Byla streda a Vilma se vraci domu az o vikendu. Co ted se tremi dny? Po kratke debate jsme se rozhodli, ze pojedeme do Narodniho Parku Manu, do dzungle. Vzali jsme to pres vyhlidku Tres Cruces, ktera je znama diky svemu okouzlujicimu pohledu na destny prales z vysky. Jsou tu pry nejkrasnejsi vychody slunce, kdy clovek muze videt i ruzne dvojite obrazy. Cesta neni poradne znacena a my jsme na zacatku (ac jsme se ptali lidi) spatne odbocili a zajeli si. Proto jsme k brane na Tres Cruces prijeli uz zasera.
Zavora byla spadla, a tak jsem se vydala hledat strazce. Ten ani nevedel, jakou vstupenku nam ma prodat, zkoumal to asi pul hodiny, pak po nas chtel registraci a celkove mu vsechno trvalo tak dlouho, az byla venku tma. Nebezpecna tma. Nebylo vubec nic videt. Svitili jsme jen na potkavacky, abychom nevybili baterku a rano se odtud jeste dostali. Uz predtim nam totiz moc nestartovala a ted jsme zjistili, ze ani nema kapalinu, tak jsme chteli, at se aspon trochu dobije. Mokrou kamenitou cestu sem tam stridaly diry a bahno, v jednom z nichz jsme najednou skoncili. Tentokrat to byl necekany a rychly pad, i kdyz v male rychlosti. Nastesti jsme oba zdravi, jen me boli koleno a nart, coz budu mit asi narazene a za par dni to prejde, rikam si. Meli jsme stesti, ze se to stalo na rovine, po ktere se cesta velmi mirne snizovala a podarilo se nam PiDinu roztlacit. Jinak bychom nocovali na ceste. Na vyhlidce jsme uplne sami, stavime stan a Martin jde zaparkovat motorku na kopec (kdyby rano nechytla, at ji muzeme zase roztlacit).
Po chvili se vraci ke stanu a povida:”Pajko, dej mi klice od retezu, ja jsem je zapomnel.”
Po druhem navratu ma retez v ruce a vydeseny vyraz v obliceji: “Slysela jsi, jak jsem troubil a jak houkal alarm?”
Ja:”Ne. Proc?”
M.”Ja jsem asi videl pumu.”
Ja:”Cožzeee??!”
M:”No jak jsem parkoval motorku a zasvitil jsem celovkou do okoli, blyskly se ve tme oci. Tak jsem na ne svitil, zacal jsem troubit a rachotit retezem, ale ta selma se vubec nebala. Byla vyssi nez liska a prechazela z jednoho mista na druhe. Pak nastesti odesla. Ale ten retez jsem si vzal a celou cestu ke stanu jsem se otacel, zda za mnou nejde. Myslis, ze to mohla byt puma?”
Ja:”Mohla. Stanujeme v miste, kde nejsou lidi, takze tu selmy muzou byt, a i kdyz jsme kus nad dzungli, kde jeste neni vedro, tak tu muzou byt i velci pavouci. To bude noc…”
Byli jsme unaveni a tu noc jsme spali jak dudci. Ani rev selmy by nas neprobudil. :) Od casnych rannich hodin Martin cekal na rozedneni. Tentokrat nam nebylo prano a nad dzungli se drzely mraky, tudiz jsme zadne slunce ani ocni klamy nevideli. Ale i tak, koukat na mraky z vysky, je proste bozi. Pro zminovane pozorovani neni sezona, nejlepsi je to pry v cervnu a cervenci. Zkusime to jeste na druhy pokus ze soboty na nedeli, az se budeme vracet z Manu. Ceho jsme si ale rano vsimli, bylo zlomene zrcatko, ktere zrejme zustalo v noci v tom bahne. Rani start se nepovedl a moto nechytla ani pri roztlaceni, takze jsme ji zase museli vytlacit na kopec a vynosit tam i vsechny veci, abychom ji zatizili. Napodruhe chytla, ale jen tak tak. Byla to slusna ranni rozcvicka. :)
Z Tres Cruces a z vysky 3600 m.n.m. sjizdime do necelych 600 metru nad morem. Martin po ceste objevuje cervene bobule, velke pres celou dlan, ktere vypadaji jako nase maliny. Dokonce tak i chutnaji. Ja jsem je nejedla a jen jsem to fotila, kdyby nahodou, tak at vime, z ceho je mu zle a muzu mu pomoct. (Posleze jsme se dozvedeli, ze to maliny opravdu byly.)
