickou Velinga (kde se domy daji spocitat na prstech jedne ruky), kde koncila sotolina, jsme nechali nasi PiDinu a vydali se na turu. Ac ze zacatku foukal vitr a vypadalo to, ze zas takove vedro nebude, tak nakonec bylo. Celou cestu kanonem jsme sli pod primou palbou slunecnich paprsku a horkem jsme se potili i pod nehtama. Ale stalo to za to. Uz kdyz jsme prechazeli most na cestne slovo a pak se prodirali lesem, kde si stromy rozhodne nepohladite, jsme vetrili, ze na konci cesty nas ceka neco tajemneho. Ve vesnici Quechualla byla opravdova carodejnice! Pozvala nas domu a dala nam ochutnat cervene vino a vinnou palenku. Jenze my jsme ceske deti a zname pohadku O pernikove chaloupce, a tak jsme se nenechali opit, ale radeji si od ni koupili litranek s sebou a meli se na pozoru. Nechteli jsme, aby vedle kurecich paratu, kosti a prasecich nozicek, visely na snure i ty nase, nebo abychom byli na pekaci spolecne s morcatama. Nejvyssi cas se rozloucit. Slunce se stejne chylilo k obzoru, takze moc casu jsme nemeli. Jeste jednou jsme zvedli hlavu a pokochali se nekolikakilometrovymi skalami vedle nas a padili jsme zpatky k motorce. Do Cotahuasi jsme prijeli i tak za tmy.

U pani carodejnice na dvorku.

Nasledujici den jsme si vybrali vylet do Pampamarcy. Tady je k videni uplne vsechno! Dosli jsme na vyhlidku, kde jsme v jeden moment koukali na vodopad, zelenajici se kopce i na zasnezene hory. A do toho kolem nas celou dobu poletovali kolibrici. Proste raj.

Na zpatecni ceste jsme zahlidli uzky tunel a Martin se rozhodl, ze ho projedeme na motorce a zjistime, co je na jeho konci, kde bylo videt jen male svetylko. Priznam se, ze se nam nejdriv trochu klepali kolena, protoze PiDina hrmenim svych dvouvalcu rozhouka alarm na jakemkoliv aute, kolem ktereho projedeme. Tudiz jsme se trochu obavali, aby ten rachot nezacal borit i skalu v tunelu. Ale ten adrenalin predcil vsechen strach, a kdyz jsme asi po 1,5 kilometru vyjeli a meli nad hlavou zase nebe, rozplyvali jsme se blahem. :)

Po takove jizde nam vyhladlo a ve meste jsme se sli rovnou do jidelny naproti nasemu hostelu, na menu za obvyklych 5 solu (cca 35 Kc), ze ktereho jsme se najedli vzdycky oba dva (talir huste a vydatne polevky a druhy chod). Vari tu moc dobre, o cemz svedci i to, ze jidelna je vzdy plna mistnich lidi. A co se tyce stravy - v Cotahuasi maji naprosto luxusni bochniky syra! Vecer jsme si jeste udelali prochazku a zjistili jsme, ze bydlime primo mezi kostelem a hrisnou ulici, kde se toci hazard! Pan tu ma jakousi plachtu s cisly, deti si tipuji a hazi na cisla penize. Obsluhuje to samozrejme jeho maly syn. Znate to - cemu se v maldi naucis, ve stari... Zkratka takove detske kasino primo na verejnosti. To by u nas asi neproslo. :) Ten den se ve meste konal velky fotbalovy turnaj a vitezove to vecer nalezite oslavovali. Potkali jsme se s nimi v hrisne ulici, hned nas prizvali do kruhu, ve kterem kolovalo pivo a kazdy se musel napit. Pak prisli nejaci papalasove a nastaly proslovy. Starosta fotbalistum rikal, ze maji pracovat pro svuj kraj, cinit se a mesto se jim pak bude odmenovat (napr.tim, ze jim da basy piv na oslavu vitezstvi). Vsichni si dekovali, placali se po zadech, pili litry piva, smali se a my dva belosi s nimi. Bylo to skvely. :)

V okoli Cotahuasi je toho opravdu spoustu a clovek by tu mohl zustat i par tydnu. Ac se nam odtud nechce, vyrazime dal...

GALERIE FOTEK Z KANONU

Monasterio Santa Catalina

Klaster Santa Catalina je asi nejvetsim prekvapenim celeho mesta Arequipa. Ne, ze by ostatni pamatky nejak zaostavaly, ale atmosfera, kterou Vas toto misto pohlti je naprosto fantasticka. A vzhledem k tomu, ze jsme se toto misto rozhodli navstivit az po setmeni, se stalo jeste vice magckym. Uz dopredu jsem cetl v pruvodci, ze i presto, ze mate uz dost vsech kolonialnich pamatek, meli byste obetovat 250kc za jeho navstevu. Kazdopadne, co nas cekalo uvnitr, se nedalo vubec predvidat… a to nejen kvuli vysokym zdem, ktere cely klaster obklopovaly!

