Z vetrne hurky pokracujeme po sotoline, sviti slunce, silnici lemuji hejna pstrosu a stovky lam. V mape je zakresleno mesto Bajo Caracoles, ktere hned pri prvnim pohledu, pusobi spise jako usedlost s par domy a pumpou. Benzin maji silene drahy, ale mohou si to dovolit, je to totiz jedina pumpa siroko daleko. Potkavame par slozeny z Portugalce a Polky, zijici v Maroku a momentalne cestujici asi dva roky po Americe. Doporucuji nam vylet na Cueva de las Manos, ovsem nez jsme se s nimi vykecali, tak jediny obchod zavrel a my nemeli zadne zasoby jidla ani vodu. S Martinem jsme se dohodli, ze se na to misto podivame pri ceste z jihu na sever.
Vypada to, ze cesta do Chaltenu bude cela pokryta asfaltem, a tak si zpivame, delame legracky a ve chvili, kdy opet spatrujeme sotolinu a citime silny bocni vitr, nam mrzne usmev na rtech! Ritime se rychlosti nekdy 80 km/h a nekdy sotva 40 km/h. Po sotoline je lepsi jezdit rychleji, ale v tom vetru to proste nejde. Je tu vyjetych nekolik uzkych koleji a mezi nimi spousta kameni. Staci do nej najet a smyk je jistotou! Opet citime jeden ze ctyr zivlu. Nekolikrat malem olizujeme sutry na zemi, ale nastesti to vzdycky nejak ukorigujeme. Vitr nam dava rany jak boxer do boxovaciho pytle. Martin ma uplne roztreseny ruce z jizdy a je hodne unaveny. Kdyz po 180-ti kilometrech teto sotoliny v horke pousti dojedeme do mesta Tres Lagos, jsme stastni. Tohle mesto je uplne malinky. Pri hledani panaderie (pekarny) nekolikrat projedeme tech par ulic, ktere tu maji, takze jisto jiste uz o nas vsichni vedi. Kdyz ve 22:15 oteviram dvere a pan pekar mi nabizi cerstve, jeste teple pecivo, jsem uprimne v soku. Martin rekl, ze je to nejlepsi pecivo za poslednich 5000 km! :+)
V jinem malem obchudku narazim na tampony. Prominte, ale neodpustim si pripomenout tamponovou historku pred odjezdem:
Martin mi kontroluje veci, ktere si chci vezt s sebou a narazi na trojite baleni tamponu. Vydesi se, pred ocima mu akorat blika, kolik mista to zabere v kufru motorky a rika jen: “Coo?!?”
Já: “Mám slevu do DM drogerie a tak jsem je koupila v akci!”
M:”To si delas legraci, ze jich chces vezt tolik?! Myslis si, ze zensky v Jizni Americe nemenstruujou?!”
Vetsinu jsem poslusne vybalila a nechala doma. Jenze doposud jsem je v zadnem obchode nevidela (navic, jak uz jsem zminovala minule, casto tu maji ze 2/3 prazdne regaly). Ve vetsich mestech je situace asi jina, ale my do velkych mest nejezdime. Tudiz me zakonite prekvapilo, ze v mini obchode v pousti jsem tampony objevila! A dokonce i papirove kapesniky, ktere take nikde neprodavaji. Jeden balicek tu v prepoctu stoji 20 Kc (jako u nas cele baleni)! Nechce se nam platit za kemp a tak stavime stan za krovim tesne za mestem mezi konskejma hovnama (zaciname si zvykat…).
A znovu na ceste! V dalce vidime cosi nepopsatelneho, jak kdyby tam byl uriznuty kus zeme. Vylezame na kopecek a litujeme, ze nemame dalekohled. Mezi horami visi ledovec! Podivame se napravo a tam dalsi a jeste vetsi! Uz se tesime na trek! [pozn pipo: a to jeste ani netusime, co je za mraky na teto vyhlidce...]
