čtvrtek, května 29, 2014

Laguna 69 aneb jak jsem plakal dojetim...



Dnes nas ceka vyslap. A to poradny! Chystame se vystoupat z 3800m o kilometr vyse a tam se pokusit nekde prespat. Nechceme se tahat se stanem a bereme pouze spacaky. Doufame, ze se nam podari prejit od jezera pod ledovcem k zakladne horolezcu, kde by melo byt refugio neboli horska chata. Vetsina lidi jde pouze k lagune a vraci se ten samy den. Ti vsichni vsak prichazji o jedinecnou moznost prespani mezi sestitisicovkami, coz se vetsine obycejnych turistu jinde nepostesti. Vsak posudte sami, jake vyhledy na okolni vrcholky se tu nabizeji – Chopicalqui (6345m), Huascaran Sur (6768m) a Norte (6655m), Chacraraju (6112), Pisco (5752m), Yanapaccha (5380) a trojice vrcholku Huandanoy (6000m, 6356m, 6395m).







Ceka nas brzke vstavani, abychom vyrazili co nejdrive a meli pripadne moznost se vratit, pokud v chate nebude moznost prespat. Kempujeme primo na zacatku treku u dvou mistnich pohodaru, kteri tu ziji ve velkem stanu, proto mame dobry naskok pred dalsimi turisty, kteri dorazi z mesta pozdeji. Naskok nechava postupne se zvedajici udoli plne kveteny pouze nam a rozcisnou ho obcas pouze kone ci kravy. Ve chvili, kdy se zacne kvetena jeste zpestrovat, zacne take stoupani, ktere se klikati kolem  vodopadu privadejicich vodu do potoka, u nehoz dole kempujeme. Jedna z krav za nami jeste splha po cesticce, ale jinak to vypada, ze uz jsme tu jen ja a Pajka.


Vyslap nas dovede az k jezeru s nadhernym vyhledem na okolni vrcholky. Pred nami se roprostre dvojice sestitisicovek a za nami majestatni Huascaran. Chvilku si myslime, ze jsme u cile, ale jezirko je celkem male a nema inzerovanou tyrkysovo-smaragdovou barvu. Namisto toho je plne ras a je krasne zelene. Cesta pokracuje dal a tak je jasne, ze mame stale jeste neco pred sebou. Prochazime planinou, kde se pasou dalsi kravy a proti nam si to uz miri skupinka turistu, kteri kempovali nahore u laguny. Jeden z nich rika, ze je to fantasticke, a tak se uz nemuzeme dockat. Jen nechapeme, jaktoze vsichni meli pouze maly batuzek a pritom dokazali stanovat vysoko v horach. Pokracujeme stale dal a po chvili narazime na vysvetleni. Je tam jeden z tech dvou typku, u kterych dole stanujeme, se stadem oslu, kteri nesou turistum jejich objemna zavazadla. Pripadne zajemce vzdy jen vytahne nahoru, vrati se ve stejny den a pak se pro ne brzy rano vrati, aby jim zavazadla opet dopravil dolu do udoli a ulevil tak jejich kolenum. Za tuto sluzbu si uctuje pohych 20 Solu, coz odpovida asi 150kc za jednoho osla, ktery unese kolem 30kg.



Planina konci a zacina stoupani, ktere je v teto nadmorske vysce mnohem vice vysilujici, nez kdyz lezete napriklad v Alpach. Teprve tady ocenuji, ze jsem si uz dole nasel podpurnou hul, kterou si pomaham stale v pred. Pajka dostava sve prezdivce a ja si tak alespon kratim neustale cekani vyhledy na okolni vrcholky pokryte ledovci. Nastesti mistni kvetenu nedostatek kysliku moc neomezuje, a tak i tady stale narazime na rozkvetle kere a kvetiny, ktere hraji vsemi barvami.
A je to tady! Cesta se zarovnava a ja zahlizim tyrkysove modry puntik primo pod skalou s vysokym vodopadem. Zrychluji a na Pajku pouze zvolam “Pajko, uz jsme tady!!!” Necekam. Je to naprosta nadhera a uz se nemuzu dockat, videt to cele. Kdyz pripodobnim krasu Huascaranu krase Sumavskych lesu, pak Laguna 69 je Certovo jezero, jez je sumavskym klenotem. Tady jsme ale o nekolik levelu vyse, a tak se nam nedostava dechu, nejen diky nadmorske vysce. Je az neuveritelne, jakou krasu tu dokazala priroda naakumulovat na jedno misto. Vyska kolem 4500 metru. Nejmodrejsi ze vsech modrych (nebo-li nejmodrárárenštější modrá)  primo ped nami. Hladina misty nevi, zda-li ma byt vice pruhledna nebo se spise lesknout jako zrcadlo. Pred ni jsou rozkvetle kvetiny a za ni lezi vysoke skalnate utesy. Spodni ze skal doplnuje vodopad, ktery ma tak 100-200m. Horni cast skal je zas pokryta ledovcem, ktery se nadherne leskne a odrazi slunecni paprsky. To vse konci dvojici vrcholku Chacraraju o 1.6km vyse. A to popisuji pohled pouze jednim smerem.





