Dnes nas ceka vyslap. A to poradny! Chystame se vystoupat z 3800m o kilometr vyse a tam se pokusit nekde prespat. Nechceme se tahat se stanem a bereme pouze spacaky. Doufame, ze se nam podari prejit od jezera pod ledovcem k zakladne horolezcu, kde by melo byt refugio neboli horska chata. Vetsina lidi jde pouze k lagune a vraci se ten samy den. Ti vsichni vsak prichazji o jedinecnou moznost prespani mezi sestitisicovkami, coz se vetsine obycejnych turistu jinde nepostesti. Vsak posudte sami, jake vyhledy na okolni vrcholky se tu nabizeji – Chopicalqui (6345m), Huascaran Sur (6768m) a Norte (6655m), Chacraraju (6112), Pisco (5752m), Yanapaccha (5380) a trojice vrcholku Huandanoy (6000m, 6356m, 6395m).
Vyslap nas dovede az k jezeru s nadhernym vyhledem na okolni vrcholky. Pred nami se roprostre dvojice sestitisicovek a za nami majestatni Huascaran. Chvilku si myslime, ze jsme u cile, ale jezirko je celkem male a nema inzerovanou tyrkysovo-smaragdovou barvu. Namisto toho je plne ras a je krasne zelene. Cesta pokracuje dal a tak je jasne, ze mame stale jeste neco pred sebou. Prochazime planinou, kde se pasou dalsi kravy a proti nam si to uz miri skupinka turistu, kteri kempovali nahore u laguny. Jeden z nich rika, ze je to fantasticke, a tak se uz nemuzeme dockat. Jen nechapeme, jaktoze vsichni meli pouze maly batuzek a pritom dokazali stanovat vysoko v horach. Pokracujeme stale dal a po chvili narazime na vysvetleni. Je tam jeden z tech dvou typku, u kterych dole stanujeme, se stadem oslu, kteri nesou turistum jejich objemna zavazadla. Pripadne zajemce vzdy jen vytahne nahoru, vrati se ve stejny den a pak se pro ne brzy rano vrati, aby jim zavazadla opet dopravil dolu do udoli a ulevil tak jejich kolenum. Za tuto sluzbu si uctuje pohych 20 Solu, coz odpovida asi 150kc za jednoho osla, ktery unese kolem 30kg.
Planina konci a zacina stoupani, ktere je v teto nadmorske vysce mnohem vice vysilujici, nez kdyz lezete napriklad v Alpach. Teprve tady ocenuji, ze jsem si uz dole nasel podpurnou hul, kterou si pomaham stale v pred. Pajka dostava sve prezdivce a ja si tak alespon kratim neustale cekani vyhledy na okolni vrcholky pokryte ledovci. Nastesti mistni kvetenu nedostatek kysliku moc neomezuje, a tak i tady stale narazime na rozkvetle kere a kvetiny, ktere hraji vsemi barvami.
A je to tady! Cesta se zarovnava a ja zahlizim tyrkysove modry puntik primo pod skalou s vysokym vodopadem. Zrychluji a na Pajku pouze zvolam “Pajko, uz jsme tady!!!” Necekam. Je to naprosta nadhera a uz se nemuzu dockat, videt to cele. Kdyz pripodobnim krasu Huascaranu krase Sumavskych lesu, pak Laguna 69 je Certovo jezero, jez je sumavskym klenotem. Tady jsme ale o nekolik levelu vyse, a tak se nam nedostava dechu, nejen diky nadmorske vysce. Je az neuveritelne, jakou krasu tu dokazala priroda naakumulovat na jedno misto. Vyska kolem 4500 metru. Nejmodrejsi ze vsech modrych (nebo-li nejmodrárárenštější modrá) primo ped nami. Hladina misty nevi, zda-li ma byt vice pruhledna nebo se spise lesknout jako zrcadlo. Pred ni jsou rozkvetle kvetiny a za ni lezi vysoke skalnate utesy. Spodni ze skal doplnuje vodopad, ktery ma tak 100-200m. Horni cast skal je zas pokryta ledovcem, ktery se nadherne leskne a odrazi slunecni paprsky. To vse konci dvojici vrcholku Chacraraju o 1.6km vyse. A to popisuji pohled pouze jednim smerem.
