Z Bolsonu do Bariloche a Ruta del Siete Lagos

V tomto clanku se s nami muzete podivat do okoli San Carlos de Bariloche, projet se Cestou sedmi jezer a nakouknout do typicke argentinske rodiny zijici v pousti.

Z Bolsonu jsme vyrazili smerem do San Carlos de Bariloche, leziciho u nejvetsiho ze sedmi jezer - Nahuel Huapi. Martin uz nekolik dni sni o rizku s bramborovym salatem. Kdyz jsem v supermarketu narazila na teple obcerstveni, byla to jasna volba a pro nej prekvapeni.

Prijezd do Bariloche zacina hledanim ubytovani "Casa Tao", na ktere jsme dostali doporuceni od jednoho kluka, ktereho jsme potkali po navratu z posledniho treku. Dreveny dum, ve kterem je kazdy vitan. Jeho najemce Carpi tu ma sice stanovenou minimalni cenu za noc, ale kazdy da kolik muze. Snazi se tu zit zdrave a ekologicky. Odpoledne Martin odstrojil PiDinu od kufru a tasek a vyjel s ni do centra Bariloche shanet nove pneumatiky. Vratil se zjistenim, ze je tady minimalni vyber a navic stoji strasne moc penez!

Jeste ten den jsme meli moznost zazit hudebni vecer s jeho nekolika prateli. Improvizace na nastroje, mezi nimiz byly: "tabla" (bubny), "cuenco cantor del tibet" (tibetska miska), "cajon" (Martin to nazval vykuchanym reprakem z vyprodeje), "sitar" (nastroj z Indie), "kalimba" (hraje se na dratky na drevenem podkladu) ,"udue" (podle nas jakasi spulka na nit s dirama) a kytara. Pri prvni improvizacni skladbe si Kolumbijka vzala masku a s klukem z Argentiny zacli tancit. Bylo to neco mezi flamencem a ritualnim tancem, nechavali se ciste unaset hudbou. Fantasticky je slaby slovo!

Druhy den si dopravame vyslap na vyhlidku. I kdyz je odtud opravdu pozoruhodny pohled na jezero Nahuel Huapi a okolni hory, veskere pozornosti vsech turistu se ujima operenec, ktery k nam priletl nadosah a zrejme ceka, jestli neco dostane. Jo, nasli se i taci, kteri ho zacli krmit svoji svacinou.

Nas vylet pokracuje okruzni jizdou kolem malinkeho jezera Perito Moreno, a jelikoz nam pocasi preje a je docela horko, zastavujeme se na naprosto luxusni zmrzlinu. Beru si k ni zelenou lzicku a Martinovi vybiram oranzovou. Ten kdyz to vidi, zacne okamzite zdesene rvat:"Ses zblaznila?! Oranzovou?! Nikdy!!" (Tohle je vtipek pro motorkare, kteri narazku jiste pochopili. Diky tomu jsem si vzpomnela na dalsi prihodu - nedavno jsem se ptala Martina, zda se zdravi i choprari a on mi jen odvetil: "Na choprare a KTM ukazuju maximalne prostrednicek.")

Pri jednom zastaveni, kdy jsme sverepe zkoumali mapu, nebot jsme zrejme minuli odbocku k jezeru, nas oslovili dva chlapici (budeme jim rikat A+B) a ptali se nas, zda jsme nepotkali mladyho kluka s holkou (budeme jim rikat C+D).

Ptame se:"Myslite, toho v zelenym tricku?"

Oni:"Ne, to je Orlando (dalsi clen rodiny), ten jim sel naproti."

V tu chvili se zacal odvijet pribeh, ktery bych nazvala "Kdo koho driv dohoni, vyhrava."

Vzpomneli jsme si, ze jsme nekoho takoveho spatrili. Sedame na motorku a jedem zpatky. Mijime Orlanda a asi za dva kilometry vidime i C+D, kteri predtim sli spravnym smerem, ale dlouho nevideli nikoho z rodiny, tak se otocili a vraceli se smerem do Bariloche. Vyridili jsme jim, ze se nemaji vracet, ale jit dal, ze jim jde Orlando naproti a za chvili by se meli potkat.

Jeste, ze jsme se rozhodli, ze dojedeme znovu k tem dvema chlapikum a povime jim, ze C+D jsme potkali a videli jsme i Orlanda. Nebot po ceste k A+B jsme znovu minuli Orlanda, jenze ten uz to zabalil a vracel se taky k A+B. Bylo docela vtipny zastavit u chlapka, kterej nas vubec nezna a rict mu:"Ahoj Orlando, C+D jsou kus za Tebou, tak na ne pockej nebo jim jdi naproti." :)

Nastesti to cele dopadlo stastne. Orlando tedy pockal na C+D a mezitim, co jsme si pul hodiny povidali se vsema dalsima sourozencema a maminkama (kteri se odnekud taky vratili k A+B), dosli i ti tri. 

Po dvou nocich v Bariloche vyrazime na Ruta del Siete Lagos. Par kilometru jedeme po asfaltu, kde potkavame cyklisty, kteri si dali napric nad zadni kolo dlouhy klacek a na jeho konec upevnili pytlik, aby byl klacek videt. Dobra vychytavka, auta je objizdeji pomalu a obloukem. Asfalt konci a zacina hlina a sotolina. Po vetsinu Carretery Austral i Ruty 40, kdyz je silnice svedena pouze do jednoho pruhu, stoji na kazdem konci clovek s vysilackou a jen otaci ceduli "Pare" = stop a "Siga" = volno. Cesta vinouci se kolem jezer je take rozestavena. A vite jak poznate, ze muzete jet? Ridic posledniho auta z protismeru veze zeleny praporek, jakousi stafetu, kterou preda panovi silnicarovi a ten urci posledni vozidlo, ktere muze jet z druheho smeru a ridici da onu stafetu, aby ji dovezl zase na opacny konec.

Pres San Martin de Los Andes (kde konci cesta sedmi jezer), z krasne zelene prirody, zivych lesu a mest a naprosto pruzracne vody, ktera v sobe zrcadli jeji okoli, prejizdime opet do pouste, kde neni nic, jen skaly. Mame namireno do Neuquenu a dle navigace volime odbocku, na ktere po par kilometrech zabredavame do pisku a vime, ze takhle to nepujde a je potreba se vratit na hlavni silnici. Vse spatne je pro neco dobre, jak se rika. U silnice zastavujeme dva kluky a ptame se jich na doporuceni dobreho mista pro nas stan tady v pousti. Kluci suverene rikaji:"Jasne, tady u potoka, pojedte za nama, my vam to ukazeme."