Neni jednoduche zachytit nase pocity na tomto miste slovy ani fotografiemi. Svacime, a protoze se misto plni vice lidmi, pokracujeme dale. Ted nas ceka cesta, ktera neni popsana v pruvodci a pouze jsme se na ni doptali mistnich na zacatku treku. Chceme projit spojnici pod vrcholek hory Pisco do zakladniho horolezeckeho tabora. K nemu musime vyslapnout dalsich 300m prevyseni az do 4800m. Cesta po prudkem svahu, kde uz neni pekne vyslapana cesta pro zastupy turistu, je narocnejsi s kazdym metrem. Kysliku je cim dal mene a pri narocnejsi aktivite je to dost znat i pro jiz aklimatozavane jedince. Ale vyhledy za to stoji. Jdeme ted opacnym smerem a tak pod sebou vidime puvodni cestu a hluboke skaly pod nami. Otevira se nam pohled na dalsi jezera v dalce, o kterych jsme ani netusili a postupne se blizime k bodu, kde se panorama zlomi a my zatocime smerem k vrcholkum Huascaranu. V tomto bode nas dobihaji tri mladi kluci, kteri nemaji zadny batoh ani zadne vybaveni a vesele si to padi kamenim v teniskach. Ba co vic, jeden z nich ma gumove sandale ala Crocs!!! Vzdavam klukum hold, ale jim je to celkem jedno. Gringo jako ja, je jim ukradeny.







A jsme tu. Konecne nastal zlom a vypada to, ze pujdeme zas chvilku rovne, nebo snad i lehce dolu. Jsme ve vysce 4872m, coz se stava nejvyssim mistem, kam jsme po svych kdy dosli. Navic dost pochybuji, ze toto cislo jeste nekdy zvysime. Bez jakehokoliv vybaveni je mozne vyslapnout do takove vysky pouze v tropickem pasu a tim je pohori Huascaranu jedinecne. Dalsi jedinecnosti je, ze i v teto vysce najdete rozkvetle skalnicky.

Za rohem jsme zas uplne v jinem svete. Panorama vystridaji dalsi sestitisicovky nad hlubokym udolim, v nemz nekde dole mame nas stan. Vyhledu vevodi prave ten nejvyssi mistni vrcholek – Huascaran. Cesta se trochu komplikuje tim, jak jdeme po poli kamenu a musime skakat z jednoho na druhy. Diky traverzu po vrstevnici, nam ale cesta najednou krasne ubiha. Kdyz dojdeme k dalsimu rohu, vykouknou napravo, pro nas nove, vysoke hory - Pisco a Huandoy. Davame pauzu a pro me nastava zlomovy bod. Ted uz to me emoce nevydrzi a vyslou mi do obliceje jasne znameni. Ve tvarich mam slzy a brecim dojetim. Nikdy jsem necekal, ze budu mit moznost videt tolik krasy a navic jeste v jeden jediny den. Citim se stastny a moc vdecny za to, ze tu muzu byt. Posilam Pajku napred a chci si to tu vychutnat uplne sam. Je to az neuveritelne, ze se mi povedlo splnit sen a videt vsechny ty krasy Jizni Ameriky. Jeste uzasnejsi je, mit dole zaparkovanou motorku a uzivat naproste volnosti. Jsem plny dojmu a poustim to ven. O Huascaranu jsem pred cestou do Peru nikdy neslysel a ted me tolik zaskocil svou krasou!





Kdyz vse rozdycham, je cas vyrazit. V dalce konecne zahledneme horskou chatu! Je vetsi, nez jsme cekali a tak snad mame misto na prespani jasne. Chata lezi pod ctyrmi nove vykouklymi vrcholky pokrytymi ledovcem. Ten kdysi byval mnohem vetsi a brazda, kterou po sobe zanechal je nejen pekne dlouha, ale i dost hluboka. A vzhledem k tomu, ze jsme na opacne strane brazdy, nez je chata, nas ted ceka ta nejtezsi cast treku. Musime slezt dolu, az tam, kde se cesta ztraci, a pres obrovske kameny se opet vyskrabat na druhou stranu. Uz jsme ale unaveni a delame chyby, takze si cestu jeste ztizime zvolenym smerem. Pri finalnim vyslapu k chate, ktera se predtim zdala na dosah, uz meleme z poslednich sil. A o to uspokojivejsi je nas prichod k Refugio Peru.


Refugio je jedna z chat patrici pod italsky projekt, ktery se v prvni rade snazi pomahat mistnim lidem. At uz s rozjvojem jejich vesnic nebo se vzdelavanim. Pracuji tu pouze dobrovolnici a veskery zisk jde prave vesnicanum. Mladi Peruanci se tu take mohou naucit vse o horach a kdyz dospeji, maji moznost stat se horskym vudcem a vydelat si nejakou tu kacku. Jinak refugio slouzi predevsim jako zakladna pro horolezce, kteri chteji zdolat vrcholek Pisco. Da se tu prespat a brzy rano vyrazit pres ledovec, dale po hrebeni, az na vrchol. Pisco, se svymi 5752m, tu neni rozhodne ta nejvyssi hora. Ale cesta na jeji vrchol je prekrasna, protoze clovek ma z hrebenu vyhled take na druhou stranu pohori a vidi na desitky dalsich sestitisicovek vcetne zname hory Alpamayo (5947), ktera je znama z loga Paramount Pictures a byla horolezci vyhlasena tou nejkrasnejsi horou sveta.
V chate si davame veceri a Pajka se me snazi prekecat o nasup spaget, coz se ji, vzhledem k mistnim cenam, ve finale nepovede. Co se ji vsak povede, je vnuknout mi myslenku na flasku vina a oslaveni naseho uspesneho dne. Diky tomu nakonec jeste s dvema Svycari hrajeme karetni hru Kent a zustavame vzhuru dele, nez bychom kvuli unave meli. Ja si pozdeji jeste vsimam, ze na jedne z vlajecek sportovnich klubu je tvar Jestedu a pri blizsim zkoumani zjistuji, ze vlajecka patri teamu Dukla Liberec. Hledam dal a nachazim jeste Olomouckeho zastupce, v jinak jasne prevazujici italske sestave. Vsichni uz sli spat a my stale dopijime vino. To se nam za par hodin ukaze jako fatalni chyba. Spime ve vysce 4700m, po velkem vycerpani, a jeste si dopravame alkoholu?! Namisto vypiti spousty vody se o vodu v nasem tele pripravime a diky tomu mame opravdu nelehke spani. Ani Pajka ani ja se vubec nevyspime. Ja lapam celou noc po dechu a nemuzu se radne nadechnout. Diky tomu, se probouzime naprosto vycerpani a dospavame jeste venku na lavickach, nez se odebereme zpatky do udoli.