Neni jednoduche zachytit nase pocity na tomto miste slovy ani fotografiemi. Svacime, a protoze se misto plni vice lidmi, pokracujeme dale. Ted nas ceka cesta, ktera neni popsana v pruvodci a pouze jsme se na ni doptali mistnich na zacatku treku. Chceme projit spojnici pod vrcholek hory Pisco do zakladniho horolezeckeho tabora. K nemu musime vyslapnout dalsich 300m prevyseni az do 4800m. Cesta po prudkem svahu, kde uz neni pekne vyslapana cesta pro zastupy turistu, je narocnejsi s kazdym metrem. Kysliku je cim dal mene a pri narocnejsi aktivite je to dost znat i pro jiz aklimatozavane jedince. Ale vyhledy za to stoji. Jdeme ted opacnym smerem a tak pod sebou vidime puvodni cestu a hluboke skaly pod nami. Otevira se nam pohled na dalsi jezera v dalce, o kterych jsme ani netusili a postupne se blizime k bodu, kde se panorama zlomi a my zatocime smerem k vrcholkum Huascaranu. V tomto bode nas dobihaji tri mladi kluci, kteri nemaji zadny batoh ani zadne vybaveni a vesele si to padi kamenim v teniskach. Ba co vic, jeden z nich ma gumove sandale ala Crocs!!! Vzdavam klukum hold, ale jim je to celkem jedno. Gringo jako ja, je jim ukradeny.
A jsme tu. Konecne nastal zlom a vypada to, ze pujdeme zas chvilku rovne, nebo snad i lehce dolu. Jsme ve vysce 4872m, coz se stava nejvyssim mistem, kam jsme po svych kdy dosli. Navic dost pochybuji, ze toto cislo jeste nekdy zvysime. Bez jakehokoliv vybaveni je mozne vyslapnout do takove vysky pouze v tropickem pasu a tim je pohori Huascaranu jedinecne. Dalsi jedinecnosti je, ze i v teto vysce najdete rozkvetle skalnicky.
Za rohem jsme zas uplne v jinem svete. Panorama vystridaji dalsi sestitisicovky nad hlubokym udolim, v nemz nekde dole mame nas stan. Vyhledu vevodi prave ten nejvyssi mistni vrcholek – Huascaran. Cesta se trochu komplikuje tim, jak jdeme po poli kamenu a musime skakat z jednoho na druhy. Diky traverzu po vrstevnici, nam ale cesta najednou krasne ubiha. Kdyz dojdeme k dalsimu rohu, vykouknou napravo, pro nas nove, vysoke hory - Pisco a Huandoy. Davame pauzu a pro me nastava zlomovy bod. Ted uz to me emoce nevydrzi a vyslou mi do obliceje jasne znameni. Ve tvarich mam slzy a brecim dojetim. Nikdy jsem necekal, ze budu mit moznost videt tolik krasy a navic jeste v jeden jediny den. Citim se stastny a moc vdecny za to, ze tu muzu byt. Posilam Pajku napred a chci si to tu vychutnat uplne sam. Je to az neuveritelne, ze se mi povedlo splnit sen a videt vsechny ty krasy Jizni Ameriky. Jeste uzasnejsi je, mit dole zaparkovanou motorku a uzivat naproste volnosti. Jsem plny dojmu a poustim to ven. O Huascaranu jsem pred cestou do Peru nikdy neslysel a ted me tolik zaskocil svou krasou!
Kdyz vse rozdycham, je cas vyrazit. V dalce konecne zahledneme horskou chatu! Je vetsi, nez jsme cekali a tak snad mame misto na prespani jasne. Chata lezi pod ctyrmi nove vykouklymi vrcholky pokrytymi ledovcem. Ten kdysi byval mnohem vetsi a brazda, kterou po sobe zanechal je nejen pekne dlouha, ale i dost hluboka. A vzhledem k tomu, ze jsme na opacne strane brazdy, nez je chata, nas ted ceka ta nejtezsi cast treku. Musime slezt dolu, az tam, kde se cesta ztraci, a pres obrovske kameny se opet vyskrabat na druhou stranu. Uz jsme ale unaveni a delame chyby, takze si cestu jeste ztizime zvolenym smerem. Pri finalnim vyslapu k chate, ktera se predtim zdala na dosah, uz meleme z poslednich sil. A o to uspokojivejsi je nas prichod k Refugio Peru.