"Kde nic, tu najednou vsechno!" Behem male chvilky jsme se ocitli u nich na zahrade, kde nas prisla privitat cela rodina. Kdyz jsme vjizdeli do vrat, povidam Martinovi:"To nebude jenom misto na stan, to bude i s veceri, ver tomu!" A taky, ze jo. A neni to ledajaka vecere, ale slavnostni. "Zoro" slavi sve 18-te narozeniny. Ceka se, az se vsichni sejdou u stolu - vcetne nas. Spolecne jsme se pomodlili a ted uz jen hodujeme. Housku s pastikou nebo spagety s kecupem strida teple a vyborne kure se zeleninou a omackou, k tomu cerstvy chleb a pivo.

Na zacatku jsme se trochu obavali, ze zase lezeme nekomu do soukromi, pred ocima nam blikala vzpominka na rodinnou navstevu v Maullinu. Jenze tady se s nama celou dobu vsichni bavi a od srdce smejou, cisi z nich otevrenost, uprimnost a radost ze zivota. Ocividne jsou stastni, ze se muzeme navzajem poznavat. Nase spanelstina je cim dal lepsi a po par panacich fernetu s colou davame dohromady i nejake vtipky. Mluvime o vsem moznem, od prostituce, pres politiku az ke karnevalu, ktery nam uplne zmenil plany. Je sobota a my se dozvidame, ze po nedeli je nasledujici dva pracovni dny fiesta, protoze je statni svatek (delany pry hlavne pro turisty). Takze vsechny obchody jsou zavrene. Chteli jsme se v Neuquenu podivat na pneumatiky a doprat PiDine servis. Pak pokracovat do Cordoby nebo do Mendozy. Takze kam ted? Do Cordoby je to odtud 700 km rovne nahoru pousti, kde neni vubec, ale vubec nic. Spekulujem nad mapou, ale asi rano moudrejsi vecera.. 

Prala jsem si poznat opravdove "mapuche","gauche" a dnes se mi to plni. Gauchove byli puvodne mesticove (Indian s belochem), jenz chytali dobytek a kone, zijici volne v prirode a snazili se je domestikovat. Maji svou specifickou kulturu, oblekani, folklor a zpusob zivota. V Chile se jim rika "estancieros". Gauchove maji vetsinou velky ranc a chovaji dobytek (stejne jako tahle nase rodina). Typicka je pro ne "jineteada", jakasi jizda na nezkrotnem nebo nejezdenem koni (neco jako rodeo). V Argentine je kazda jineteada velkolepou udalosti a chodi se na ni divat snad vsichni lide. Uz je po pulnoci a jeden z tech dvou, co nas sem privedli, nam ukazuje videa z domaci jinetiady a my jen otvirame pusu a lapame po dechu. Je to fakt borec! Doma na zahrade, se bez jakychkoli pomucek vrha na divokeho kone a snazi se ho zkrotit. Udrzet se na takovem koni alespon par vterin, je hodne velke umeni! Pote vytahuje kytaru a tak mame moznost ochutnat i kus jejich hudebni kultury.

Rano si napoustime z bojleru na dvore vodu do lavoru, abychom se mohli oplachnout a vycistit si zuby (vedle stoji jiny lavor s namocenym pradlem, z cehoz usuzuju, ze pracku asi nemaji a klasicky perou pradlo v ruce). A v tom uz nas volaji ke spolecne snidani a obrimu dortu, ktery vcera Zoro dostal k narozeninam. Behem vecera me napadlo, zda jsme mu nekazili oslavu, byl to prece hlavne jeho den. Ale citime, ze byl naopak rad, a ze na oslavu svych osmnactin, kdy se tady z kluku stavaji muzi, urcite nezapomene, protoze to byla fakt sranda! Otec rodiny a zaroven deda (ma deti ve veku od 30 do 5 let, takze ti nejstarsi uz maji vlastni deti) mi moc pripomina meho tatku. Teda ne v tom, ze by mel taky maly deti (aspon o tom nikdo nevime), ale pripomina mi ho chovanim. Kdyz se tady dopoledne balime a pripravujeme na odjezd, bud kolem nas porad chodi nebo stoji opodal, ale celou dobu vsecko zvedave okukuje, zajima ho kde co na motorce a pta se na vselijaky veci... Je velmi srdecny a rad by nam s cimkoliv pomohl. Pri louceni s touto rodinou, na ktere je poznat, ze si umi uzivat spolecnych rodinnych chvil, mi je hodne smutno. Citili jsme se tady jako doma.

Vcera jsme si rikali rano moudrejsi vecera, a tak jsme se umoudrili, ze pojedeme do Zapaly a pak se uvidi. A videlo se velmi brzy... ale to az v dalsim clanku, ktery bude hlavne o neuveritelne souhre "nahod".

GALERIE S FOTKAMI

Bolson

Bolson je mestecko na puli cesti mezi hodne znamym Bariloche a Esquel. My ho malem projeli, ale atmosfera na ulicich nas dovedla az do info centra, optat se, co tu maji hezkeho. V I-cku bylo spousta lidi a personal dost vybaveny, u jednich jsem dostal mapu mesta a hornateho okoli a u jinych podrobnejsi mapu horskych treku. Na vsech maji chaty, kde lze za poplatek prespat a stravit tak v horach nekolik dnu.

Bomba! Tady odsud pospichat nebudeme, pomyslel jsem si a vyrazil na konzultaci s Pajkou. Rychly nakup surovin a uz si to mirime do vesnicky Wharton, odkud vetsina cest zacina. Ja se nenecham zastrasit ceduli, ze dal smi pouze vozy 4x4 a mirim jeste dal dolu z kopce po rozbite ceste. Ten duvod vlastne neni ma odvaznost, ale to, ze cedule je povalena a ja si ji vsimnu az za par dni na ceste zpatky. Jak se cesta zhorsuje a kameni zvetsuje, uz neni moznost navratu. Plne nalozenou PiDinu bych v tom kopci stejne neotocil a tak jedeme jeste pomaleji nez pesky a snazime se to nejak prezit bez urazu. Kdyby stare predni tlumice zvladaly alespon dve veci naraz, bylo by to mnohem lepsi. Bohuzel si muzete vybrat vzdy jen jednu z techto veci – Tlumeni / Zataceni / Brzdeni. A ted si predstavte, ze chcete zmenit smer na ceste z prudkeho kopce plneho kameni... Brzdu pustit nejde, bez zatoceni skoncite mezi stromy a tlumeni je diky kamenum potreba snad jeste vice. Nakonec Pajka vyseda a kontroluje motorku ze zadu, coz nas konecne dovede az dolu k rece. Rad bych ted nemyslel, jak se dostaneme zpatky nahoru, dlouhym vyjezdem, ktery by byl velka zabava pro HP2 Enduro, ale nejak to nejde.