Prave jsme dojeli do El Chaltenu do skveleho infocentra Narodniho parku! Sice si tu nesmime ani polozit helmy na podlahu, motorka musi byt zaparkovana na presne urcenem miste, ale rangeri jsou vyzbrojeni anglictinou a jsou ochotni nam zodpovedet vsechny dotazy. Vsude jsou makety hor, ruzne vzdelavaci materialy, vycpana zvirata, zkratka vse, po cem clovek prahne. :+)
Ve meste potkavame dva Cechy z Decina. Je to moc mile setkani! I ted, kdyz to pisu a vzpomenu si na ne, mam usmev na rtech. Vidim, jak jsou nadseni, ze vidi ceskou vlajku. Spolecne s Martinem proberou motorky, nebot jsou take motocyklovi nadsenci a jeste nam doporucujou hostel. (Kluci, rikali jste, ze si nas blog budete cist s ostatnima kamaradama v hospode –tak vas timto zdravime a vzpominame na cesky pivo! Dejte si jedno za nas!) :+)
Hostel Quatro estaciones vypada utulne a dycha tu na nas prijemna atmosfera. O to prijemnejsi, kdyz se o chvili pozdeji seznamujeme s Michalem, dalsim Cechem, ktery tu, misto puvodne planovanych par dni, bydli uz dva tydny. Dostavame doporuceni, kam do hor vyrazit a jdem spat, at se dockame zitrka!
Juchuuu! Z cedule nas vita Los Glaciares Nacional Park! Ze zacatku je potreba delat castejsi pauzy, jelikoz nase svaly jsou uplne ztuhle z toho, jak se porad jen vozime na Pidine. :+) Prvni kopec je slusnej “stoupak”! Jsme pomali a tak nas predchazi i pan majici asi 70 let. Schazime z cesty a hledame misto na nas obed (klasicky- pecivo s pastikou), v tom se Martin obraci o 180° a jen ze sebe vysouka: “Pajko, uz ses podivala za sebe..?” Pomalu otacim hlavu a rychle otviram oci i pusu! Jsem v nemem uzasu! Snazim se zhluboka dychat, ale nejde to. Chvile, kdy vubec nemuzu popadnout dech trva snad vecnost! Doposud jsem nic takoveho nevidela! Pred nasimi zraky cni obrovska majestatna hora Fitz Roy. Kdyz tu nadheru konecne trochu rozdychame, muzeme se vydat dal. Ve stanovem tabore Poincenot, kousek od horskeho potoka, kam si posleze jdeme pro vodu, se seznamujeme s mistni ptaci faunou, ktera se nas vubec neboji. :+) Jeste tyz den se poustime na obhlidku ledovce Piedras Blancas. Ovsem, abychom se k nemu dostali, je potreba zdolat mohutne, casto nekolikametrove kameny, v cemz se oba vyzivame a skaceme po nich jak kamzici! A uz jsme tvari v tvar ledovci, ktery je nam “temer” na dosah!
V techto horach je naprosto skvele, ze se clovek nemusi tahat s litry vody, nebot vsechna voda tu, je pitna. Cista horska a ledova voda je bajecny osvezeni! Nasledujici rano si davame to nejtezsi z celeho treku, a tim je vyslap k Lagune de Los Tres a k Fitz Royi. Na dvou kilometrech prevyseni 400 m! Ale stoji to za to!!! Historku o mem pocitani sklonu kopce vam Martin radeji povypravi osobne..