Cesta do udoli je jiz prima a jsme radi, ze tuto cast jdeme smerem dolu a ne opacne. Takovy vyslap na zacatek by nas asi slusne odrovnal. Dole nas privita nejen nase motorka, ale take mistni typek s osly, ktery u me zjistuje, za kolik bych mu prodal nasi celovku. Nakonec, po dohode s Pajkou, mu ji davame jako darek. Potrebuje ji tu kazdym dnem mnohem vice, nez mi budeme po ceste potrebovat a snad sezeneme po ceste jinou. Kazdopadne pozdejsi vymena za cinskou kvalitu se nam hodne vymsti.
Jeste predtim, nez uplne opustime narodni park Huascaran, chceme jeste vyjet po ceste do prusmyku dal. Budeme mit jeste moznost, si cely trek prohlednout z druheho upati, a take nahlednout pres protejsi hreben. Bohuzel si nenechame kufry dole a tak s plnou nalozi jedeme jednu z nejhorsich cest v Jizni Americe. Splhame jako po zebriku strmymi serpetynami vzhuru po ceste, za jejiz kvalitu by se nestydel prumerny rusky tankodrom. At uz je vyjezd jakykoliv, stoji to za to! Dostavame se do prusmyku velice blizko k samotnemu Huascaranu a pohled dolu do udoli na dve obrovska jezera a zpatky na cestu, kterou jsme posledni dva dny sli pesky me opet naplnuje silnymi emocemi. Jaka krasa!!!


Nekolik dalsich dnu nemohu stale nejkrasnejsi misto nasi cesty pustit z hlavy. Myslim na vrcholky, ledovce, potoky, ptaky, kvetiny i krasne laguny. Nemuzu taky ale prestat myslet na to, co jsem si precetl vice. Huascaran ma, diky globalnimu oteplovani a jeho poloze v tropech, jedny z nejrychleji ustupujicich ledovcu, ktere za par desitek let vymizi uplne. Ze se neco podobneho deje, vime snad vsichni. Bohuzel az tady jsem si uvedomil plne dusledky takoveho procesu. V Peru je krasne videt, ze voda znamena zivot. Staci maly praminek uprostred pustiny a obklopi ho zelen. Zelen obklopi hmyz, ptaci a dalsi zvirata. Potok dale nize poslouzi jako zdroj pitne vody pro mistni lidi a puda kolem jako pastvina ci pole pro pestovani jidla. Az tady v horach, kde po cely rok skoro neprsi, a veskere vodni zdroje pochazeji z misntnich ledovcu mi doslo, jake katastrofalni nasledky oteplovani bude mit. Nezmizi totiz pouze moznosti lyzovani v lete, jak si mnozi Evropane mozna lehkovazne mysli, ale absolutne vyhynou cele ekosystemy kolem potoku a rek. Vyhynou rostliny, uschnou stromy a zvirata nebudou mit co jist a pit… A co si bez vody, bez zvirat a veskere zelene clovek pocne, na to je jen tezke pomyslet! Tady v Peru se velice pravdepodobne vsechna mesta a vesnice obklopene zeleni, diky zavlazovani z potoku, zmeni v absolutni pustinu, ve ktere bude preziti mnohem tezsi, nez dnes. Kdyz vidite jake podnebi je zde a predstavite si, ze tu nejsou ledovce, dostane krajinu podobnou Marockym horam a poustim, kde zaprsi vzdy jen parkrat do roka a zpusobi to obrovske zaplavy.
Vazme si tedy toho, co mame dnes, a snazme se veskere prirodni zdroje udrzet nasim potomkum co nejdele… Obavam se, ze to nebudou mit jednoduche a moderni technologie, jak si obcas naivne myslime, jim ledovce urcite nenahradi!

VIDEO:



pondělí, května 26, 2014

Vychodni Huascarán a chram Chavin

A mirime do Huascaranu! Uz jsem si myslel, ze po Lime si to strihneme primo do Ekvadoru, ale jen co jsem otevrel pruvodce a precetl prvnich par radku o druhem nejvyssim pohori na svete, ktere se skryva na sever od Limy, bylo mi jasne, ze v Peru jeste nejakou dobu zustaneme…
Huascaran je kultovni misto pro vsechny vyznavace horolezectvi a trekkingu. Na rozloze cca 100x50km naleznete vice nez 50 vrcholku, ktere maji pres 5700m a z nich je tam dokonce 18 sestitisicovek! Jen pro srovnani – cela Severni Amerika ma pouze 3 vrcholky pres 5700 a v Evrope nenajdete vubec zadny takovy. Nejvyssi hora pohori, nazvana taktez Huascaran, ma uzasnych 6768m a je to nejvyssi hora v tropickem pasu nasi planety. Diky tomu, ze je to v takto teple oblasti, je hranice snehu hodne vysoko. Takze neni vubec slozite dostat se hodne vysoko i pro obycejne lidi bez vycviku a vybaveni.


Cesta z Limy do Huascaranu, neni nic pro neaklimatizovane. Od pobrezi vystoupate do nadmorske vysky kolem 4000m behem par hodin. To uz chce hodne prestavek. My poslednich 10dni stravili pobliz more a ja jsem diky tomu o aklimatizaci prisel. Celou prvni noc jsem tak lapal po dechu a moc dobre se nevyspal. Nasledujici den jsme meli dve volby, bud to vzit po hlavni a padit si to mezi dvema pohorimi [Cordilera Blanca a Cordilera Negra] az do mesta Huaraz, ktere slouzi jako zakladna pro turisty, anebo prejet na druhou stranu hor a podivat se na nejake pamatky z doby jeste davno pred Inky. Vybrali jsme si druhou moznost.