U soutoku dvou potoku je chata s obcerstvenim a ze vseho cisi klidna atmosfera. Bohuzel, jsou uz 4 odpoledne a my chceme vse prebalit vyrazit na trek a tak moc klidu nemame. Nekolikrat se “rafneme” kvuli tomu, co vezmeme a co nechame u motorky. Nastesti nam v chate nechaji helmy a par tasek a my tak razime celkem na lehko. Vetsina nasi vahy jsou konzervy a susenky na 3dny. Spolu s tim dostavame rady na cestu a menime nas plan. Pry tu cestu kterou chceme jit po smeru hodinovych rucicek jentak nikdo neda. Kvuli narocnemu terenu v jedne casti se chodi pouze opacne, a to pro nas znamena pekny vyslap a spech, abychom se dostali jeste pred setmenim do prvni chaty.

Ceka nas pekny vyslap. Asi 10km s prevysenim 1km. Na to vse mame asi 3 hodiny a tak se snazim Pajku stale popohanet. Uz zapomela tim vecnym sezenim na motorce chodit a vyslap je pro nas oba narocny tim, ze zde neni zadny odpocinek v podobe roviny. Kopec neni tak drsny, jako v Chaltenu, ale tam byl tezky kopec na konci dlouhy jen 2km. Tady slapeme 3 hodiny skoro konstatne do 10% kopce. Nastesti je po ceste bambus, ja tak pripravuji lehke a odpruzene trekove hole, ktere nasim kolenum dost pomohou a nakonec to dame i s vetsi prestavkou na hodne pozdni obed. Za celou cestu, jsme v lese potkali pouze stado krav a jediny par – Belgicana a Argentinskou divku, kteri sli nasim smerem a predesli nas, zatimco jsme svacili.

Drevena chata Dedo Gordo je jednoducha a vita nas v ni dvojice starsich panu. Oba jsou mistni. Jeden si vyrazil ze sve farmy na vyslap do prirody a ten druhy, co vypada jak bezdomovec, je mistni pan domaci, ktery se tu stara o hosty a muze jim nabidnout i nejake to obcerstveni. Kdyz dorazime, zrovna dava do kamen peci domaci chleb. My ale mame tolik jidla, ze ani nic neochutname a snazime se zpracovat ty nejtezsi suroviny nejdrive. Opet velka vyhoda Patagaonskeho trekovani je, ze na treky staci vyrazit s 500ml lahvi a cepovat si cerstvou horskou vodu v potuccich kolem. Spime na zemi na pude chatky, ktera ma misto oken igelitove plachty. Nastesti nam zima neni. Panove topi o 106 a ze spodniho patra se mimo jine line i vune marihuany.

Na druhy den vyrazime brzo. Chceme jit drive, abychom se vyhnuli tomu nejvetsimu paraku a pres poledne si nekde zdrimnuli, anebo dokonce dali 2dny cestu jeste dneska. Pry je to mozne, ale jak zjistime uz brzy, nasim tempem budeme radi, kdyz dojdeme do dalsi chaty. Jak jdeme kolem potucka, kde ma stan jiz zminovana dvojice, tak ztracime cestu a chytame se cesticky vyslapanou koni a nasledujici kilometry jsou pro nas vice stopovani konskeho trusu, nez trekking. V mape je cesta odsud carkovana a tak se mylne domnivame, ze mame pokracovat timto smerem. Zachrani nas Pajka, kdyz zaveli, ze nechala na chate pohledy (ktere chceme uz skoro 2 tydny napsat) a tak se vracime. Jake stesti! Nase cesta totiz vedla primo od chaty, uplne jinym smerem. Pohledy nenachazime, ale jdeme alespon dobrym smerem. Pohledy pak lezi v hlave Pajce po cely zbytek treku, stejne jako me strach o to, jak dostanu motorku s plnou nalozi tim zatracenym vyjezdem zpatky do civilizace.

Ten den nas ceka uz jen mensi vyslap. Stomy se zmenusuji az v kere, az jsme nakonec mezi dvema vrcholky na planine, kde se pasou dva kone. Krasne misto na obed, o ktery se snazim s konmi podelit, ale tak nejak jsme jim oba ukradeni a hledi si sve travicky. Pokracujeme nahoru podel potucku az do mist, kde uz nic neroste. Pak se pred nami rozevre fantasticky pohled! Utesy o vysce min 100metru, vrcholky kopcu a v dalce velike udoli, ktere je plne zelene okolo reky, kterou jsme vcera odpoledne opustili. Fantazie! Neni skoro zadny vitr, coz je na takovem miste v Patagonii velikym stestim. Diky tomu muzeme zkouset nase nervy a pokouset hranice vrcholku skal. Je tu naprosty klid a jedine co nas v tu chvili znervoznuje je cesta dolu, pod skaly.

Drolive kaminky mezi skalami, na ktere kdyz slapnete, udelaji za vas jeste druhy krok. Semtam vetsi kamen, ktery vas za odmenu sveze klidne i metr nize. Za chvily vime, ze spicky chodidel k sobe, je ta nejlepsi taktika, a pripadame si jak na prvni lekci lyzovani. Ja obcas chytim vetsi kamen a zkousim to jak na snowboardu. Vzpominam si na doporuceni mistnich chlapiku z chaty pred trekem. Todle bychom nahoru sli s batohy asi opravdu jen tezko! Boty se nam plni kaminky a kdyz se je snazim dostat ven, tak ztracim botu. Fakt sranda hnat se za ni timto sesupem, kde vse jede, jak v potoce :-)

Kaminky se meni v kameny a kolem nas jsou konecne nejake kere ci stromky. Po kamenech doskaceme az k potucku, kde svacime, opalujeme se a uzivame si samoty. Dalsi cesta vede pouze dal dolu do udoli a na mem kolenu je to znat. Kdysi jsem s nim mel trable a ted se opet ozyva. Vyslap nahoru je pohoda, ale sejit dlouhy prudky kopec neni zrovna idealni. Jeste ze mame ty bambusove tycky a muzeme kolenum alespon trochu odlehcit. Kdyz se dostavame do mist, kde se cesta rozpliva, ztracime stopu. Uz rano jsme se naucili, ze se vyplati nezpoustet znacky z oci, ale tady delame jeste vetsi chybu. V dobre vire, ze chata je v udoli primo pred nami jdeme dolu uplne jinym smerem, az koncime na utesech, ktere sejit opravdu nejdou. Musime tak slapat zpatky nahoru az opet narazime na znacku privazanou na bambusove tycce. Ted uz se cesty budeme drzet a vyhledy si nechame na pozdeji.