V opevneni se naleza pouze jediny vchod, nevelika brana, kde po vstupu zaplatite a dostanete malou mapicku. Ihned za vchodem s mrizemi na nas cekali dve damy, ktere nas privitaly a my je, jeste nez stacili cokoliv rici, odmitli, ze pruvodce nepotrebujeme. Ony se usmaly a pouze ukazaly, kde zacina prohlidka, a upozornily, abychom nefotili obrazy s bleskem. Prvni mistnosti byly velice strohe. Jedno byla chodba s tlustymi drevenymi mrizemy a tocivymi okenky jako pro vydavani jidla. Druha mistnost byla mensi a mela pouze jedno okenko a jedny mrize. Otevrel jsem pruvodce a zacal Pajce cist, co se o tomto tajuplnem miste pise. Po docteni odstavce jsem se zarazil a rekl, ze tady opravdu pruvodce chci, ze to bude pecka. A byla…

Mistni pani, ktere staci 160kc, aby Vas tu hodinu provadela, byla jako z pohadky. Alespon jeji hlas s perfektni anglictinou znel, jako by do tohoto mista patril. Pruvodkyne dokazala zabarvit hlas a navodit opravdu patricnou atmosferu. A pak zacala…

Klaster byl zalozen roku 1579 jednou bohatou vdovou. Bylo to pouhych 40let po tom, co spanele dorazili do mesta Arequipa. Rodiny v techto dobach meli hodne potomku a vetsinou byl jejich osud dan dopredu takto: Prvni dite se ozeni/provda a zdedi majetek. Druhe pujde do klastera (asi aby se mohlo za rodinu modlit). Treti pujde do armady (bude-li to kluk) a az teprve ctvrte dite zustane doma s rodinou a bude se o ni starat. Devcata, co mela to “stesti” a narodila se jako druha skoncila zde. Tedy pouze, pokud to bylo devce z bohatsi rodiny. Poslat dceru do klastera, si totiz nemohl dovolit kazdy. Rodice za to platili 100 zlatych rocne a i tak mel klaster dlouhy cekaci list.

Divka byla ve veku 12 let odloucena od rodiny a poslana do uceni na jeptisku. Jeste nez vsak slozila prisahu, cekala ji nelehka cesta. Prvni rok (nekdy i vice), musela stravit v naprostem odlouceni v tichosti svych modliteb a nesmela s kymkoliv hovorit ani videt kohokoliv ze sve rodiny. Byl ji venovan skromny ubytek s posteli, skrinkou a malym oltarem na modleni. Bylo zde pouze jedno okno vedouci do dvora, ktere muselo byt otevrene, aby starsi jeptisky a matka predstavena mohly kontrolovat, co prave divka dela. Dvere vedly do dvora, kde bylo celkem 6 podobnych pribytku pro nove divky. Kolem dvora pak byly znazorneny casti bible v obrazech, jelikoz divky v te dobe obvykle neumeli cist. Nelehke to mely na zacatku jeptisky…

Ale zpatky k te prvni prapodivne mistnosti, laik by si rekl, ze to je jak ve vezeni v odeleni pro navstevy. A nebyl by daleko od pravdy! Jeptisky po slozeni prisahy mohly byti navstiveni nekym z venci, napriklad rodinym prislusnikem a dokonce do klastera dostat nejake predmety. Nebylo to ale uplne tak jednoduche. Spousta z predmetu byla zakazana, napriklad zrcatko, aby divky nemeli touhu zkraslovat se a myslet na svuj zevnejsek. Navic jeptisky chodily na navstevy vzdy v parech, aby jedna mohla kontrolovat, o cem ta druha hovori a co od navstevy dostava. Pouze matka predstavena, mela mistnost sama pro sebe a nebyla kontrolovana.

Dalsi nase cesta vedla ulickami dale a pruvodkyne nam dovolila nahlednout pouze do nekterych otevrenych dveri. Pry projdeme cele toto misto nejdrive s ni a pak dostaneme moznost se libovolne toulat, kudy budeme chtit. Cely klaster ma rozlohu 20.000m ctverecnich a je opravdu jako male mesto ve meste. Jsou tu nejen dvory, ale i ulice, domy, zahrady, kasny a dalsi zajimavosti. Diky tme byl cely klaster naprosto fantisky nasviceny. V ulicich svitily lucerny a ve vsech zpristupnenych domech byly zapalene svicky. Ohniste a krby stale doutnaly a vune dreva tak prostupovala celym objektem.