Cesta dolu do vesnice byla dobrodruzna, nebot v uzkych zatackach, do kterych nebylo videt, jsme potkavali kamiony. Jeli jsme po bahnite podmacene ceste, ktera byla misty zasypana, a kde v bagru odklizejicicm kameny a hlinu sedel kluk, vypadajici na sestnact let. Prijezd dolu do vesnice bylo jak dostat facku. Najednou bylo silene vedro, potilli jsme se a touzili po sprse. V mistnim mini infocentru nam doporucili ubytovani i pruvodce s motorkou. Pozdeji jsme se dozvedeli, ze hostel patri brachovi pana z kancelare a pruvodce je zrejme take jeho pribuzny. Takovy rodinny podnik. 
Kazdopadne exkurze do dzungle na matorce zni zajimave. Carlos je student, ktery si obcas vydelava provazenim. Rano nas vyzvedl a vydali jsme se nejprve do vesnice Santa Rosa. Ziji tady lide, kteri sem prisli z pralesa, postavili si tu vesnici, mluvi svym jazykem a maji sve typicke zvyky. V sezone sem jezdi vice turistu a lide se postupne preorientovavaji na turisticky trh. Myslim si, ze je to skoda. Kousek za vesnici se stavi obri komplex, kde bude ubytovani, mistnost pro setkavani se samanem a k celemu objektu bude patrit nekolikahektarova “prirodni zoo”. Ach jo, zase ten masivni turismus. Jenze mistni lide priliv cizincu vitaji. Prinese jim to vice penez (a vice pet lahvi a vice odpadku a …).
Carlos mistni prostredi zna velice dobre, protoze na stavbe komplexu take pracoval. Vysoke hnede pyje rostouci ze zeme jsou ve vysledku hlinene dute ukryty, ktere maji nekolik cm i pod zemi a slouzi hmyzu pro pareni a plozeni. Tak prece jen to ma s tim tvarem pyje neco spolecneho. Kousek dal jsem se oprela o strom a najednou po me lezl asi 3 cm mravenec. Videli jsme strom cuyuli, ze ktereho se vyrabi strechy na domech, do kury dalsiho stromu Carlos rizl a my ochutnali mleko matapalo. Vnitrek kmene rostliny sano sano se pouziva na popaleniny a dela se z nej i caj. Z bobuli rostliny, jejiz jmeno si nepamatuji se delaji naramky. Pres plot jsme vlezli do zahrady, kde pestuji koku. A tak bych mohla pokracovat. O mistni flore jsme se toho dozvedeli dost. Jen ta fauna se nam zatim skryva. Tesila jsem se na hady, opice a podobne. Ti ale asi ziji dal uvnitr dzungle, my se zatim pohybujeme na samem okraji. Vratili jsme se zpet do vesnice a sli jsme se podivat na vyrobky mistnich lidi. Behem nasi konverzace, ze ktere nam nerozumeli nic, protoze prece neumi spanelsky, jim jejich papousek prekousal telefonni draty.
Kousek dal jsem se oprela o strom a najednou po me lezl asi 3 cm mravenec. Videli jsme strom cuyuli, ze ktereho se vyrabi strechy na domech, do kury dalsiho stromu Carlos rizl a my ochutnali mleko matapalo. Vnitrek kmene rostliny sano sano se pouziva na popaleniny a dela se z nej i caj. Z bobuli rostliny, jejiz jmeno si nepamatuji se delaji naramky. Pres plot jsme vlezli do zahrady, kde pestuji koku. A tak bych mohla pokracovat. O mistni flore jsme se toho dozvedeli dost. Jen ta fauna se nam zatim skryva. Tesila jsem se na hady, opice a podobne. Ti ale asi ziji dal uvnitr dzungle, my se zatim pohybujeme na samem okraji. Vratili jsme se zpet do vesnice a sli jsme se podivat na vyrobky mistnich lidi. Behem nasi konverzace, ze ktere nam nerozumeli nic, protoze prece neumi spanelsky, jim jejich papousek prekousal telefonni draty.
Nekolik motylu si oblibilo nase boty a nemohli se od nich odlepit. Asi byli omraceni tim smradem z nich. Take jsem si do te doby myslela, ze kokosove orechy rostou primo na palme, ale oni jsou jeste obalene ve tvrde slupce, ktera se musi odstarnit macetou. Tyyjo, cerstve kokosove mleko a ta duzina..to je nejvetsi namka. Martin mi uz dlouho prezdiva “mlsny jazycek”, porad bych neco jedla a ochutnavala. Mam proste citlivy nos a kdykoliv zavetrim nejakou vuni jidla, chci ho ochutnat.
