V tomto clanku se s nami muzete podivat do okoli San Carlos de Bariloche, projet se Cestou sedmi jezer a nakouknout do typicke argentinske rodiny zijici v pousti.
Z Bolsonu jsme vyrazili smerem do San Carlos de Bariloche, leziciho u nejvetsiho ze sedmi jezer - Nahuel Huapi. Martin uz nekolik dni sni o rizku s bramborovym salatem. Kdyz jsem v supermarketu narazila na teple obcerstveni, byla to jasna volba a pro nej prekvapeni.
Prijezd do Bariloche zacina hledanim ubytovani "Casa Tao", na ktere jsme dostali doporuceni od jednoho kluka, ktereho jsme potkali po navratu z posledniho treku. Dreveny dum, ve kterem je kazdy vitan. Jeho najemce Carpi tu ma sice stanovenou minimalni cenu za noc, ale kazdy da kolik muze. Snazi se tu zit zdrave a ekologicky. Odpoledne Martin odstrojil PiDinu od kufru a tasek a vyjel s ni do centra Bariloche shanet nove pneumatiky. Vratil se zjistenim, ze je tady minimalni vyber a navic stoji strasne moc penez!
Jeste ten den jsme meli moznost zazit hudebni vecer s jeho nekolika prateli. Improvizace na nastroje, mezi nimiz byly: "tabla" (bubny), "cuenco cantor del tibet" (tibetska miska), "cajon" (Martin to nazval vykuchanym reprakem z vyprodeje), "sitar" (nastroj z Indie), "kalimba" (hraje se na dratky na drevenem podkladu) ,"udue" (podle nas jakasi spulka na nit s dirama) a kytara. Pri prvni improvizacni skladbe si Kolumbijka vzala masku a s klukem z Argentiny zacli tancit. Bylo to neco mezi flamencem a ritualnim tancem, nechavali se ciste unaset hudbou. Fantasticky je slaby slovo!
Druhy den si dopravame vyslap na vyhlidku. I kdyz je odtud opravdu pozoruhodny pohled na jezero Nahuel Huapi a okolni hory, veskere pozornosti vsech turistu se ujima operenec, ktery k nam priletl nadosah a zrejme ceka, jestli neco dostane. Jo, nasli se i taci, kteri ho zacli krmit svoji svacinou.
Nas vylet pokracuje okruzni jizdou kolem malinkeho jezera Perito Moreno, a jelikoz nam pocasi preje a je docela horko, zastavujeme se na naprosto luxusni zmrzlinu. Beru si k ni zelenou lzicku a Martinovi vybiram oranzovou. Ten kdyz to vidi, zacne okamzite zdesene rvat:"Ses zblaznila?! Oranzovou?! Nikdy!!" (Tohle je vtipek pro motorkare, kteri narazku jiste pochopili. Diky tomu jsem si vzpomnela na dalsi prihodu - nedavno jsem se ptala Martina, zda se zdravi i choprari a on mi jen odvetil: "Na choprare a KTM ukazuju maximalne prostrednicek.")
Pri jednom zastaveni, kdy jsme sverepe zkoumali mapu, nebot jsme zrejme minuli odbocku k jezeru, nas oslovili dva chlapici (budeme jim rikat A+B) a ptali se nas, zda jsme nepotkali mladyho kluka s holkou (budeme jim rikat C+D).
Ptame se:"Myslite, toho v zelenym tricku?"
Oni:"Ne, to je Orlando (dalsi clen rodiny), ten jim sel naproti."
V tu chvili se zacal odvijet pribeh, ktery bych nazvala "Kdo koho driv dohoni, vyhrava."
Vzpomneli jsme si, ze jsme nekoho takoveho spatrili. Sedame na motorku a jedem zpatky. Mijime Orlanda a asi za dva kilometry vidime i C+D, kteri predtim sli spravnym smerem, ale dlouho nevideli nikoho z rodiny, tak se otocili a vraceli se smerem do Bariloche. Vyridili jsme jim, ze se nemaji vracet, ale jit dal, ze jim jde Orlando naproti a za chvili by se meli potkat.
Jeste, ze jsme se rozhodli, ze dojedeme znovu k tem dvema chlapikum a povime jim, ze C+D jsme potkali a videli jsme i Orlanda. Nebot po ceste k A+B jsme znovu minuli Orlanda, jenze ten uz to zabalil a vracel se taky k A+B. Bylo docela vtipny zastavit u chlapka, kterej nas vubec nezna a rict mu:"Ahoj Orlando, C+D jsou kus za Tebou, tak na ne pockej nebo jim jdi naproti." :)
Nastesti to cele dopadlo stastne. Orlando tedy pockal na C+D a mezitim, co jsme si pul hodiny povidali se vsema dalsima sourozencema a maminkama (kteri se odnekud taky vratili k A+B), dosli i ti tri.
Po dvou nocich v Bariloche vyrazime na Ruta del Siete Lagos. Par kilometru jedeme po asfaltu, kde potkavame cyklisty, kteri si dali napric nad zadni kolo dlouhy klacek a
na jeho konec upevnili pytlik, aby byl klacek videt. Dobra vychytavka,
auta je objizdeji pomalu a obloukem. Asfalt konci a zacina hlina a sotolina. Po vetsinu Carretery Austral i Ruty 40, kdyz je silnice svedena
pouze do jednoho pruhu, stoji na kazdem konci clovek s vysilackou a jen
otaci ceduli "Pare" = stop a "Siga" = volno. Cesta vinouci se kolem
jezer je take rozestavena. A vite jak poznate, ze muzete jet?