Po-te jsme videli domky jeptisek, ktere jiz slozily pristahu. Nektere byly male, pouze pro jednu jeptisku. Jine meli vice loznic a napriklad sestry tak mohly zit spolecne v jednom pribytku. Vsechny domky meli i kuchyne, kde se varilo na otevrenem ohni ci v pecich. A par bonusovych domku melo na strese i ohradky pro dobytek a jeptiska tak mohla chovat treba vlastni prase ci par slepic. Jako zajimavost v jednom z domu, zde meli filtr na vodu. Miska z bileho lavoveho kamene (neco jako lehceny porobeton), ze ktereho je v Arequipa postaveno skoro vse, a v ni byla voda. Tou voda pomalu prosakovala do nadoby spodni, i prestoze nemela zadnou diru. Jeden litr kvalitni vody takto tehdy vyrobili za 3 hodiny. V pozdeji jsme se dozvedeli, ze po reformach ve Vatikanu, byly tyto domky zabarikadovane a jeptisky museli obyvat jedinou velikou mistnost ve tvaru krize, kde jejich postele byly oddeleny pouze plentou a vse, co kdysi vlastnily, bylo sdileno vsemi jeptiskami.

Jedna z nejtajuplnejsich mistnosti byla mistnost s obrazy jeptisek. Par svickami nasvicena mistnost nahanela strach. Vsechny jepticky byly naprosto vybledle a meli zavrene oci. Ze stejneho duvodu, jako bylo zakazano zrcadlo, bylo zakazano i namalovani obrazu jeste za zivota jeptisky. Vsechny malovane “slecny” byly tedy jiz par hodin tuhe…

Uzkou ulickou Calle Toledo jsme se presunuli do zadni casti klastera, kde byl vysoky strom stary pres 150let. Pod stromem bylo asi dvacet kadi na prani pradla. Kazda jeptiska si ji mohla napustit vodou tim, ze dala kamen do privodniho kanalku, ktery vedl mezi kademi, a odbocila tak vodu. Pak stacilo zacpat diru v kadi mrkvi a “slecna” mohla zacit prat pradlo. Za kademi byl na zahrade bazen napousteny studenou vodou primo z potoka, ktery slouzil jako ocistna kura pro vsechny sluzky, ktere se vracely z necisteho sveta za zdi zpatky do klastera. Zapomel jsem totiz zminit, ze kazda jeptiska mohla pred reformami mit az 3 sve sluzky, ktere se ji starali o vse potrebne a mohli ji take donaset zpravy z okolniho sveta a okorenit jeji socialni zivot. Pro myti samotnych jeptisek slouzil bazen v jedne z mistnosti, ktery byl puvodne rozdelen plentou na dve casti a jeptisky se tak mohly koupat v parech, obleceni dlouhou bilou kosily.

Jeden z domu byl venovan sestre Anne, ktera zila v klastere do sve smrti v roce 1686. Pozdeji v roce 1985 byla papezem Janem Pavlem II prohlasena za blahorecenou, Uz za sveho zivota konala vice dobra nez vsechny ostatni, ale predevsim proto, ze pocatkem dvacateho stoleti se ji posmrtne povedl jeden zazrak. Jedna pani trpela tezkou fazi rakoviny a v te dobe to mela s dostupnymi lekarskymi metodami takrka spocitane. Jeji muz se proto vydal do klastera poprosit, aby se za ni jeptisky modlily a jedna z nich mu dala drobek hliny z hrobu sestry Anny. Tezce nemocna zena se zazracne uzdravila po poziti prave tohoto kousku svate pudy. Sestra Anna ma na svedomi jeste par dalsich mensich zazraku a predpovedi, ktere se naplnili a diky tomu ma dodnes svuj kult uctivacu a jeji dum obyvaji stale jeji osobni veci…

Navsteva klastera v nas zanechala hluboky dojem a tak jsme jeste den na to, premysleli o zivote “za zdi”. I dnes je totitz mozne vstoupit do tohoto klastera, kde je stale jedna cast uzavrena a zije tam asi 21 jeptisek z toho jedna novicka. Pro vstup do klastera musi vsak divka mit 18let a byt pevne rozhodnuta dodrzovat pravidla, ktera jsou dnes jiz o mnoho uvolnenejsi. Novicka tak zije s ostatnimi clenkami radu a nemusi byt v naproste tichosti do slozeni prisahy. Jeptisky take maji TV a internet, omezene na cirkevni kanaly a informace. Jeptisky mohou opustit klaster, aby se dostali napriklad k lekari ci zubari, ale vzdy pod zvlastnim povolenim a v parech, aby mohli celit pokusenim okolniho sveta spolecne…

GALERIE Z UZAVRENEHO SVETA KLASTERA