Maskarni ples a Jeskyne plna rukou

Popravde, reknu vam, ze je mi tak nejak smutno po domove...Nemylim - li se, je u nas obdobi masopustu, fasanku, sibrinek, ci chcete - li ostatku a maskarnich plesu. Lide se prevlekaji do ruznych masek a mazou se zvenku i zevnitr. Co naplat, je na case pripomenout si kus domoviny. A treba dojde i na palenku... Tak co ted potrebujeme? Najit pekne misto, pripravit obcerstveni, postavit stanovy pristresek a vymyslet masky!

Jsme v kempu, kde je na stan misto chranene stromy ve tvaru u. Myslim si, ze tam fouka stejne, jako vsude kolem a navic se tam dost prasi, a tak hledam neco jineho. Krasna travnata stran a hucici reka pod ni, je prostredi k veselici jak delane. Housky s pastikou jsou pripravene v batohu a uz jen ten stan. 
Pri jeho staveni mi ficici hurikan cucha vlasy tak dokonale, ze asi pujdu za carodejnici. Jenze ja se s takovou klasickou a nudnou maskou nechci smirit.
Martinovi se misto, ktere jsem vybrala moc nelibi, a tak se ptam:”Vidis nekde lepsi misto? Jestli jo, rekni.”

M:”Ne, tady sis to vybrala, tak bude tady.”(ale myslim, ze chtel jit nahoru mezi ty stromy)

Ja:”Ale jestli myslis, ze nahore na te hline je to lepsi, zmenime to.”

M:”Ne, mne je to jedno.” A neodpusti si pod fousy (asi chce jit za Krakonose?) dodat:”To uz u ty reky bylo lepsi nez tady, ale kdyz tu chces byt..”

Ja to slysim, vytrhavam plachtu z pod stanu a tahnu ji k rece. Martin v masce solnyho sloupu na me hledi a ceka, jake budou me dalsi kroky. Bezim pro stan a v tom slysim a citim, jak vitr poradne zaduje. Na pate se otacim a vidim jen, jak palchta uz je castecne v rece.  

A je to tady, mili pratele! Nebojacne se vrham do divoke reky, zlodejky nasi plachty, skacu do ni jak lanka, chytam plachtu a.... aaaaaa doprdele!!! Plachtu drzim, zrazuje me vsak ma jindy stabilni rovnovaha a padam do vody! V roli vodnice mi neni dobre a tak je jeste potreba, aby mi podklouzla noha a razem je na svete naprosto unikatni maska bahnaka!
Hura, doslo i na slivovici z Moravy, ktera me telo, roztresene zimou, pekne zahrala. Namazana z venku i zevnitr.
Krakonos se mi smeje a misto suchejch housek mi jde uvarit teply spagety s kecupem. Priste z nasi veselice poridime snad i nejake fotky. :+)

PIPO: Tady si dovolim malou vlozku, jen abyste byli v obraze... Pajce se totiz nelibilo v kempu misto na stan, ktere bylo k tomu urcene (viz obr.), krasne rovne, se zavetrim a k tomu dreveny stul s zidelmi ve vedlejsi koji. Radsi chtela spat v kopci na vetru primo vedle reky a tak se do ni podivala... :-)

Hrani si nas bavi a cestu na sever, nekolik set kilometru zase jen pousti, si ozivujeme zkoumanim rychlosti vetru. Jako spravni vyzkumnici, na to jdeme ciste vedatorsky. Natahujeme ruce z motorky a zkoumame v jake rychlosti neucitime zadny odpor. Je to asi 90 km/hodinu. :+) Dostavame se na hranice Chile – Argentina, kde ziskavame dalsi razitka do pasu a carnetu. V argentinskem meste Rio Gallegos, jeden sikovny Ferda mravenec nauci Martina opravovat nase milovane spojkove lanko. 
Nez jsme odjeli, par lidi vzneslo otazku, zda se vubec hodlame vracet. No, pri setkani s Marii a Alejandrem 
na benzince v Gdor.Gregores, se nam do hlavy vkradaji zajeci umysly. Tahle dvojice nepretrzitych 12 let cestuje na motorce Transalp po celem svete. V CR byli 2x. Vydelavaji si napr. poulicnim zonglovanim. Kdyz daji dohromady nejaky penize, jedou zas o kus dal. Zadnej plan, zadnej stres. Stan, spacaky, motorka a svoboda. Svoji lamanou spanelstinou a anglictinou se Marii ptam, jestli maji nejaky spory, kdyz jsou spolu 24 hod denne, a jak je resi. Usmeje se, rukama mi ukaze, co spolu ve stanu delaji a pak jen doda, ze o predchozim nedorozumeni, mluvi az pote. :+)

Jedeme dal...Poust uz nas zase objima a zatim nam nedoprava dostatecnou teplotu, abychom se ohrali. To se ale meni ve chvili, kdy parkujeme u jedineho domu siroko daleko, abychom se prioblekli a pan s rukami od mouky nas zve k nemu. Zadelava testo na chleba a tak mu doporucujeme, dat do nej kmin! ;+)

Alejandro s Marii jezdi prumernou rychlosti 80 km/hod, netrva dlouho a i pres pulhodinovou pauzu, je dohanime. Spolecne dojedeme do jiz znameho Bajo Caracoles. :+) Na pumpe nas odchytne “Kiwik”, jak mu Martin rika. Kluk z Noveho Zelandu, co si v Chile koupil Gileru a ted tady na ni drandi. 