S krasnymi zazitky se vracime do hostelu, kde si nas oblibily deti pani domaci a jejich kamaradi, a tak s nimi venku chvili blbneme. Martin me vyslal pro veceri, a kdyz jsem videla tu frontu naproti na ulici, neodolala jsem. Toaletniho papiru mame dostatek. Jenze ja jsem si to jidlo zamilovala a druhy den jsem netrpelive cekala az bude vecer a doufala, ze pani tam bude s tou dobrutkou znovu. A co ze to bylo? Rizoto, cinske nudle, hranolky a kure polite majonezou a kecupem. Jo, vsechno dohromady!
Krome jidla byla nejvetsim zazitkem v Narodnim parku Manu navsteva Dos Loritos. Splnil se mi jeden z mych snu a mela jsem slzy na krajicku. Kus za vesnici maji misto pro zranena nebo nechtena zvirata. Staraji se o ne, a kdyz jsou v poradku, odvezou je do dzungle. Chtela jsem napsat do volne prirody, ale oni tu volnost maji i tady. Nejsou zavrena v zadnych klecich, proste tu skacou po stromech a brouzdaji po dvorku sem a tam. A co tu maji za zvirata?? Momentalne hlavne opice! Moje nejoblibenejsi zvire! Jako mala jsem milovala serial o Pipi dlouze puncose, protoze mela vlastni opicku a ja ji chtela taky. A ted ji mam! Dostala jsem do ruky opici miminko, ktere bylo uzasne a dalsi dve opicky po mne skakaly, vesely se mi na ruce, spoustely se po mne a delaly si ze me prolezacku. Skvele! Akorat ta jedna byla pekne drza a hlavne agresivni. Vsem zviratum brala jidlo, vsechny porad atakovala, a kdyz jsem krmila miminko, drzela jsem mu ovoce ve sve ruce, aby mu ho ona opice nesebrala. Samozrejme to zkusila, ale kdyz zjistila, ze ho drzim pevne, kousla me, prskala na me, vyskocila na vetev a cenila na me tesaky. Mohla bych o vsech opicich basnit hodiny. Pro me zatim nejlepsi zazitek nasi cesty!
Dalsim zajimavym, doslova "zjevem", byl lenochod. Na konci koncetin ma jeden velky silny drap ci nehet, kterym se zahakne kamkoliv a na kohokoliv, a tam pak hodiny a hodiny visi a spi. Rikaji mu "mochila", coz znamena batoh. Chodi tak strasne pomalu, ze je to vazne smesne. Pak nam tady pod nohama pobiha divocak s malym prasatkem, opodal zkouma teren nosal, ktery se jako jediny nenecha pohladit, dal pes a kocka. Videt divocaka, psa a nosala, jak si spolu rozumi a jsou kamosi, nam vytvarelo usmev na rtech. Ze stromu na nas nevericne koukaji papousci - modri, cerveni, zeleni, zkratka pestrobarevni. V malem bazenu za nami lezi kajman a kousek od nej zelvy suchozemske. Stravili jsme tady nekolik hodin. Pozorovat zvirata je nejlepsi zabava. Kino v primem prenosu a vy do nekonecneho filmu muzete vstupovat a hrat v nem. Z tohohle mista se nam teda odjizdet vubec nechtelo.
Dalsim zajimavym, doslova "zjevem", byl lenochod. Na konci koncetin ma jeden velky silny drap ci nehet, kterym se zahakne kamkoliv a na kohokoliv, a tam pak hodiny a hodiny visi a spi. Rikaji mu "mochila", coz znamena batoh. Chodi tak strasne pomalu, ze je to vazne smesne. Pak nam tady pod nohama pobiha divocak s malym prasatkem, opodal zkouma teren nosal, ktery se jako jediny nenecha pohladit, dal pes a kocka. Videt divocaka, psa a nosala, jak si spolu rozumi a jsou kamosi, nam vytvarelo usmev na rtech. Ze stromu na nas nevericne koukaji papousci - modri, cerveni, zeleni, zkratka pestrobarevni. V malem bazenu za nami lezi kajman a kousek od nej zelvy suchozemske. Stravili jsme tady nekolik hodin. Pozorovat zvirata je nejlepsi zabava. Kino v primem prenosu a vy do nekonecneho filmu muzete vstupovat a hrat v nem. Z tohohle mista se nam teda odjizdet vubec nechtelo.
 |
| Pani a "mochila" |
Z dzungle zpatky za Vilmou a druhy pokus na Tres Cruces. Tentokrat jsme stihli pouze posledni minutu zapadu slunce a rano se nad destnym pralesem opet zastavily mraky. Tak treba nekdy priste...
A nasleduji videa z Dos Loritos...
Žádné komentáře:
Okomentovat