Chavin de Huantar je pevnost nejstarsi vyznamne kultury, ktere na uzemmi Peru zily. Datuje se do doby mezi 1200-500 pred Kristem. Chavinsti lide nejvice uctivali pumu, ale k ni jeste dalsi zvirata jako kondora, orla a hada. Tato zvirata jsou proto hojne zastoupena na vsech pamatkach z teto doby. Cela pevnost, nebo spise kulturni centrum mela dumyslny system odvodnovacich kanalu, ktere pomahaly pred pripadnymi zaplavami z hor. Byla tu dve namesti pro slavnosti a obrady. Byly tu obrazy vytesane do kamene a take obelisky s vytesanymi symboly. Ale to nejvetsi terno, bylo podzemni bludiste s galerii. To podle nekterych archeologu slouzilo k upeveneni moci knezich, kteri neboheho nevericiho zfetovali kaktusem [San Pedro / Peyotl / Mezcal] a pak ho poslali do podzemi. Tam jeho halucinace zesilovaly odlesky svetla vedene uzkymi trubkami s vylestenymi mineraly, ktere slouzily jako zrcadlo. Do toho se pridaly jeste zvuky tekouci a kapajici vody v kanalech, ktere tuto stavbou prochazely a dotycny mel zalozeno na celkem “spatny vylet”. V jedne z komnat ve tvaru krize, byla velika socha ve tvaru noze tzv. Lanzon, ktera zobrazovala boha, ktereho mistni lide uctivali. Nekteri mu rikaji “Usmivajici se buh”, ale z jeho aury rozhodne nic pozitivniho nevychazi. Pobliz samotne pevnosti, se nachazi jeste muzeum venovane teto kulture, kde se bohuzel nedalo fotit, ale rozhodne se neda nic nez doporucit. Postavili ho tu Japonci, vstupne je zdarma, a obsahuje velikou radu rekvzit nalezenych po Chavinske kulture. Nachazi se tam velike kamene hlavy, obelisky ci dobova keramika.

Po navsteve Chavinu se nam jiz nechtelo vracet na zapadni stranu pohori stejnou cestou a tak jsme vyrazili po vychodni strane na sever. Cesta nestoji za rec, protoze z pohori neni videt nic a tak jsme netrpelive cekali az na prejezd zpatky. Prvnim zajimavym mistem je mestecko Chacas, ktere ma nadherne namesti a je oblokopene vysokymi zasnezenymi horami. Na namesti je jeste krasnejsi kostel, s rezbami a uvnitr s dvojici Jezisu, kteri vypadaji, ze stravili vetsinu zivota spise kourenim marihuany nez delanim zazraku.




Nakonec jsme se dockali a byli zpet v horach, obklopeni vysokymi vrcholky, jez pokryval snih a ledovce. Obrovske stoupani, skvely asfalt a divoka priroda. Ani ve vysce vysoko nad 4000m tu neni nouze o krasne rostliny s obrovskymi kvety a hlodavce, jez poskakuji kolem. Videli jsme tu i nekolik cincil!  V pulce prejezdu nas pak cekal kilometrovy tunel skrze prikre skaly ve vysce 4736m. No a za nim? Krasne serpentyny dolu do udoli, poskladane tesne vedle sebe jako carovy kod. Dole v udoli nas cekala zavora u ni pan nabizel choclo [kukuricny klas] a pstruhy. Jaka dobrutka! Varena kukurice, ktera se s tou v cechach srovnat opravdu neda a ryba vytazena pred par hodinami z reky, ktera tece okolo. Lahoda! A za par kacek!






Zavoru jsme projeli, ukecali hlidace, ze za vstup do parku platit nebudeme, kdyz jsme ho jen projeli a netrekovali a padili dal do Carhuaz, coz je vetsi mestecko s nejhezcim namestim siroko daleko. Od nej nas uz cekal pouze prejezd na zacatek treku, ktery jsme chteli jit na druhy den, o par kilometru severneji. Cestou jsme vzdali hold pamatce lidi, kteri zahynuli pri nestesti ve meste Yungay v minulem stoleti. Bylo to 31.5.1970, kdyz vetsina sveta koukala na uvodni zapas mistrovstvi sveta ve fotable Mexiko vs Rusko. V tu chvily zemetreseni o sile skoro 8 stupnu Richtera, promenilo 83 ctverecnich kilometru v peklo. 45 sekundovy otres by jeste sam o sobe nebyl tak drasticky, ale stalo se, ze utrhnul ze severni strany Huascaranu 50 milionu kubickych metru kameni, ledu a snehu. Smisena lavina se nezadrzitelne hrnula 15km dolu prumernou rychlostii kolem 300km/hod a pohrbila tak kompletne cele mesto Yungay behem 3minut. Bylo to nejvetsi geologicke nestesti v histori And. Pod lavinou bylo pohrbeno priblizne 25tisic lidi a zachranilo se pouze 92 lidi, kteri byli prave na kopci na mistnim hrbitove a dalsich asi 300 lidi, kteri byli na stadionu v cirkuse. Zahynula i kompletni ceska vyprava horolezcu, kteri se tou dobou prave snazili zdolat Huascaran. Velice smutna ukazka toho, ze zemsky zivel je tim nejsilnejsim…


pátek, května 23, 2014

Jak jsme byli u Jezise


Po najezdu Spanelu, se temer vsichni obyvetele jihoamerickeho kontinentu obratili na viru. A Jezise povazuji za sveho spasitele. Jelikoz je pry vecne zivy, musi prece nekde bydlet, ne? Ale kde? Pojdte se s nami v tomto clanku vydat po stopach Jezise a jeho nynejsiho domova…


