Bolson je mestecko na puli cesti mezi hodne znamym Bariloche a Esquel. My ho malem projeli, ale atmosfera na ulicich nas dovedla az do info centra, optat se, co tu maji hezkeho. V I-cku bylo spousta lidi a personal dost vybaveny, u jednich jsem dostal mapu mesta a hornateho okoli a u jinych podrobnejsi mapu horskych treku. Na vsech maji chaty, kde lze za poplatek prespat a stravit tak v horach nekolik dnu.
Bomba! Tady odsud pospichat nebudeme, pomyslel jsem si a vyrazil na konzultaci s Pajkou. Rychly nakup surovin a uz si to mirime do vesnicky Wharton, odkud vetsina cest zacina. Ja se nenecham zastrasit ceduli, ze dal smi pouze vozy 4x4 a mirim jeste dal dolu z kopce po rozbite ceste. Ten duvod vlastne neni ma odvaznost, ale to, ze cedule je povalena a ja si ji vsimnu az za par dni na ceste zpatky. Jak se cesta zhorsuje a kameni zvetsuje, uz neni moznost navratu. Plne nalozenou PiDinu bych v tom kopci stejne neotocil a tak jedeme jeste pomaleji nez pesky a snazime se to nejak prezit bez urazu. Kdyby stare predni tlumice zvladaly alespon dve veci naraz, bylo by to mnohem lepsi. Bohuzel si muzete vybrat vzdy jen jednu z techto veci – Tlumeni / Zataceni / Brzdeni. A ted si predstavte, ze chcete zmenit smer na ceste z prudkeho kopce plneho kameni... Brzdu pustit nejde, bez zatoceni skoncite mezi stromy a tlumeni je diky kamenum potreba snad jeste vice. Nakonec Pajka vyseda a kontroluje motorku ze zadu, coz nas konecne dovede az dolu k rece. Rad bych ted nemyslel, jak se dostaneme zpatky nahoru, dlouhym vyjezdem, ktery by byl velka zabava pro HP2 Enduro, ale nejak to nejde.
U soutoku dvou potoku je chata s obcerstvenim a ze vseho cisi klidna atmosfera. Bohuzel, jsou uz 4 odpoledne a my chceme vse prebalit vyrazit na trek a tak moc klidu nemame. Nekolikrat se “rafneme” kvuli tomu, co vezmeme a co nechame u motorky. Nastesti nam v chate nechaji helmy a par tasek a my tak razime celkem na lehko. Vetsina nasi vahy jsou konzervy a susenky na 3dny. Spolu s tim dostavame rady na cestu a menime nas plan. Pry tu cestu kterou chceme jit po smeru hodinovych rucicek jentak nikdo neda. Kvuli narocnemu terenu v jedne casti se chodi pouze opacne, a to pro nas znamena pekny vyslap a spech, abychom se dostali jeste pred setmenim do prvni chaty.
Ceka nas pekny vyslap. Asi 10km s prevysenim 1km. Na to vse mame asi 3 hodiny a tak se snazim Pajku stale popohanet. Uz zapomela tim vecnym sezenim na motorce chodit a vyslap je pro nas oba narocny tim, ze zde neni zadny odpocinek v podobe roviny. Kopec neni tak drsny, jako v Chaltenu, ale tam byl tezky kopec na konci dlouhy jen 2km. Tady slapeme 3 hodiny skoro konstatne do 10% kopce. Nastesti je po ceste bambus, ja tak pripravuji lehke a odpruzene trekove hole, ktere nasim kolenum dost pomohou a nakonec to dame i s vetsi prestavkou na hodne pozdni obed. Za celou cestu, jsme v lese potkali pouze stado krav a jediny par – Belgicana a Argentinskou divku, kteri sli nasim smerem a predesli nas, zatimco jsme svacili.