Refugio je jedna z chat patrici pod italsky projekt, ktery se v prvni rade snazi pomahat mistnim lidem. At uz s rozjvojem jejich vesnic nebo se vzdelavanim. Pracuji tu pouze dobrovolnici a veskery zisk jde prave vesnicanum. Mladi Peruanci se tu take mohou naucit vse o horach a kdyz dospeji, maji moznost stat se horskym vudcem a vydelat si nejakou tu kacku. Jinak refugio slouzi predevsim jako zakladna pro horolezce, kteri chteji zdolat vrcholek Pisco. Da se tu prespat a brzy rano vyrazit pres ledovec, dale po hrebeni, az na vrchol. Pisco, se svymi 5752m, tu neni rozhodne ta nejvyssi hora. Ale cesta na jeji vrchol je prekrasna, protoze clovek ma z hrebenu vyhled take na druhou stranu pohori a vidi na desitky dalsich sestitisicovek vcetne zname hory Alpamayo (5947), ktera je znama z loga Paramount Pictures a byla horolezci vyhlasena tou nejkrasnejsi horou sveta.
Cesta do udoli je jiz prima a jsme radi, ze tuto cast jdeme smerem dolu a ne opacne. Takovy vyslap na zacatek by nas asi slusne odrovnal. Dole nas privita nejen nase motorka, ale take mistni typek s osly, ktery u me zjistuje, za kolik bych mu prodal nasi celovku. Nakonec, po dohode s Pajkou, mu ji davame jako darek. Potrebuje ji tu kazdym dnem mnohem vice, nez mi budeme po ceste potrebovat a snad sezeneme po ceste jinou. Kazdopadne pozdejsi vymena za cinskou kvalitu se nam hodne vymsti.
Jeste predtim, nez uplne opustime narodni park Huascaran, chceme jeste vyjet po ceste do prusmyku dal. Budeme mit jeste moznost, si cely trek prohlednout z druheho upati, a take nahlednout pres protejsi hreben. Bohuzel si nenechame kufry dole a tak s plnou nalozi jedeme jednu z nejhorsich cest v Jizni Americe. Splhame jako po zebriku strmymi serpetynami vzhuru po ceste, za jejiz kvalitu by se nestydel prumerny rusky tankodrom. At uz je vyjezd jakykoliv, stoji to za to! Dostavame se do prusmyku velice blizko k samotnemu Huascaranu a pohled dolu do udoli na dve obrovska jezera a zpatky na cestu, kterou jsme posledni dva dny sli pesky me opet naplnuje silnymi emocemi. Jaka krasa!!!
Nekolik dalsich dnu nemohu stale nejkrasnejsi misto nasi cesty pustit z hlavy. Myslim na vrcholky, ledovce, potoky, ptaky, kvetiny i krasne laguny. Nemuzu taky ale prestat myslet na to, co jsem si precetl vice. Huascaran ma, diky globalnimu oteplovani a jeho poloze v tropech, jedny z nejrychleji ustupujicich ledovcu, ktere za par desitek let vymizi uplne. Ze se neco podobneho deje, vime snad vsichni. Bohuzel az tady jsem si uvedomil plne dusledky takoveho procesu. V Peru je krasne videt, ze voda znamena zivot. Staci maly praminek uprostred pustiny a obklopi ho zelen. Zelen obklopi hmyz, ptaci a dalsi zvirata. Potok dale nize poslouzi jako zdroj pitne vody pro mistni lidi a puda kolem jako pastvina ci pole pro pestovani jidla. Az tady v horach, kde po cely rok skoro neprsi, a veskere vodni zdroje pochazeji z misntnich ledovcu mi doslo, jake katastrofalni nasledky oteplovani bude mit. Nezmizi totiz pouze moznosti lyzovani v lete, jak si mnozi Evropane mozna lehkovazne mysli, ale absolutne vyhynou cele ekosystemy kolem potoku a rek. Vyhynou rostliny, uschnou stromy a zvirata nebudou mit co jist a pit… A co si bez vody, bez zvirat a veskere zelene clovek pocne, na to je jen tezke pomyslet! Tady v Peru se velice pravdepodobne vsechna mesta a vesnice obklopene zeleni, diky zavlazovani z potoku, zmeni v absolutni pustinu, ve ktere bude preziti mnohem tezsi, nez dnes. Kdyz vidite jake podnebi je zde a predstavite si, ze tu nejsou ledovce, dostane krajinu podobnou Marockym horam a poustim, kde zaprsi vzdy jen parkrat do roka a zpusobi to obrovske zaplavy.
Vazme si tedy toho, co mame dnes, a snazme se veskere prirodni zdroje udrzet nasim potomkum co nejdele… Obavam se, ze to nebudou mit jednoduche a moderni technologie, jak si obcas naivne myslime, jim ledovce urcite nenahradi!
VIDEO:
Žádné komentáře:
Okomentovat