Konecne jsme opet v lese u potocku a muzeme byt v klidu. Toto neni jako trek v Chaltenu, kde cely den delate “Hola!” na ostatni navstevniky a tak se da ztratit pomerne snadno. Prvni lidi ten den potkavame az dole v udoli v chate Refugio El Retamal. Nejsou tu zadni cizinci, jen spousta Argentincu. Podle navstevni knihy tyto treky zadni zahranicni turisti nechodi! Jsme unaveni a jdeme spat jako prvni. Na pude je pripraveno spousta matraci a my tak muzeme dat nasim zadum zaslouzene odpocinout.

Treti den rano to nejdrive vypada na nudnou cestu kolem reky udolim a navrat az k motorce. To se vsak brzy meni tim, jak mijime Refugio Cajon Del Azul. Za nim je totiz paradni kanon, kterym reka proteka a cesticka kolem nej je hodne zajimava, voda pruzracne cista a stin lesa je taky moc prijemny. Zdejsi chata (refugio) je spise takova farma, kde maji ruzna zvirata v drevenych ohradach oddelenych cestami pro pesaky a dokonce tu maji i ceduli v cestine, abychom zaviraly vratka! U jedne z ohrad zkousim vabeni koni na piskani a ono to funguje. Nejdrive prijde jeden zvedavec a ja mu za odmenu davam susenky, aby za nim hned pribehl i druhy hladovy a snazil se neco vyloudit.

Za farmou prechazime na druhou stranu reky pres mostik nad kanonem a nasledujeme smer vody. Najednou jsme nakonci kanonu primo u vody, ktera ma fantastickou barvu a je pruzracne cira. Skoda, ze je tak studena. Vyteka totiz z vrcholku hor, kde je jeste snih. Vidime bez problemu i nekolik metru pod vodu a do dalky. Pod hladinou je spousta mensich ryb a semtam splouchne o hladinu i nejaka vetsi. Jsem nervozni. Je teplo. Je tu krasne. A my se jako nevykoupeme? Hecuju sam sebe. Studenou vodu fakt nerad. Normalne mam problem vlezt do vody, ktera ma i dvacet stupnu. Jedina moznost, je tam primo skocit z nektereho z velkych kamenu. Nakonec do toho jdu! Voda je tak studena, ze z ni az boli ma chodidla. Krece jsou ale odmeneni pocitem, kdyz clovek vyleze. Vubec neni zima a cele telo je krasne prokrvene, ze celou akci jeste dvakrat opakuji a tlacim na Pajku, at to zkusi taky. Vysledkem je, ze ona tam skoci taky 3x, kdyz zjisti, jak je to super pocit.

Bohuzel cas leti a my padime dal. Konecne jsme smyli pot, ktery na nas byl z poslednich nekolika dnu a citime se tak krasne svezi. Myslime, ze cesta dolu by mela byt podel reky a tak se snad uz moc nezpotime. Jak moc se mylime! Cekaji nas jeste asi 3hodiny i s dlouhym stoupanim ve velkem vedru, takze telo zapomene na poledni svlazeni a dorazime zpatky k motorce kompletne spoceni a zapraseni. Prebalovani zabere dalsi dve hodiny a ja jsem cim dal nervoznejsi. Jakpak asi vyvezu komplet naklad nahoru tim vyjezdem?

Nezeptat se pana s 4x4 autem, co prave prijel dolu, tak bych mel zcela urcite velike problemy. Nastesti tu byl a mohl vzit alespon vetsinu zavazadel a Pajku nahoru a me tak zustali pouze nalozene bocni kufry, ktere slouzily jako zavazi zadniho kola, kde vzorek uz davno nebyl. Proto jsem se radsi poradne rozjel a nebral moc ohled na chodce, kteri z toho vseho prachu asi nebyli moc stastni. Odlehcena PiDina vse zmakla na jednicku s jednim zastavenim, kdy uz se zadni kolo proste nemelo o co oprit a tocilo se na miste. Jsem nahore. Uffff!

KOMPLET GALERIE FOTEK Z TREKU

Nas prvni vopravdickej strach!

V Lonely Planet se pise, ze kdyz vidite nekoho na Carretera Austral nebo na Ruta 40, vzdycky mate zastavit a zeptat se, zda dotycny je v pohode. Vzdalenosti mezi mesty jsou tu obrovske. Dojde voda, benzin, poroucha se neco na vozidle nebo muze dojit bohuzel i k nehode. Tak jako v pripade argentinskeho motorkare… Pred San Cose de Martin jsme potkali triclennou skupinu motorkaru, ktera vypadala, ze si jen dava pauzu a odpociva. Kdyz jsme k nim dosli, videli jsme rozbitou motorku a chlapka s prelamanou a vykloubenou rukou. Cim vic na sever, tim vic teplo. Nastesti byli pobliz silnicari a tak mu z auta a plachty udelali pristresek proti slunci. Sanitka byla uz na ceste (trva to asi hodinu, nez dojede), tak jsme mu tam nechali alespon nasi vodu. Najel na sotoline presne do toho kameni, o kterem jsem psala v minulych clancich. Jelikoz pracuje jako chirurg, byl vybaveny dobrymi leky tlumicimi bolest. Nastesti to odnesla jen ruka a mel u sebe kamarady, kteri mu pomohli.O nej jsme tedy strach NEMELI.

Od Michala jsme si precetli mail, ze je v Esquelu a par dni tam jeste bude. Super, nebot my tam take mirime. Tesne pred Esquelem vidime nas prvni vlak v Jizni Americe. Kdyz nam o nem minuly vecer Orlando vypravel, uplne se rozplyval, jako by to byl jeden z divu sveta. Kladl nam na srdce, at se urcite jdeme podivat na vlakove nadrazi, ze to za to fakt stoji. Parni vlak jezdi okruh 30 km a je to ciste turisticka a draha zalezitost. Nic extra. :+)

Znate ty situace, kdy si neco naplanujete a pak je to stejne uplne jinak? Predstavte si, ze vas v Esquelu v infocentru nalakaji na krasy Narodniho parku Los Alerces, stejne jako nas, a v zapeti k vam prijde informace od vaseho kamarada, ze jsou tam premnozene mysi, ktere roznasi nemoc (na kterou pry uz nekdo umrel). Cast parku je uzavrena a nesmi se tam kempovat. Je dobry mit “sveho informatora”, ktery je o krok napred nez my. :+) Tezko rict, zda nas tam posilali, protoze se tam plati vstupne, anebo to proste zas tak tragicky neni, kdo vi... Do parku teda nepojedeme, i kdyz se mysi stejne NEBOJIME! ;+)

V Esquelu doporucujeme hostel Casa del Pueblo. Barevny, vesely, s bezva zahradkou a s bezva dalsim Cechem – Martinem, ktery v nem sezonne pracuje. Nez se ubytujeme, den se prehoupne do sve druhe poloviny, ktera se hrozne ospale vlece. Tichou odpoledni siestu rezou akorat vykriky z fotbaloveho hriste. Fanousku je jen par, ale za sve zaniceni pro fotbal, by se rozhodne stydet nemuseli! I kdyz slunce porad pali, presto jsme se rozhoupali a vyrazime spolecne s Michalem na prochazku do kanonu. Misty si i sundavame boty a po kolena se brodime ve vode. Nazpatek do Esquelu volime cestu nad kanonem, odkud je paradni vyhled na cele mesto.