Drevena chata Dedo Gordo je jednoducha a vita nas v ni dvojice starsich panu. Oba jsou mistni. Jeden si vyrazil ze sve farmy na vyslap do prirody a ten druhy, co vypada jak bezdomovec, je mistni pan domaci, ktery se tu stara o hosty a muze jim nabidnout i nejake to obcerstveni. Kdyz dorazime, zrovna dava do kamen peci domaci chleb. My ale mame tolik jidla, ze ani nic neochutname a snazime se zpracovat ty nejtezsi suroviny nejdrive. Opet velka vyhoda Patagaonskeho trekovani je, ze na treky staci vyrazit s 500ml lahvi a cepovat si cerstvou horskou vodu v potuccich kolem. Spime na zemi na pude chatky, ktera ma misto oken igelitove plachty. Nastesti nam zima neni. Panove topi o 106 a ze spodniho patra se mimo jine line i vune marihuany.
Na druhy den vyrazime brzo. Chceme jit drive, abychom se vyhnuli tomu nejvetsimu paraku a pres poledne si nekde zdrimnuli, anebo dokonce dali 2dny cestu jeste dneska. Pry je to mozne, ale jak zjistime uz brzy, nasim tempem budeme radi, kdyz dojdeme do dalsi chaty. Jak jdeme kolem potucka, kde ma stan jiz zminovana dvojice, tak ztracime cestu a chytame se cesticky vyslapanou koni a nasledujici kilometry jsou pro nas vice stopovani konskeho trusu, nez trekking. V mape je cesta odsud carkovana a tak se mylne domnivame, ze mame pokracovat timto smerem. Zachrani nas Pajka, kdyz zaveli, ze nechala na chate pohledy (ktere chceme uz skoro 2 tydny napsat) a tak se vracime. Jake stesti! Nase cesta totiz vedla primo od chaty, uplne jinym smerem. Pohledy nenachazime, ale jdeme alespon dobrym smerem. Pohledy pak lezi v hlave Pajce po cely zbytek treku, stejne jako me strach o to, jak dostanu motorku s plnou nalozi tim zatracenym vyjezdem zpatky do civilizace.
Ten den nas ceka uz jen mensi vyslap. Stomy se zmenusuji az v kere, az jsme nakonec mezi dvema vrcholky na planine, kde se pasou dva kone. Krasne misto na obed, o ktery se snazim s konmi podelit, ale tak nejak jsme jim oba ukradeni a hledi si sve travicky. Pokracujeme nahoru podel potucku az do mist, kde uz nic neroste. Pak se pred nami rozevre fantasticky pohled! Utesy o vysce min 100metru, vrcholky kopcu a v dalce velike udoli, ktere je plne zelene okolo reky, kterou jsme vcera odpoledne opustili. Fantazie! Neni skoro zadny vitr, coz je na takovem miste v Patagonii velikym stestim. Diky tomu muzeme zkouset nase nervy a pokouset hranice vrcholku skal. Je tu naprosty klid a jedine co nas v tu chvili znervoznuje je cesta dolu, pod skaly.
Drolive kaminky mezi skalami, na ktere kdyz slapnete, udelaji za vas jeste druhy krok. Semtam vetsi kamen, ktery vas za odmenu sveze klidne i metr nize. Za chvily vime, ze spicky chodidel k sobe, je ta nejlepsi taktika, a pripadame si jak na prvni lekci lyzovani. Ja obcas chytim vetsi kamen a zkousim to jak na snowboardu. Vzpominam si na doporuceni mistnich chlapiku z chaty pred trekem. Todle bychom nahoru sli s batohy asi opravdu jen tezko! Boty se nam plni kaminky a kdyz se je snazim dostat ven, tak ztracim botu. Fakt sranda hnat se za ni timto sesupem, kde vse jede, jak v potoce :-)
Kaminky se meni v kameny a kolem nas jsou konecne nejake kere ci stromky. Po kamenech doskaceme az k potucku, kde svacime, opalujeme se a uzivame si samoty. Dalsi cesta vede pouze dal dolu do udoli a na mem kolenu je to znat. Kdysi jsem s nim mel trable a ted se opet ozyva. Vyslap nahoru je pohoda, ale sejit dlouhy prudky kopec neni zrovna idealni. Jeste ze mame ty bambusove tycky a muzeme kolenum alespon trochu odlehcit. Kdyz se dostavame do mist, kde se cesta rozpliva, ztracime stopu. Uz rano jsme se naucili, ze se vyplati nezpoustet znacky z oci, ale tady delame jeste vetsi chybu. V dobre vire, ze chata je v udoli primo pred nami jdeme dolu uplne jinym smerem, az koncime na utesech, ktere sejit opravdu nejdou. Musime tak slapat zpatky nahoru az opet narazime na znacku privazanou na bambusove tycce. Ted uz se cesty budeme drzet a vyhledy si nechame na pozdeji.