PIPO: Gabriel byl pro me celkem dobra haluz, protoze byl z Hastings, z mesta ve kterem jsem na Zelandu stravil asi pul roku a tak se spousta nasich pribehu nekde protla. Jak je nas svet maly! Jeho pribehy s motorkou vsak taky staly za to, za 3 tydny, co byl na ceste stravil opravou jeho Gilery 450 uz asi dva tydny. Pry oslavuje kazdy den, kdy se mu neco nepokazi. Na startu mel volbu, bud poridit stare enduro Hondu 650 (nevim presne jaky model) anebo jit do nove ostre Gilery 450, ktera byla z roku 2013. A protoze novejsi motorka byla levnejsi, a myslel, ze se preci na nove moto nemuze nic pokazit, udelal tu nejvetsi chybu jeho vyletu.

Spolecne s Kiwikem, ktery mi svou energii pripomina takovou tu vyskakovaci hracku na perku, se vydavame nocovat smerem ke Cueva de las Manos. Sjizdime do kanonu a posledni slunecni paprsky si akorat osahavaji vrsky skal a zrnka pisku nad nimi. Zlata barva nam vypaluje zrak.

Po noci mezi skalami jedem s velkym ocekavanim do Cueva de Las Manos. Jeskyne, nachazejici se ve stene kanonu reky Rio Pinturas. Jsou zde nastenne malby stare az 9 000 let. Manos znamenaji ve spanelstine ruce, ktere jsou vyobrazeny na skale, odtud tedy nazev tohoto mista. 

Pred tisici lety si lide smichanim ruznych mineralu vytvorili barvy, ktere skrz zvireci kosti foukaly na stenu a tim vznikaly obrazky. Nejsou tu videt jen ruce, ale i prehistoricke malby zvirat (ktere potkavame v prirode doposud) a sceny z jejich lovu. Jak se dozvidame od nasi pruvodkyne, nejsou to lamy alpaky, jak jsme se domnivali, ale lamy Guanako a neni to pstros, ale Choique – Nandu Darwinuv.

U vychodu se na Martina vrha krasna mlada Argentinka a rika mu, ze je jejich spasa a pta se, jestli umi opravit auto. :+) Jeji pritel stoji u auta a nevi si rady, jak ho zpojizdnit. Pamatujete si na vecernicek Pat a Mat? Bohuzel ani Martin ani ten kluk nemaji cepice, no tak nevim, kterej je kterej. Jejich pulhodinovy rozhovor o tom, zda do auta tankuje benzin nebo naftu, jsem mela natocit. Chvilema mi pripadalo, ze je chudak kluk uz tak zmatenej, ze ani nevi co je benzin a co nafta. Jenze s temi nazvy je to tady trochu slozitejsi. Pozdeji jsme se dozvedeli, ze v Argentine totiz rikaji benzinu nafta a nafte zas uplne jinak. A proto se Martin stale divil, ze preci ten malinkaty stary Peugeot rady 100 urcite neni s naftovym motorem. A i v minulosti myslel, ze si z nej na benzince delaji srandu.

Od obrazku v jeskyni zpet do civilizace. Ve meste Rio Mayo znovu potkavame Alejandra a Marii. Znovu na benzince. Kde taky jinde? Vzdyt na pumpe je nejvetsi sance, ze muzete potkat dalsi motorkare. Krome nich tu zastavila i dvojice z Buenos Aires – Chapita a Patan, ke ketrym se pred dveste kilometry pripojil Orlando. Plan na vecer je jasny. Spolecny kemp. Na ohni si opekame burty a dlouho do noci sedime a povidame si o vsem moznem. Behem vecera se ukazuje, jake prekvapeni a vychytavky vozi A+M v motorce. Na priklad uspornou zarovku, kterou Alechandro postavi na stativ od fotaku a zapoji ji do baterky na moto. :+) Od Chapity dostavame pozvani do Buenos Aires, coz je velmi velkoryse, nebot mit v Buenos bydleni, garaz na motorku a vlastni pruvodkyni je nejvetsi vyhra. Tak uvidime, zda tam dojedeme...

My s Martinem odpadavame jako prvni (asi kolem druhe hod rano) a jdeme spat. Skoda, ze jeste neovladame spanelstinu tak, abychom si s nimi mohli plynule povidat a rozumet vsem vtipkum. I to se jiste zlepsi… Moc moc krasny vecer to byl.

GALERIE FOTEK Z JIHU ARGENTINY