Po navratu na hostel byly vyprane vsechny nase veci – i ty motorkarske, o coz se postaral druhy Martin a patri mu za to velky dik! Vecerni vino me postavilo na nohy a mela jsem chut jit tancovat. Myslim, ze stoji za zminku casovy sled dne v Argentine. V obchodech lze nakoupit od 9 do 13 hod, pak je do 16 hod odpoledni siesta, jelikoz je tady strasny vedro a vsem se chce spat. Taky si rikate, jaky by to bylo, si jit v praci po obede na chvili lehnout? Zlaty skolkovy casy, co? :+) Na druhou stranu, lidi tady pak pracujou az do vecera a obchody maji otevreno az do 22 hodin. Do hospody se nechodi v osm vecer jako u nas, ale nejdriv o pulnoci. Rozjidzi se to tu kolem 1-2 hod rano. Pivo je v hospode dost drahy, a tak vetsina mladejch lidi popiji doma a kdyz maji “naladicku”, teprv se jdou bavit ven. Martin s Michalem sli spat a druhy Martin me vzal na mistni diskoteku, ktera se od te nasi vubec nelisi.

Nasim dalsim cilem po Esquelu je Bolson. Staci ujet par km a najednou se to tu zase vsechno zelena. Slysite sumet stromy a kolem silnice hucet potucky. Dlouho se kochame okolni prirodou a spolehame na to, ze pred setmenim zakempujem nekde u jezera Lago Puelo s vyhledem na hory. Nezakempujem. Je to zakazane a spat muzeme pouze v placenych kempech. Tak hledame misto jinde, ale neni to jednoduchy, protoze od jezera az do centra Bolsonu jsou podel silnice same domy a soukrome pozemky. Martin uz je nervozni, protoze za nedlouho nebude svetlo a on nerad jezdi po tme. Presto jsme nasli jednu odbocku vedouci za mesto k lesu. Prasna cesta, ktera kolem nej vede, je rozborena a jsou tu rozestavene sloupky, zrejme pripravene na osvetleni. Vchazim do lesa a pri hledani mista na stan dojdu az k staremu rozpadlemu domu, ze ktereho zbyly jen obvodove zdi. Ted uz je obrostly mechem a krovim. Ocitli jste se nekdy na miste, ze ktereho jste meli husi kuzi a nevedeli jste proc, i kdyz na prvni pohled na nem nebylo nic zvlastniho? Rikam si, ze odtud mozna nekdo rychle utekl a to osvetleni nestacil dostavet. Na jedne male mytine bychom mohli postavit stan. Jdu pro Martina, ten do lesa vjizdi s motorku a jde se jeste podivat opacnym smerem, jestli nenajde lepsi misto. Najednou uz je cernocerna tma a z krovi se zacinaji ozyvat divne zvuky, napul zvireci a napul jak kdyz nekdo skyta a pritom ho natahujou na skripec. Vsechno v pravidelnych intervalech. Berem celovky a jdem to prozkoumat. Ja bych tam nesla, uz tak mam divnej pocit z toho baraku, kterej je kousek od nas. Citim se zvlastne, jak kdyby me z nej nekdo pozoroval. Ale Martin nechce byt na ten strach sam a tak jdu s nim. Jsme od tech zvuku jen par metru. Taham Martina za rukav, at jdem pryc a neriskujem, ze to muze byt nejaky divoky zvire s mladaty. On si jeste vymysli strasidelny a morbidni historky, aby znervoznil i me. Obestira nas hruza a v tom na me nekdo ze zadu sahne! Vyjeknu a Martin se zacne smat. Prehodit strach na me, to je jeho obrana. Ulicnik jeden. Oba se domlouvame, ze tohle misto je pro nas prevelice mysteriozni a priznavame, ze se oba proste BOJIME a tak uprkem bezime k motorce a les opoustime. Je noc, nema smysl jezdit nikam daleko, proto spime alespon za plotem, na okraji lesa u ty rozboreny cesty a poradne se k sobe tiskneme. :+)

Prezili jsme, nikdo nas nesezral a muzeme vyrazit do centra Bolsonu…

GALERIE ESQUEL A OKOLI

Maskarni ples a Jeskyne plna rukou

Popravde, reknu vam, ze je mi tak nejak smutno po domove...Nemylim - li se, je u nas obdobi masopustu, fasanku, sibrinek, ci chcete - li ostatku a maskarnich plesu. Lide se prevlekaji do ruznych masek a mazou se zvenku i zevnitr. Co naplat, je na case pripomenout si kus domoviny. A treba dojde i na palenku... Tak co ted potrebujeme? Najit pekne misto, pripravit obcerstveni, postavit stanovy pristresek a vymyslet masky!

Jsme v kempu, kde je na stan misto chranene stromy ve tvaru u. Myslim si, ze tam fouka stejne, jako vsude kolem a navic se tam dost prasi, a tak hledam neco jineho. Krasna travnata stran a hucici reka pod ni, je prostredi k veselici jak delane. Housky s pastikou jsou pripravene v batohu a uz jen ten stan. 
Pri jeho staveni mi ficici hurikan cucha vlasy tak dokonale, ze asi pujdu za carodejnici. Jenze ja se s takovou klasickou a nudnou maskou nechci smirit.
Martinovi se misto, ktere jsem vybrala moc nelibi, a tak se ptam:”Vidis nekde lepsi misto? Jestli jo, rekni.”

M:”Ne, tady sis to vybrala, tak bude tady.”(ale myslim, ze chtel jit nahoru mezi ty stromy)

Ja:”Ale jestli myslis, ze nahore na te hline je to lepsi, zmenime to.”

M:”Ne, mne je to jedno.” A neodpusti si pod fousy (asi chce jit za Krakonose?) dodat:”To uz u ty reky bylo lepsi nez tady, ale kdyz tu chces byt..”