Nasi pratele Jesus a Innes, ktere jsme poznali v Arequipe na jihu Peru, nas pozvali k nim na navstevu. Puvodne jsme na pobrezi Peru jet vubec nechteli, ale museli jsme kvuli motorce do Limy, a odtud je to k nim asi hodinu a pul cesty, Ano, vime, ze Jezis bydli v Peru, nedaleko od hlavniho mesta. Jenze…

Jedte nekam, kdyz neznate jeho presnou adresu! Martin mel v mobilu fotku mapy, kterou mu nas spasitel poslal, a na ktere bylo vyfoceno mesto Huaral. Meli jsme dost zmatene informace, nevedeli jsme, zda mame jet az do Huaralu nebo zustat v Chancay, a tak jsme jezdili mezi jednotlivymi mesty tam a sem a snazili se poznat silnici vyfocenou na mape. To se nam nedarilo. Najit Jezise neni lehke, at si verici rikaji, co chteji. Predstavte si, ze mate nekoho hledat  v nekolikatisicovem meste (a vlastne si ani nejste jisti, ze jste v tom spravnem). To je jako hledat  jehlu v kupce sena! Sms z nasich telefonu na peruanska cisla nefunguji (nevime proc) a Jesus ma vypnuty telefon. Na Innes kontakt nemame. Po nejake chvili, kdyz si Martin ponekolikate prehraval hlasovou zpravu, kterou pred par dny od Jesuse dostal, zjistil, ze mame jet do Torre Blanco. Coze? Dve hodiny jezdime z jednoho mesta do druheho, abychom zjistili, ze mame jet vlastne jinam? Kazdopadne to povazujeme za bozsky zasah, diky kteremu se ve stopovani po Jezisove bydlisti, dostavame zase o krok dal.. Mili lide nas nasmerovali stylem :”Prejedte osm retarderu a pak odbocte doprava.” :) 


Fajn, jsme tu a venku uz je tma jak v…  Znovu zkousime Jesusovi volat z verejneho telefonu (mimochodem – kdo z vas muze rict, ze ma cislo na Jezise? Hm?! ;) ), ale stale ma vypnuty mobil. No co, kdyztak si rozdelame stan na mistnim hristi… Jelikoz Torre Blanco je spis takova mensi vesnicka, brzy si nas vsimnou mistni lide. Když se asi deseti ruznych lidi ptam, zda vi, kde bydli Jesus s Innes, nemam uspech. Pak si vzpomeneme na jeho prijmeni, ale ani to nepomuze. Kdo bydli na vesnici ci na malem meste, vi, jak to chodi – lide treba neznaji jmena vsech obyvatel, ale presne vi, kdo kde pracuje, jak velky ma dum a kolik bere penez. :) 
Jedna pani se me rovnou zeptala: “A co delaji za praci?”
Ja: “On je inzenyr stavar a ona pracuje v bance..”
Pani:”Jo, tak Ti bydli v tomhle dome.”

Super, ale v dome se nesviti, je tam ticho a nikdo nam neotvira. Vracime se zpet na naves, kde je pani, se kterou jsme se tu uz chvili bavili, a ktera nas dokonce pozvala k sobe domu. Pry si cekani (zatim ani nevime na co), muzeme zprijemnit koukanim na televizi. “Kdybychom meli aspon cislo na Innes”, rikam si v duchu… Ona v tu chvili mou myslenku zachytila a dostala napad. Capla me za ruku a nekam me vede. Nevim kam jdeme a nevim proc. To se mi vsak zahy osvetlilo. Zastavili jsme u domu naproti Innes a ona se snazila dozvonit a dovolat na sousedku. Ta se pry s Innes zna. Sousedka nejdriv zjistovala, kdo jsme a co chceme. Cislo mi sice nedala, ale rovnou Innes zavolala. Ta o nas nastesti vi a my od sousedky dostavame nahradni klice a usidlujeme se u nasich pratel v jejich dome. Innes je pry jeste v praci a vrati se za hodinu.
“Huraaa, uz vime, kde bydli Jezis se svou pritelkyni!”, radujeme se. Ale i pres veskerou radost z uspesneho dokonceni nasi mise, se citime jaksi divne. Jesus sice psal, jak budeme grilovat maso, ale pocita s tim, ze tu chceme prespat? A kdy se vlastne vrati on? Po Innes navratu si vse vysvetlime, zasmejeme se a rikame ji, ze ted uz je diky nam zna cela vesnice. Jesus se pry vrati az zitra rano. Druhy den se dozvidame, ze je v planu navsteva Innes rodiny. Puvodne jsem teda nevedela, zda si mame udelat vlastni program nebo se pocita, ze jdeme na navstevu take. Cele je to zvlastni. Opet zazivame situaci, kdy jsme “ve sparech” druhych lidi, nevime, co se bude dit, jak dlouho to bude trvat, jak dlouho tu zustaneme, kdy budeme pokracovat v nasi ceste… U Innes rodicu ve vesnici je prave velky svatek- jak jinak, oslavuji nejaky kriz. Zkratka duvod k tomu, aby se hodne jedlo, pilo, tancilo a zpivalo. :) Tak snad to bude fajn…


Innes chce, aby jel Martin na motorce, protoze ji chce jeji tatinek videt. My se tam pry dopravime taxikem. Ale proc? Vzdyt tu lide normalne jezdi na motorce ve trech, ve ctyrech a nekdy i v peti.. Innes s nadsenim prijima nasi nabidku, asi jeste netusi, jake to bude se mackat. Ve dverich nas vitaji nejen jeji rodice a sest sourozencu, ale i dve mala stenata. Atmosfera je velmi pratelska a v pohode.  



