V Lonely Planet se
pise, ze kdyz vidite nekoho na Carretera Austral nebo na Ruta 40, vzdycky mate
zastavit a zeptat se, zda dotycny je v pohode. Vzdalenosti mezi mesty jsou tu
obrovske. Dojde voda, benzin, poroucha se neco na vozidle nebo muze dojit
bohuzel i k nehode. Tak jako v pripade argentinskeho motorkare… Pred San Cose
de Martin jsme potkali triclennou skupinu motorkaru, ktera vypadala, ze si jen
dava pauzu a odpociva. Kdyz jsme k nim dosli, videli jsme rozbitou motorku a
chlapka s prelamanou a vykloubenou rukou. Cim vic na sever, tim vic teplo.
Nastesti byli pobliz silnicari a tak mu z auta a plachty udelali pristresek
proti slunci. Sanitka byla uz na ceste (trva to asi hodinu, nez dojede), tak
jsme mu tam nechali alespon nasi vodu. Najel na sotoline presne do toho kameni,
o kterem jsem psala v minulych clancich. Jelikoz pracuje jako chirurg, byl
vybaveny dobrymi leky tlumicimi bolest. Nastesti to odnesla jen ruka a mel u sebe
kamarady, kteri mu pomohli.O nej jsme tedy strach NEMELI.
Od Michala jsme si
precetli mail, ze je v Esquelu a par dni tam jeste bude. Super, nebot my tam
take mirime. Tesne pred Esquelem vidime nas prvni vlak v Jizni Americe. Kdyz nam
o nem minuly vecer Orlando vypravel, uplne se rozplyval, jako by to byl jeden z
divu sveta. Kladl nam na
srdce, at se urcite jdeme podivat na vlakove nadrazi, ze to za to fakt stoji. Parni
vlak jezdi okruh 30 km a je to ciste turisticka a draha zalezitost. Nic extra. :+)
Znate ty situace, kdy si neco naplanujete a pak je to
stejne uplne jinak? Predstavte si, ze vas v Esquelu v infocentru nalakaji na krasy
Narodniho parku Los Alerces, stejne jako nas, a v zapeti k vam prijde informace
od vaseho kamarada, ze jsou tam premnozene mysi, ktere roznasi nemoc (na kterou
pry uz nekdo umrel). Cast parku je uzavrena a nesmi se
tam kempovat. Je dobry mit
“sveho informatora”, ktery je o krok napred nez my. :+) Tezko rict, zda nas tam posilali, protoze se tam plati vstupne, anebo to proste zas tak tragicky neni, kdo vi... Do parku teda nepojedeme, i kdyz se mysi stejne NEBOJIME! ;+)
V Esquelu doporucujeme
hostel Casa del Pueblo. Barevny,
vesely, s bezva zahradkou a s bezva dalsim Cechem – Martinem, ktery v nem sezonne
pracuje. Nez se ubytujeme, den se prehoupne do sve druhe
poloviny, ktera se hrozne ospale vlece. Tichou odpoledni siestu rezou akorat vykriky z
fotbaloveho hriste. Fanousku je jen par, ale za sve zaniceni pro fotbal, by se
rozhodne stydet nemuseli! I kdyz slunce porad pali, presto jsme se rozhoupali a
vyrazime spolecne s Michalem na prochazku do kanonu. Misty
si i sundavame boty a po kolena se brodime ve vode.
Po navratu na hostel byly vyprane vsechny nase veci –
i ty motorkarske, o coz se postaral druhy Martin a patri mu za to velky dik! Vecerni
vino me postavilo na nohy a mela jsem chut jit tancovat. Myslim, ze stoji za zminku casovy sled dne v
Argentine. V obchodech lze nakoupit od 9 do 13 hod, pak je do 16 hod odpoledni
siesta, jelikoz je tady strasny vedro a vsem se chce spat. Taky si rikate, jaky
by to bylo, si jit v praci po obede na chvili lehnout? Zlaty skolkovy casy, co?
:+) Na druhou stranu, lidi tady pak pracujou az do vecera a obchody maji
otevreno az do 22 hodin. Do hospody se nechodi v osm vecer jako u
nas, ale nejdriv o pulnoci. Rozjidzi
se to tu kolem 1-2 hod rano. Pivo je v hospode dost drahy, a
tak vetsina mladejch lidi popiji doma a kdyz maji “naladicku”, teprv se jdou
bavit ven. Martin s Michalem sli spat a druhy Martin me vzal na mistni
diskoteku, ktera se od te nasi vubec nelisi.
Nasim dalsim cilem po
Esquelu je Bolson. Staci ujet par km a najednou se to tu zase vsechno zelena. Slysite
sumet stromy a kolem silnice hucet potucky. Dlouho se kochame okolni prirodou a
spolehame na to, ze pred setmenim zakempujem nekde u jezera Lago Puelo s
vyhledem na hory. Nezakempujem.
Je to zakazane a spat muzeme pouze v placenych kempech. Tak hledame misto
jinde, ale neni to jednoduchy, protoze od jezera az do centra Bolsonu jsou podel
silnice same domy a soukrome pozemky. Martin uz je nervozni, protoze za
nedlouho nebude svetlo a on nerad jezdi po tme. Presto jsme
nasli jednu odbocku vedouci za mesto k lesu. Prasna cesta, ktera kolem nej vede,
je rozborena a jsou tu rozestavene sloupky, zrejme pripravene na osvetleni.
Vchazim do lesa a pri hledani mista na stan dojdu az k staremu rozpadlemu domu,
ze ktereho zbyly jen obvodove zdi. Ted uz je obrostly mechem a krovim. Ocitli
jste se nekdy na miste, ze ktereho jste meli husi kuzi a nevedeli jste proc, i
kdyz na prvni pohled na nem nebylo nic zvlastniho? Rikam si, ze odtud mozna nekdo
rychle utekl a to osvetleni nestacil dostavet. Na jedne male mytine bychom mohli postavit stan. Jdu
pro Martina, ten do lesa vjizdi s motorku a jde se jeste podivat opacnym smerem,
jestli nenajde lepsi misto. Najednou uz je cernocerna tma a z krovi se zacinaji
ozyvat divne zvuky, napul zvireci a napul jak kdyz nekdo skyta a pritom ho
natahujou na skripec. Vsechno v pravidelnych intervalech. Berem celovky a jdem to prozkoumat. Ja bych tam nesla, uz
tak mam divnej pocit z toho baraku, kterej je kousek od nas. Citim se zvlastne,
jak kdyby me z nej nekdo pozoroval. Ale Martin nechce byt na ten strach sam a
tak jdu s nim. Jsme od tech zvuku jen par metru. Taham Martina za rukav, at jdem
pryc a neriskujem, ze to muze byt nejaky divoky zvire s mladaty. On si jeste
vymysli strasidelny a morbidni historky, aby znervoznil i me. Obestira
nas hruza a v tom na me nekdo ze zadu sahne! Vyjeknu a Martin se zacne smat. Prehodit strach na me,
to je jeho obrana. Ulicnik jeden. Oba se domlouvame, ze tohle misto je pro nas
prevelice mysteriozni a priznavame, ze se oba proste BOJIME a tak uprkem bezime
k motorce a les opoustime. Je noc, nema smysl jezdit nikam daleko, proto spime
alespon za plotem, na okraji lesa u ty rozboreny cesty a poradne se k sobe
tiskneme. :+)
Žádné komentáře:
Okomentovat