Ja to slysim, vytrhavam plachtu z pod stanu a tahnu ji k rece. Martin v masce solnyho sloupu na me hledi a ceka, jake budou me dalsi kroky. Bezim pro stan a v tom slysim a citim, jak vitr poradne zaduje. Na pate se otacim a vidim jen, jak palchta uz je castecne v rece.  

A je to tady, mili pratele! Nebojacne se vrham do divoke reky, zlodejky nasi plachty, skacu do ni jak lanka, chytam plachtu a.... aaaaaa doprdele!!! Plachtu drzim, zrazuje me vsak ma jindy stabilni rovnovaha a padam do vody! V roli vodnice mi neni dobre a tak je jeste potreba, aby mi podklouzla noha a razem je na svete naprosto unikatni maska bahnaka!
Hura, doslo i na slivovici z Moravy, ktera me telo, roztresene zimou, pekne zahrala. Namazana z venku i zevnitr.
Krakonos se mi smeje a misto suchejch housek mi jde uvarit teply spagety s kecupem. Priste z nasi veselice poridime snad i nejake fotky. :+)

PIPO: Tady si dovolim malou vlozku, jen abyste byli v obraze... Pajce se totiz nelibilo v kempu misto na stan, ktere bylo k tomu urcene (viz obr.), krasne rovne, se zavetrim a k tomu dreveny stul s zidelmi ve vedlejsi koji. Radsi chtela spat v kopci na vetru primo vedle reky a tak se do ni podivala... :-)

Hrani si nas bavi a cestu na sever, nekolik set kilometru zase jen pousti, si ozivujeme zkoumanim rychlosti vetru. Jako spravni vyzkumnici, na to jdeme ciste vedatorsky. Natahujeme ruce z motorky a zkoumame v jake rychlosti neucitime zadny odpor. Je to asi 90 km/hodinu. :+) Dostavame se na hranice Chile – Argentina, kde ziskavame dalsi razitka do pasu a carnetu. V argentinskem meste Rio Gallegos, jeden sikovny Ferda mravenec nauci Martina opravovat nase milovane spojkove lanko. 
Nez jsme odjeli, par lidi vzneslo otazku, zda se vubec hodlame vracet. No, pri setkani s Marii a Alejandrem 
na benzince v Gdor.Gregores, se nam do hlavy vkradaji zajeci umysly. Tahle dvojice nepretrzitych 12 let cestuje na motorce Transalp po celem svete. V CR byli 2x. Vydelavaji si napr. poulicnim zonglovanim. Kdyz daji dohromady nejaky penize, jedou zas o kus dal. Zadnej plan, zadnej stres. Stan, spacaky, motorka a svoboda. Svoji lamanou spanelstinou a anglictinou se Marii ptam, jestli maji nejaky spory, kdyz jsou spolu 24 hod denne, a jak je resi. Usmeje se, rukama mi ukaze, co spolu ve stanu delaji a pak jen doda, ze o predchozim nedorozumeni, mluvi az pote. :+)

Jedeme dal...Poust uz nas zase objima a zatim nam nedoprava dostatecnou teplotu, abychom se ohrali. To se ale meni ve chvili, kdy parkujeme u jedineho domu siroko daleko, abychom se prioblekli a pan s rukami od mouky nas zve k nemu. Zadelava testo na chleba a tak mu doporucujeme, dat do nej kmin! ;+)

Alejandro s Marii jezdi prumernou rychlosti 80 km/hod, netrva dlouho a i pres pulhodinovou pauzu, je dohanime. Spolecne dojedeme do jiz znameho Bajo Caracoles. :+) Na pumpe nas odchytne “Kiwik”, jak mu Martin rika. Kluk z Noveho Zelandu, co si v Chile koupil Gileru a ted tady na ni drandi. 

PIPO: Gabriel byl pro me celkem dobra haluz, protoze byl z Hastings, z mesta ve kterem jsem na Zelandu stravil asi pul roku a tak se spousta nasich pribehu nekde protla. Jak je nas svet maly! Jeho pribehy s motorkou vsak taky staly za to, za 3 tydny, co byl na ceste stravil opravou jeho Gilery 450 uz asi dva tydny. Pry oslavuje kazdy den, kdy se mu neco nepokazi. Na startu mel volbu, bud poridit stare enduro Hondu 650 (nevim presne jaky model) anebo jit do nove ostre Gilery 450, ktera byla z roku 2013. A protoze novejsi motorka byla levnejsi, a myslel, ze se preci na nove moto nemuze nic pokazit, udelal tu nejvetsi chybu jeho vyletu.

Spolecne s Kiwikem, ktery mi svou energii pripomina takovou tu vyskakovaci hracku na perku, se vydavame nocovat smerem ke Cueva de las Manos. Sjizdime do kanonu a posledni slunecni paprsky si akorat osahavaji vrsky skal a zrnka pisku nad nimi. Zlata barva nam vypaluje zrak.

Po noci mezi skalami jedem s velkym ocekavanim do Cueva de Las Manos. Jeskyne, nachazejici se ve stene kanonu reky Rio Pinturas. Jsou zde nastenne malby stare az 9 000 let. Manos znamenaji ve spanelstine ruce, ktere jsou vyobrazeny na skale, odtud tedy nazev tohoto mista. 

Pred tisici lety si lide smichanim ruznych mineralu vytvorili barvy, ktere skrz zvireci kosti foukaly na stenu a tim vznikaly obrazky. Nejsou tu videt jen ruce, ale i prehistoricke malby zvirat (ktere potkavame v prirode doposud) a sceny z jejich lovu. Jak se dozvidame od nasi pruvodkyne, nejsou to lamy alpaky, jak jsme se domnivali, ale lamy Guanako a neni to pstros, ale Choique – Nandu Darwinuv.

U vychodu se na Martina vrha krasna mlada Argentinka a rika mu, ze je jejich spasa a pta se, jestli umi opravit auto. :+) Jeji pritel stoji u auta a nevi si rady, jak ho zpojizdnit. Pamatujete si na vecernicek Pat a Mat? Bohuzel ani Martin ani ten kluk nemaji cepice, no tak nevim, kterej je kterej. Jejich pulhodinovy rozhovor o tom, zda do auta tankuje benzin nebo naftu, jsem mela natocit. Chvilema mi pripadalo, ze je chudak kluk uz tak zmatenej, ze ani nevi co je benzin a co nafta. Jenze s temi nazvy je to tady trochu slozitejsi. Pozdeji jsme se dozvedeli, ze v Argentine totiz rikaji benzinu nafta a nafte zas uplne jinak. A proto se Martin stale divil, ze preci ten malinkaty stary Peugeot rady 100 urcite neni s naftovym motorem. A i v minulosti myslel, ze si z nej na benzince delaji srandu.