Vsichni se s nami bavi, tatinek se chlubi tim, ze zpiva a ma kapelu, dokonce nam pousti sve dvd s typickou peruanskou hudbou, ktere nam i venuje. Mysleli jsme si, ze jen Jesus je obrovskym milovnikem jidla. To jsme se ale zmylili. Zrejme to tady v tom kraji maji v povaze vsichni. Ptate – li se, kde je nas kamarad, tak je stale v praci. Prjede az v pozdnich nocnich hodinach. Tudiz je jasne, ze tu zustaneme dalsi noc. Cely den se tak ruzne poflakujeme, zadna akce, az vecer se konecne jde na hriste, kde podle poctu lidi odhadujeme, ze to bude velkolepe. A je! Nejdriv se na podiu stridaji ruzni zpevaci, nekteri zrejme se zpevem teprv zacinaji, jinym bychom doporucili rovnou s karierou zpevaka skoncit. Pote ale prichazi dalsi ukaz. Na plac prichazi kluci se zlatymi trpitkami po celem tele. Je videt, ze se na svuj vykon velmi soustredi, soude dle jejich vyrazu v tvari. Svym tanecnim cislem nam, podle me, chteli ukazat neco mezi baletem a hip hopem. Moc jsme to nepochopili, ale bylo to zajimave. :) Taky jsme se tam seznamili se skupinkou mistnich kluku, kteri se s nami delili o vsechny zvykacky a bonbony. 


Do toho v zelenem triku jsem se beznadejne zamilovala.

Na navsi cely den neco staveli. Co to bylo? Predstavte si, ze hrad. Nebyl ani z pisku, ani z kameni, ale z bambusu! A nebyl ledajaky. Tomuhle zvyku se rika castillo (=hrad) a vypada to tak, ze se postavi nekolik pater, z kazdeho vedou dalsi casti a na vsech jsou pripevnene ruzne rachejtle, svetlice, prskavky apod. Pote se zapali zapalna snura, ktera vede skrz cele castillo a postupne se rozhori jednotlive casti. Nektere se toci a ohen vytvari krasne spiraly, jindy ohen strida ruzne barvy, do toho sem tam vystreli svetlice. Je to fakt nadherny pohled! Uplne neco jineho nez nase ohnostroje, kdy pouze zvedneme hlavu a na nebi boucha jedna rachejtle za druhou.


Unaveni se vracime k Innes domu a jdeme spat. Jezis se vratil v noci, ale to uz jsme spali. Rano zjistujeme, ze jsme doma sami. Nechapeme. Vyckavame. Koukame na telku, lenosime. Zas a znovu znama situace – nevime, co bude a co mame delat. Asi kolem desate hodiny prijeli Innes s Jesusem. V noci se pry jeste vratili do vedlejsi vesnice, kde tancili a pili  a nakonec prespali u Innes rodicu. Dnes ve 12 je tam mse a meli bychom na ni vsichni jit. Rozhodla jsem se upect nasi ovocnou buchtu, kterou tu neznaji a po ktere se vsichni oblizuji az za usima. Mezitim Jesus furt povida a povida, Innes po narocne noci odpociva, az je odpoledne a jede se pouze k rodicum na obed. Pochavlila jsem Innes, jak se na slavnostni den vyfikla a ona mi hned nabidla, ze mi pujci nejake sve obleceni. Toho se chytnul i Jesus a Martinovi dal sve kalhoty. Asi jsme vypadali jak hadraci.. I kdyz nejdeme do kostela, chapu, ze na slavnosti obed a veselici bychom meli jit v cistem a vonavem obleceni a ne v tom nasem usmudlanem. Musim uznat, ze Innes zpusob nasi promeny byl velmi taktne naznacen. ;) Po nekolika mesicich jsem se zase citila jako sexy zena. A stacilo si vzit peknou halenku a umyt si vlasy. Jak povrchni, ze? :)


To odpoledne jsme se vsemi vyrazili ven, na naves a na muziku. Je tu zvykem, ze kapela chodi celou vesnici, zastavuje se na urcitych mistech nebo u danych domu, lide se sejdou kolem, tanci a piji pivo. I tady to delaji stejne jako v Cotahuasi. Pivo se posila po kruhu, kazdy si naleje a napije se, zbytek tekutin z kelimku vycakne a spolecne s lahvi ho posle dal. Hudba je rytmicka, par lidi tanci a nejlepsi je uplne ozralej chlapek, jehoz kreace nejdou ani napodobit. Celkove bych typicky tanec tohoto regionu nazvala “Hopsave slapani zeli.” Vsichni se smeji, bavi se, ale chybi tu jakysi “drajv”. Nema to stavu. Ja si dam par tanecku s tatinkem, vsichni z toho maji srandu a snazi se premluvit Martina, at jde take tancovat. Ten se zuby nehty brani, ale nakonec podlehne a pohled na nej, jak hopsa s maminkou, je docela vtipny. :)


Navecer se presouvame k Jesusovi, spolecne s Iness sestrou Liz, jejim manzelem Ibarem a jejich detmi. Pry jedeme ugrilovat maso a zase se vratime zpet na slavnost. Obed byl vytecny a bylo ho hodne, takze nechapeme, kde mame vzit v zaludku misto na dalsi jidlo. Jesus nejdriv dela na panvi jakousi stavu k masu, pote hodi na gril asi kilo a pul hoveziho vcelku, jez mel nekolik dni nalozene. Martin se divi, ze ho nekraji na platky tak, jak jsme u nas zvykli. Nejradeji by mu rekl, jak to ma udelat, ale ma k Jesusovi respekt a zdrzuje se svych rad. ;) Ja mezitim delam bramboraky, abychom jim dali ochutnat taky kousek ceske kuchyne. 