Ridic posledniho auta z protismeru veze zeleny praporek, jakousi
stafetu, kterou preda panovi silnicarovi a ten urci posledni vozidlo,
ktere muze jet z druheho smeru a ridici da onu stafetu, aby ji dovezl
zase na opacny konec.
Pres San Martin de Los Andes (kde konci cesta sedmi jezer), z krasne zelene prirody, zivych lesu a mest a naprosto pruzracne vody, ktera v sobe zrcadli jeji okoli, prejizdime opet do pouste, kde neni nic, jen skaly. Mame namireno do Neuquenu a dle navigace volime odbocku, na ktere po par kilometrech zabredavame do pisku a vime, ze takhle to nepujde a je potreba se vratit na hlavni silnici. Vse spatne je pro neco dobre, jak se rika. U silnice zastavujeme dva kluky a ptame se jich na doporuceni dobreho mista pro nas stan tady v pousti. Kluci suverene rikaji:"Jasne, tady u potoka, pojedte za nama, my vam to ukazeme."
"Kde nic, tu najednou vsechno!" Behem male chvilky jsme se ocitli u nich na zahrade, kde nas prisla privitat cela rodina. Kdyz jsme vjizdeli do vrat, povidam Martinovi:"To nebude jenom misto na stan, to bude i s veceri, ver tomu!" A taky, ze jo. A neni to ledajaka vecere, ale slavnostni. "Zoro" slavi sve 18-te narozeniny. Ceka se, az se vsichni sejdou u stolu - vcetne nas. Spolecne jsme se pomodlili a ted uz jen hodujeme. Housku s pastikou nebo spagety s kecupem strida teple a vyborne kure se zeleninou a omackou, k tomu cerstvy chleb a pivo.
Na zacatku jsme se trochu obavali, ze zase lezeme nekomu do soukromi, pred ocima nam blikala vzpominka na rodinnou navstevu v Maullinu. Jenze tady se s nama celou dobu vsichni bavi a od srdce smejou, cisi z nich otevrenost, uprimnost a radost ze zivota. Ocividne jsou stastni, ze se muzeme navzajem poznavat. Nase spanelstina je cim dal lepsi a po par panacich fernetu s colou davame dohromady i nejake vtipky. Mluvime o vsem moznem, od prostituce, pres politiku az ke karnevalu, ktery nam uplne zmenil plany. Je sobota a my se dozvidame, ze po nedeli je nasledujici dva pracovni dny fiesta, protoze je statni svatek (delany pry hlavne pro turisty). Takze vsechny obchody jsou zavrene. Chteli jsme se v Neuquenu podivat na pneumatiky a doprat PiDine servis. Pak pokracovat do Cordoby nebo do Mendozy. Takze kam ted? Do Cordoby je to odtud 700 km rovne nahoru pousti, kde neni vubec, ale vubec nic. Spekulujem nad mapou, ale asi rano moudrejsi vecera..
Prala jsem si poznat opravdove "mapuche","gauche" a dnes se mi to plni. Gauchove byli puvodne mesticove (Indian s belochem), jenz chytali dobytek a kone, zijici volne v prirode a snazili se je domestikovat. Maji svou specifickou kulturu, oblekani, folklor a zpusob zivota. V Chile se jim rika "estancieros". Gauchove maji vetsinou velky ranc a chovaji dobytek (stejne jako tahle nase rodina). Typicka je pro ne "jineteada", jakasi jizda na nezkrotnem nebo nejezdenem koni (neco jako rodeo). V Argentine je kazda jineteada velkolepou udalosti a chodi se na ni divat snad vsichni lide. Uz je po pulnoci a jeden z tech dvou, co nas sem privedli, nam ukazuje videa z domaci jinetiady a my jen otvirame pusu a lapame po dechu. Je to fakt borec! Doma na zahrade, se bez jakychkoli pomucek vrha na divokeho kone a snazi se ho zkrotit. Udrzet se na takovem koni alespon par vterin, je hodne velke umeni! Pote vytahuje kytaru a tak mame moznost ochutnat i kus jejich hudebni kultury.
Rano si napoustime z bojleru na dvore vodu do lavoru, abychom se mohli oplachnout a vycistit si zuby (vedle stoji jiny lavor s namocenym pradlem, z cehoz usuzuju, ze pracku asi nemaji a klasicky perou pradlo v ruce). A v tom uz nas volaji ke spolecne snidani a obrimu dortu, ktery vcera Zoro dostal k narozeninam. Behem vecera me napadlo, zda jsme mu nekazili oslavu, byl to prece hlavne jeho den. Ale citime, ze byl naopak rad, a ze na oslavu svych osmnactin, kdy se tady z kluku stavaji muzi, urcite nezapomene, protoze to byla fakt sranda! Otec rodiny a zaroven deda (ma deti ve veku od 30 do 5 let, takze ti nejstarsi uz maji vlastni deti) mi moc pripomina meho tatku. Teda ne v tom, ze by mel taky maly deti (aspon o tom nikdo nevime), ale pripomina mi ho chovanim. Kdyz se tady dopoledne balime a pripravujeme na odjezd, bud kolem nas porad chodi nebo stoji opodal, ale celou dobu vsecko zvedave okukuje, zajima ho kde co na motorce a pta se na vselijaky veci... Je velmi srdecny a rad by nam s cimkoliv pomohl. Pri louceni s touto rodinou, na ktere je poznat, ze si umi uzivat spolecnych rodinnych chvil, mi je hodne smutno. Citili jsme se tady jako doma.
Žádné komentáře:
Okomentovat