Od obrazku v jeskyni zpet do civilizace. Ve meste Rio Mayo znovu potkavame Alejandra a Marii. Znovu na benzince. Kde taky jinde? Vzdyt na pumpe je nejvetsi sance, ze muzete potkat dalsi motorkare. Krome nich tu zastavila i dvojice z Buenos Aires – Chapita a Patan, ke ketrym se pred dveste kilometry pripojil Orlando. Plan na vecer je jasny. Spolecny kemp. Na ohni si opekame burty a dlouho do noci sedime a povidame si o vsem moznem. Behem vecera se ukazuje, jake prekvapeni a vychytavky vozi A+M v motorce. Na priklad uspornou zarovku, kterou Alechandro postavi na stativ od fotaku a zapoji ji do baterky na moto. :+) Od Chapity dostavame pozvani do Buenos Aires, coz je velmi velkoryse, nebot mit v Buenos bydleni, garaz na motorku a vlastni pruvodkyni je nejvetsi vyhra. Tak uvidime, zda tam dojedeme...

My s Martinem odpadavame jako prvni (asi kolem druhe hod rano) a jdeme spat. Skoda, ze jeste neovladame spanelstinu tak, abychom si s nimi mohli plynule povidat a rozumet vsem vtipkum. I to se jiste zlepsi… Moc moc krasny vecer to byl.

GALERIE FOTEK Z JIHU ARGENTINY

Az na konec svetadilu!

“Dobre odpoledne, hlasi se vam stanice ….. Taky uz se tesite na leto a predstavujete si, jak lezite u more? Jen se vam nechce osm hodin sedet v aute a tupe zirat na silnici, nez dojedete do sve oblibene destinace v Chorvatsku? Tak presne pro vas dnes mame bajecny recept na to, jak si muzete vasi cestu zpestrit! Vlastne je to tip i pro ty, kteri neustale remcaji, ze nemohou nikam jet, nebot letenky i benzin jsou prilis drahe! S aktualnim prispevkem se nam on-line hlasi reporterka Pajka! Eter je vas!

Ahoj vsem z Jizni Ameriky! Prave jedeme po Ruta 40 a pod koly Pidiny sama sotolina. To, ze tu nepotkavame zadne cyklisty, jen dve tri auta za hodinu, je celkem normalni. Prece jen sotolina pro cyklisty asi neni to prave orechove. To, ze na sotoline potkavame jedouci auto s lodi na privesu je vyjimecne, ale taky normalni. Ovsem pred malou chvilkou jsme zastavili u stojiciho auta s lodi. Sli jsme se kluku zeptat, zda neco nepotrebuji. Nejprve nam na nich neprislo nic divneho. Po chvilce jsme si vsak vsimli, ze auto vlastne stoji k lodi predni kapotou a nema zadny prives… To, ze jsme na sotoline potkali samostatnou lod je jaksi.. divne. Hlavou se nam honily myslenky, zda nejsme divni my, a nemame uz upal!? Dali jsme se s nimi do reci a zjistili jsme, ze ti tri kluci pochazi z Nemecka a rozhodli se, ze natoci dokument o zpusobu a moznostech cestovani. A vybrali si plachetnici! Na spodek pripevnili tri kola a odjeli do Argentiny, kde docela fici. Jenze s tim vetrem to neni uplne jednoduchy. Kdyz fouka moc, tak jet nemuzou, kdyz fouka ze predu tak taky ne, kdyz nefouka, uz vubec ne. Nekolikrat se jim totiz porouchalo zadni kolo (sotolina a kameni). Takze vlastne vetsinu casu cekaji na dobrej vitr. Za tri dny ujeli asi 40 km. Nemaji zadnou cilovou stanici, kam musi dojet, maji pouze cas a to presne jeden mesic. Skvelej napad!!! Asi nejvic blazniva a “crazy” vec, kterou jsme zatim videli! Tak v lete hura do Chorvatska trochu jinak, co rikate?! Zdravime a zase nekdy na slysenou!”

Tak takovouhle scenkou by mohly zacinat vzpominky na dva posledni dny, behem kterych jsme zazili dalsi zajimave veci a udelali jedno podstatne rozhodnuti.

Ze sotoliny jsme se po nejake dobe dostali na asfalt a nabrali rychlost smer Punta Arenas. Heslo dne bylo: Hura na tucnaky! Tesili jsme se jako male deti, az je uvidime ve volny prirode! Na zacatku dalsi sotoliny, vedouci k Pinguinerii, par kilometru od Punta Arenas, jsme vysolili pesa za to, ze jedeme po soukrome ceste. Dalsich 12 000 pesos (6 tis/osoba)  stal vstup. Vsude byly ploty a na pobrezi jedna mala drevena budka s okynky, ze ktere se muzete na tucnaky divat. Kazde jaro sem pripluje kolonie tucnaku, aby tu porodila mladata a na prelomu leta a podzimu zase odplouvaji na jih na Antarktidu. Po narozeni se v peci o male tucnaky stridaji samice se samci. Je zajimave, ze tucnaci se vzdy vraci na misto, kde se sami narodili, a tam privedou na svet sve potomky. Tato kolonie cita asi 6 000 tucnaku a v prumeru ma jeden par 1,7 mladat. Vsichni dospeli jsou zadani, neni tu zadna samice nebo zadny samec “singl”.

Vetsina z tucnaku v case nasi navstevy lovila na mori potravu, a tak jsme jich videli jen par. Presto byla zabava na ne koukat, jak si hraji a “zpivaji”, nebo “krici”? Jsou hodne hlasiti! :+) Tucnaku jsme si uzivali do te doby, nez prijel autobus turistu, z nichz nekteri i pres zakaz pouzivani blesku pri foceni, bleskali tak vydatne, ze jsme si pripadali jak nekde na diskotece se stroboskopem! Martin se snazil nekterym “fotografum” domluvit, ale malo platne.. Secteno, podtrzeno – tezke zklamani. Mysleli jsme si (dle vypraveni lidi, ktere jsme potkali), ze si budeme moci nekde sednout a par hodin je v klidu a tichosti pozorovat. Bohuzel ne tady.