Kdyz je maso hotove, rozrizne ho na platky a je  videt, ze je plne stavy. To bude namka! Jenze on pak jednotlive kousky da jeste na chvilku na panev a lehce osmazi. Martin mu chce zase poradit, at to nedela, ze se vsechna stava ztrati a maso bude suche. Cha! Jesus neni zadny zacatnecnik, ale opravdovy mistr a vi co dela. Oba jsme se s Martinem shodli, ze takhle chutny a stavnaty steak jsme jeste nejedli. Ta rozkoz z jidla se slovy neda popsat.. Jeste ted mi tecou sliny po brade, kdyz si na to vzpomenu. Meli jsme obri kralovskou hostinu, u ktere jsme se skvele bavili a nikdo z nas si nedovedl predstavit, ze se s plnymi brichy zvedneme a pujdeme juchat na slavnost. Misto toho jsme jim dali ochutnat zbytek nasi slivovice, Jesus otevrel lahev originalniho pisca (uz nevim, z ceho bylo). Ac to byla velmi silna palenka, sjela po jazyku jemne jako…nemuzu ted najit prirovnani a Martin mi tu radi “jako hovno do zachodu”. :)  


Prejedeni, prepiti a trochu opiti muzeme pouze konstatovat: “Jezis zije! A je opravdovy! Spasil vsechny nase chutove bunky!!!”

středa, května 21, 2014

LIMA

Tece nam odnekud z motorky olej. Potrebujeme seridit karburatory. Lima. :) Takze pekne po poradku:

Sef BMW, Martin, Herman
V Lime jsme zamirili rovnou do BMW, kde nam rekli, ze nemaji na opravu nasi motorky cas ani potrebne nastroje (nove motorky totiz nemaji karburator, a tudiz nepotrebuji vakuometr na synchronizaci, jenze PiDina je na svete uz 24 let a tudiz karburator ma a my potrebujeme ten vakuometr). Sef servisu byl fajn chlap, a kdyz zjistil, ze nam nemohou pomoci, odkazal nas na Touratech. Tam nam doporucili mechanika, ktery jim dela velke motorky. V BMW jsme jeste potkali strasne vysokeho postarsiho pana, take na motorce, ktereho hned jak jsem videla, jsem odhadla na Nemce. Kdyz se pak predstavil jako Herman Fuchs, bylo to jasny. Nabidl nam, ze nas doveze za tim mechanikem, ze ma stejnou cestu. Po ceste jsme se trochu zamotali, nebot on nemel navigaci a ta nase nas zavedla jinam. Dostali jsme se do ctvrti, kde pry neni radno zastavovat, to si pry rovnou rikame o prusvih. To jsme nevedeli. Ale kdo nema strach, tomu se nic nestane. :)

Nakonec jsme k mechanikovi dojeli, ale ten nemel cas a na dukaz provedl Martina jeho dilnou, kde stalo nekolik desitek motorek. Herman se slitoval, nekam zavolal a pak Martinovi povida: "Prave jsem Ti zaridil servis v dilne mistra sveta." Pote nam prozradil, ze jeho syn je zavodnik ve svetovem poharu relly (WRC2) a ma sve mechaniky. Pry se nam po praci podivaji na PiDinu. Ty blaho! Prijeli jsme do garaze, kde nas vrele privitali, udelali nam skvele zazemi a my meli moznost si prohlednout nejen zavodni auta, bugyny, ale i chevrolet s 500 konmi z devadesatych let. Nadhernej veteran. Kluci mechanici nas jeste pozvali na obed a odpoledne sem tam Martinovi s necim poradili. Pricina naseho porouchaneho starteru a tekouciho oleje se ten den neodhalila. Hermanovo nazor, ze je spatna komprese ve valcich, a ze to je spatnym benzinem, ktery jsme tankovali v Bolivii (jinou moznost jsme tehdy nemeli, tankovali jsme co bylo), se nepotvrdil. Vecer prijel jeho syn Nicolas, vitez minuleho rocniku WRC2 a odvezl nas do hostelu, ktery nam nasla jeho sekretarka. Dali jsme si pozadavek, ze chceme ubytovani mezi 40-50 soly a s wifinou.
Pred dilnou
Na zamrizovane recepci nas privitala pani, ktera je snad jeste mensi nez moje mamka a nabidla nam pokoj presne za 40, 45 a 50 solu. Pokoje se nam zdaly stejne, nevedeli jsme, v cem je rozdil, a tak jsme vzali ten nejlevnejsi. Jenze po chvili jsem zjistila, ze tam hrozne smrdi moc a ac jsem cely pokoj vysprejovala vonavkou a otevrela okna, moc se to nezlepsilo. Martin pak sel na recepci pro heslo k wifi a potkal tam kluka s holkou, kteri platili jen 30 solu a kluk se zacal smat a ptal se holky:"Ty k tomu wifi asi nepotrebujes, co?" V tu chvili jsme si zacli davat dohromady jednotlive casti celeho puzzle. Proc ma asi kazdy pokoj svou koupelnu? Proc v tom o pet solu drazsim bylo naproti posteli velke zrcadlo? Proc prodavaji na recepci kondomy? No jasne, docvaklo nam to. Jsme v hodinovem hotelu. Od te doby jsme se zacli vseho stitit - ac postel byla nove prevlecena, smrad moci se vyparil a koupelna se zdala taktez cista. :))
I tak se Martinovi na tomhle miste zdaly sny o motorce, asi proto, ze ji tak miluje. Dokonce mi ze spani rekl:"Tu tvoji krabicku na avokada vymenime za nahradni dily." :))