Konecne jsme opet v lese u potocku a muzeme byt v klidu. Toto neni jako trek v Chaltenu, kde cely den delate “Hola!” na ostatni navstevniky a tak se da ztratit pomerne snadno. Prvni lidi ten den potkavame az dole v udoli v chate Refugio El Retamal. Nejsou tu zadni cizinci, jen spousta Argentincu. Podle navstevni knihy tyto treky zadni zahranicni turisti nechodi! Jsme unaveni a jdeme spat jako prvni. Na pude je pripraveno spousta matraci a my tak muzeme dat nasim zadum zaslouzene odpocinout.
Treti den rano to nejdrive vypada na nudnou cestu kolem reky udolim a navrat az k motorce. To se vsak brzy meni tim, jak mijime Refugio Cajon Del Azul. Za nim je totiz paradni kanon, kterym reka proteka a cesticka kolem nej je hodne zajimava, voda pruzracne cista a stin lesa je taky moc prijemny. Zdejsi chata (refugio) je spise takova farma, kde maji ruzna zvirata v drevenych ohradach oddelenych cestami pro pesaky a dokonce tu maji i ceduli v cestine, abychom zaviraly vratka! U jedne z ohrad zkousim vabeni koni na piskani a ono to funguje. Nejdrive prijde jeden zvedavec a ja mu za odmenu davam susenky, aby za nim hned pribehl i druhy hladovy a snazil se neco vyloudit.
Za farmou prechazime na druhou stranu reky pres mostik nad kanonem a nasledujeme smer vody. Najednou jsme nakonci kanonu primo u vody, ktera ma fantastickou barvu a je pruzracne cira. Skoda, ze je tak studena. Vyteka totiz z vrcholku hor, kde je jeste snih. Vidime bez problemu i nekolik metru pod vodu a do dalky. Pod hladinou je spousta mensich ryb a semtam splouchne o hladinu i nejaka vetsi. Jsem nervozni. Je teplo. Je tu krasne. A my se jako nevykoupeme? Hecuju sam sebe. Studenou vodu fakt nerad. Normalne mam problem vlezt do vody, ktera ma i dvacet stupnu. Jedina moznost, je tam primo skocit z nektereho z velkych kamenu. Nakonec do toho jdu! Voda je tak studena, ze z ni az boli ma chodidla. Krece jsou ale odmeneni pocitem, kdyz clovek vyleze. Vubec neni zima a cele telo je krasne prokrvene, ze celou akci jeste dvakrat opakuji a tlacim na Pajku, at to zkusi taky. Vysledkem je, ze ona tam skoci taky 3x, kdyz zjisti, jak je to super pocit.
Bohuzel cas leti a my padime dal. Konecne jsme smyli pot, ktery na nas byl z poslednich nekolika dnu a citime se tak krasne svezi. Myslime, ze cesta dolu by mela byt podel reky a tak se snad uz moc nezpotime. Jak moc se mylime! Cekaji nas jeste asi 3hodiny i s dlouhym stoupanim ve velkem vedru, takze telo zapomene na poledni svlazeni a dorazime zpatky k motorce kompletne spoceni a zapraseni. Prebalovani zabere dalsi dve hodiny a ja jsem cim dal nervoznejsi. Jakpak asi vyvezu komplet naklad nahoru tim vyjezdem?
Nezeptat se pana s 4x4 autem, co prave prijel dolu, tak bych mel zcela urcite velike problemy. Nastesti tu byl a mohl vzit alespon vetsinu zavazadel a Pajku nahoru a me tak zustali pouze nalozene bocni kufry, ktere slouzily jako zavazi zadniho kola, kde vzorek uz davno nebyl. Proto jsem se radsi poradne rozjel a nebral moc ohled na chodce, kteri z toho vseho prachu asi nebyli moc stastni. Odlehcena PiDina vse zmakla na jednicku s jednim zastavenim, kdy uz se zadni kolo proste nemelo o co oprit a tocilo se na miste. Jsem nahore. Uffff!
Žádné komentáře:
Okomentovat