Nasledujici den nas vita mesto Punta Arenas. Je pondeli  a my doufame, ze bude na trajektu misto a prevezeme se pres Magallanesuv pruliv. Caru prez rozpocet nam udela informace, ze zadny trajekt ten den nejede. Dostavame doporuceni, at se prijdeme zeptat nasledujici rano. Tak, co ted? Stojime pred rozhodnutim, zda se vydat po silnici az do Punta Delgada a odtud prejet nejakou barkou do Puerto Espora a pokracovat na jih zase po ceste nebo pockat do druheho dne a doufat, ze bude misto. Uvazujeme i nad moznosti, ze se na celou Ushuaiu vykasleme a pojedeme za teplem na sever. Jezdime po Punta Arenas sem a tam. Snazime se najit mechanika na servis moto, ktereho nam doporucili jini motorkari, coz se nam nedari. Potrebovali bychom vymenit zadni pneu, ktera je jiz hodne ojeta. Ulic se jmenem Una, je v navigaci hned nekolik. Cas bezi… V hlave se nam prehravaji reflexe na Ushuaiu od lidi, kteri tam byli. Pokladame si otazku:”Stoji nam za to tam jet a vyfotit se u cedule “konec sveta”?”

Vetsina lidi se shodla, ze tam nema smysl jezdit. Je to tam pry brutalne drahe, spousta casin a turistickych lepu, vetsinou tam prsi a je tam par stupnu nad nulou. A ti, co rikaji, ze jde proste o to, dojet “na konec sveta” se stejne myli, nebot posledni  civilizace je az v chilskem Puerto Williams. Tam pry sice nejsou zadne vabnicky, protoze lidi jezdi jen do Ushuai, ale je financne nakladne se tam preplavit. Martin to skvele rozsekne, kdyz nahlas vyrkne vetu, ze cela Ohnova zeme je stejne jen ostrov a my radsi pojedeme na konec jihoamerickeho kontinentu! Z Punta Arenas je to asi 80 km. Cestu lemuji vraky lodi, ktere nezvladly mistni drsne podminky na mori ci oceanu. Nakonec asfalt konci a neni to uplne zadarmo ani pro nas, protoze na konci je rozbahnena cesta s hodne hlubokymi kaluzemi a v jednom z doliku skoncime zapadnuty i my. Pidina s Martinem to nakonec zvladnou a my se tak dostavame az na kamenitou plaz, kde cesta konci. Dale nasleduje pouze cesta pro pesi, dalsich 28kilometu az na nejjiznejsi misto americkeho kontinentu. Nasleduje fotka, par kaminku na pamatku a obracime kormidlo smerem na sever!!!

KOMPLET GALERIE FOTEK

El Calafate a ledovec Perito Moreno

Z Chaltenu jedeme do mesta El Calafate, vychoziho bodu pro temer vsechny zvedavce mirici na ledovec Perito Moreno. Trochu se nam meni plany a misto rychleho odjezdu na ledovec, zustavame cele odpoledne ve meste. Martin meni Pidine olej a ja sedim na zahradce restaurace a pisu prispevek na nas blog. V Calafate zrovna probihaji oslavy mesta, 137let od jeho zalozeni, a tak ke mne z nedalekeho podia dolehaji zvuky prijemne letni argentinske hudby a psani mi jde pekne od ruky. Vecer si stavime stan v mega obrim (a komercnim) kempu primo ve meste a jeste vyrazime do viru zabavy. Tribuny i cele hriste pred podiem jsou zcela zaplnene, misi se tu tisice lidi. Nejvetsi hvezdou vecera je zrejme kapela El Polaco, zacinajici hrat asi az o pulnoci. Ska styl hudby rozskace i postarsi obcany. Kluci to maji sice rozladeny, ale z jejich hudby se line vesela nalada, a to je dulezity!

Druhy den rano, plni ocekavani, sedame na motorku a sineme si to primo k ledovci. Cesta se vine kolem velikanskeho jezera Lago Argentino o rozloze nekolik desitek km (minimalne 80) a zprijemnuji ji caste serpentiny. Vsechny auta a autobusy, ktere tu potkate jedou take k ledovci. Je to totiz slepa silnice. Asi po hodine nas zastavuji u vstupu do Parku Argentinos Los Glaciares a ptaji se, odkud jsme. Jina cena pro Argentince, jina cena pro ostatni Jihoamericany a jina pro Amiky a dalsi cizince. Platime tedy plnou palbu, coz je 130 pesos na osobu (mistni to maji za 50 pesos). Po par km se dostanete na parkoviste, odkud uz se muze pokracovat jen specialnim miniautobusem (asi pro 12 lidi). Ten vas doveze primo k ledovci, ktery je NE-U-VE-RI-TEL-NY!!

Ledovec Perito Moreno ma 3 km na sirku, 60 m na vysku a 30 km na delku!!! Jeden z nekolika ledovcu na svete, ktery nejen ubyva, ale zaroven dorusta. Posunuje se dopredu asi o 2 metry za rok. Pro navstevniky je tu postaveny system cest a balkonu, odkud ho lze pozorovat. My od nej stojime, tipuji necelych sto metru. Uz chapu Michala, kdyz nam vypravel, ze sem jezdi na cely den. S Martinem si vybereme balkon, na kterem si doslova usteleme. Bundy hodime na zem a lehame si na ne. Kolem nas se povaluji boty, helmy, tasky... Zrejme vypadame jako “zevlove”, ci chcete-li “vagabundi”, ponevadz se zanedlouho balkon zcela vylidni. :+)

Napeti pri cekani na spadnuti nejakeho kusu je proste skvele! Mozna bych to prirovnala k rybarum, kteri cekaji “az zabere”. Ale ty zvuky, jak uvnitr ledovec praska a cela jeho konstrukce neustale pracuje, ty pady malych odlamku, jsou tady castejsi nez uloveni ryby. Kdo ma dost penez, muze si zaplatit i vylet lodi. Kdyz bude mit stesti a zrovna spadne nejaky hooodne veliky kus, ktery vyvola tsunami vlnu, asi to bude zazitek. Jinak je ale lepsi jit na na ty balkony, nebot jste ledovci mnohem bliz nez na lodi!

Odjizdime od Perito Morena temer poslednim autobusem a vubec se nam nechce.. Pred nami opet poust a zadna civilizace. Slunce se schyluje k obzoru a tak bereme zavdek mistem u reky. Nejdriv projizdime kolem stareho rozpadleho domu, kolem ktereho se povaluji zbytky mrtvych zvirat a jejich kostry (vetsinou lamy a ovce), pak vidime par lisek, ktere se pred nami zastavi a cekaji, zda s jich lekneme nebo pojedeme dal. :+) Jedeme. Kdyz zastavime motorku zazivame prvni teroristicky utok na nase osoby!! Je tu asi miliarda musek a jsou proste vsude!!! Nepomaha ani odjet o nekolik set metru pryc od reky, nepomaha se nastrikat sprejem proti hmyzu, nepomaha proste nic!!! Jsou vsude, mam je ve vlasech, lezou mi do nosu a ja z nich pomalu dostavam hysterak! Rano jsme neskonale vdecni, ze noc uz skoncila, venku je svetlo a muzeme odtud odjet!!

KOMPLET GALERIE FOTEK