Druhy den sel Martin do garaze, pokracovat na PiDine a ja se sama vydala do centra Limy. Prestoze jsem od Nicolase mela instrukce, ze mam jit na roh ulice, tam sednout do zluteho autobusu a pak presednout na metropolitni bus, prece jen jsem se zeptala nasi pani recepcni, ktera me poslala uplne jinam, odkud pry jezdi rovnou ten metropolitni. Po ceste jsem se zeptala jeste jednoho pana, zda jdu dobre a ten me poslal zase jinam. Pak oslovil policajta, ten rikal to same, po chvili prisel druhy policista, chvili jsme resili kudy teda mam jit, az me posadili do tuk tuku a ridici rekli, ze me ma odvezt na stanici busu. Hura, moje prvni jizda tuk tukem, jehoz dvere vypadaly jako dvere od toi-toiky. :) Chtela jsem jit pesky, protoze jsem uz vedela kudy, ale kdyz mi to pani policiste tak pekne domluvili... Jenze pro mhd dopravu potrebujete v Lime specialni kartu, ktera se dobiji. Tu nemam. Bezne papirove jizdenky tu nevedou. Tak mi pan tuktukar domluvil s nejakymi lidmi, ze mi v buse pipnou z jejich karty a ja jim dam penize. Jenze ti nemeli dobitou kartu. Nastesti nastupovala i jedna maminka s dcerou a ty mi pomohly. Na prestupu na ten metropolitni bus jsem zas nevedela kam mam jit. Ovsem mam skveleho tatinka, ktery me od mala ucil:"Kdyz nevis, tak mas pusu, aby ses zeptala." Zeptala jsem se, ale pani mi zacla cosi vykladat, moc jsem ji nerozumela, ale v tom se me chytla ta maminka z predchoziho autobusu, ktera jela stejnym smerem jako ja. Koupila mi jizdenku a nic za to nechtela. Behem 30 minut jizdy jsem si s Angelikou a jeji dcerou Danielou krasne popovidala, Angelika mi dala potrebnou kartu (mela jeste zalozni), kterou si pry nabiju az se budu vracet, nakreslila mi plan centra a podrobne popsala cestu zpet (kde mam nastoupit, kde prestoupit, kde vystoupit). Skvely start. Verim, ze vsichni lide na me budou po cely den hodni. :)

Prezidentsky palac
V centru se zrovna konala obri demostrace, dle uboru jsem usoudila, ze to byli lekari a sestricky. Pri pruvodu meli kolem sebe policejni eskortu, jako je u nas pri zapasu Banik - Sparta. Namesti Plaza de San Martin je krasne, ale jeste krasnejsi je Plaza de Armas, kde stoji katedrala, arcibiskupsky palac a prezidentsky palac. V celem centru jsou stare domy s nadhernou architekturou a take spousta lidi. Prislo mi zajimave, ze jsem nevidela moc turistu, prevazne tu jsou jen mistni.



Katedrala

Potkala jsem nekolik zajimavych lidi - starou babicku hrajici na ulici na modrou kytaru, pak me z niceho nic zastavil pan, jen se zeptal: "Z jake jsi zeme?" 
Ja:"Republica checa." 
On:"Praha nebo Brno?" 
Ja:"Jee, vy znate nase mesta?"
On:"Viktoria Plzen, Plzen Urquel, ceske pivo, moc dobre." a pak zacal chrlit jmena nasich fotbalistu a tenistu, jedno za druhym. 
Ja:"Vy jste byl v CR?"
On:"Ne, ja mam kamarady z Cech, kteri tu ziji. Tady mas stary sol z Cusca, ktery uz se nepouziva." a dal mi minci. "Vy nemate euro, jak se jmenuje ta vase mena? Koruna, vid? Mas cesky penize?"
Ja:"Bohuzel, nemam. Uz jsem vsechny rozdala."
On najednou obratil a povida:"Ja mam deti, mam male bebe a potrebuju penize. Mas pro me jeden sol?"
Nemela jsem ani cesky penize ani jeden sol, a tak jsme si aspon podali ruce a rozloucili se.

Ve stanku se pry spi nejlip :)
















Pri prochazeni vsemi ulickami jsem si rikala, jak je super, ze me nikdo neotravuje a porad mi neco nabizi, jako tomu bylo v Cuscu. Jen co jsem se vratila na Plaza de San Martin, vyhlidl si me jeden fesak a citila jsem, ze me nespousti z oci. Po chvili, co jsem sedela na lavicce, se odhodlal, prisel ke me a zacal konverzovat. Ac byl mily, a ac jsem mohla mit zenicha z Peru, profesora matematiky na stredni skole, protoze se o me fakt hodne snazil, nakonec jsem se s nim rozloucila a jela zpatky za Martinem. Cestu jsem zvladla bez jedine pomoci a dokonce jsem si zazila jizdu v preplnenem metru v podobe mistniho metropolitniho autobusu, ktery jezdi skrz cele mesto. V Lime zije kolem deviti milionu obyvatel, takze hustota dopravy a lidi je opravdu vysoka. V buse jsem byla asi jediny gringo, nikdo si me nevsimal, vetsina lidi stejne spala. Jak rikam, stejne jako v Praze, kdyz jedete krtkem.

Martin mezitim, co ja se courala po meste, zjistil, ze v prednim tlumici byla pouze pulka oleje nez je potreba a proto nam ty riditka delaly neplechu, proto motorka hur brzdila atd. To je super zjisteni po 20.000 najetych kilometrech, ne? :) Krome toho vymenil olej v prevodovce, olej v motoru a udelal zkratka kompletni servis po dvaceti tisicich km. Kluci mechanici uz dnes nemaji cas a tak se na zbytek veci podivaji zitra. Popravde nevime, zda nam doplneni oleje v tlumicich pomuze a zda riditka uz budou v pohode, ale to se uvidi az po ceste...

Treti den se dokoncil servis motorky. Uz v Cuscu se dal na misto senzoru tlaku oleje sroub, ktery ale netesnil a proto nam protekal olej. Ted se na zavit sroubu pridal teflon a olej netece. Riditka nam v male rychlosti cukaji porad a motorka po ranu dal nestartuje. Ovsem na ranni start mame sprej, ktery se vstrikuje do sani vzduchu a vzdycky zabere. Takze vyrazime kupredu!