Odpoledne mijime Lagunu Madre a Lagunu Hija a rozhodujeme se, zda zustat jeste jednu noc v horach nebo se vratit do Chaltenu pozde vecer. Jelikoz nejsme cviceni horalove, pri prichodu k Cerro Torre a ledovci Grande uz na dalsi cestu nemame sily a s povdekem prijmeme misto v kempu D´Agostiny. Nejen, ze vstup do parku je zdarma, vsechna voda v potocich a jezerech je pitna , nikde zadne odpadky, ale i kempy jsou naprosto free! Lide si tu vazi prirody a ani je nenapadne porusovat pravidla. Kousek raje na zemi…
Treti den je uz od rana strasne vedro. Nechce se mi vstavat, a tak Martin odchazi s fotakem v ruce, pripraven na vychod slunce, sam. Kdyz se vraci, v druhe ruce nese kus ledovce a hazi mi ho primo za krk! Zazivam docela dobrej sok a hrabu se ze spacaku ven. Sbalit stan a vstric navratu do Chaltenu. Ja mam na chodidle velky puchyr a Martina boli kolena. Po nekolika hodinach chuze stojime zase u naseho hostelu a citime se stastni, protoze jsme to zvladli a videli jsme nevidane! Michal s Fabianem (majitel hostelu a skvely srdecny clovek!!) pecou na zahrade maso a Fabian nam vypravi o sve Jawe 350, ktera mu stoji v garazi!! Pozdeji se na ni s Martinem jeli podivat. Martin prijel uplne nadsenej. :+) Jawa ma 35 let, staci na ni neco opravit a bude zase jezdit. Koupil ji tady za 6000 Kč, kdyz jeste jezdila! Jawy se dovazely na Kubu a zrejme se nejaka zatoulala i do Jizni Ameriky..
Ten den se jeste seznamujeme s dalsimi Cechy – Evou a Karlem. Vecer s nimi resim do kolika hodin je otevreny obchod a zjistuju, ze mam jen dve hodiny do zaviracky. Oni rikaji, ze tri.
Ja:”Ne , ne, uz je devet hodin a ne osm! Koukejte, stejny cas mam na mobilu, na pocitaci i na Martinovo mobilu!!”
E+K:”Treba jste si zapomneli preridit cas, zimni-letni..??”
V tom schazi ze schodu Martin, ktery cely rozhovor slysel. Ja se na nej se smichem obracim a volam:” Jeee, Martine, to je dobry! My jsme si asi zapomneli preridit hodiny! Ono je o hodinu min!”
Z jeho vyrazu okamzite poznam, ze neco nehraje! Pochopitelne se tedy nabizi otazka:”Pockej, Ty o tom vis?!?” Martin jen prikyvne..
Ja:”To je jako schvalne?!”
M:”Jo. Preridil jsem i ty malinky hodiny na motorce. Uz vis, proc jsem rano v klidu a neresim, ze vstavame pozde? Mame tak kazdej den o hodinu vic casu.” a ceka, jak zareaguju...
Ja:”Proto jsi mi neodpovidal, kdyz jsem se divila, ze slunce zapada az o pul jedenacty vecer..” smeju se a chvalim ho, jak krasne to vymyslel! “A jak je to dlouho?”
M:”Pamatujes na kempovani u jezera s lidma s karavanem..? Tak od te doby. Je to asi 14 dni.”
Neprekvapuje me, ze jsem si toho nikde nevsimla. Cas neresim. Moje casove odhady a plany jsou vzdycky uplne mimo. Takova proste jsem a uz jsem se s tim ztotoznila. Ted je na Martinovi, zda si zvykne, nauci se s mym necasem pracovat nebo zase vymysli nejaky vylepsovak.. :+)
Den konci bajecnou veceri v ceskem kruhu a s majitelem hostelu: my dva, Michal, Eva a Karel a Fabian, ktery nam ochotne dojel pro hovezi maso a udelal nam ho venku na grilu! Je poznat, ze ma lidi rad. Sam o sobe rika, ze je muz mnoha profesi! Dela hasice, policicstu, ma hostel, lze ho potkat i v pekarne (spojene s hostelem), je mechanik, coucho a v neposledni rade i lekar. O tom se presvedcujeme, kdyz nam Michal vypravi, jak ho bolel zub. Fabian mu dal jakousi vodicku na kloktani, ze ktere mel Michal v puse samou penu. Pry to byl asi klasickej peroxid. S Fabianem je legrace! Porad se smeje a je v pohode.
Eva nam zase vypravi historku o znamych, kteri take cestovali po svete. Nekde v oceanii si stopli lod a po ceste zjistili, ze podpalubi je plny mrtvol a ze je vezou na more pohrbit. Asi nejaky ritual.. Povidame si az do pozdnich nocnich hodin a my s Martinem se citime moc prijemne.
Žádné komentáře:
Okomentovat