Jsme pryc z La Junta a padime na jih! Predpoved pocasi tu zna pouze "prsi" / "bude prset" a dnes rano to vypada na verzi bude prset. Nastesti zacne prset asi po 20km. Nastesti? No, chtel jsem nasadit plastenku na tankbag a zjistil jsem, ze ji nemame. Vracime se k nesympaticke babe do La Junta. Problem je, ze si nejsem jisty, jestli jsem ji nahodou neztratil uz vcera, kdyz jsme do mesta prijizdeli. Meli jsme ji na sedadle mezi nami a mohla vypadnout... Zrovna tady v destive patagonii by to nastvalo. Po navratu mame stesti a nachazime ji na druhe strane silnice pred hostelem. Nastesti nefoukalo tolik a zustala pobliz! Mavame majitelce hostelu pres sklo a razime dal. Konecne jsme od te prasive baby pryc.
Dalsi rozestavene silnice a kamenite kilometry pred nami. Vidime stale stejne zelene kopce zahalene do mlhy a kdyz se vzdalime od more, vystoupame do mokrych mraku. Na odpocinek stavime jen pod stromy. Vysoke vodopady uz nas nevzrusuji a rikame si, ze fjordu i pralesa uz mame dost. Cestou mijime cyklisty, ktere to maji jeste slozitejsi. Pekne se pod plastenkou zapotit asi neni nic moc. A dalsi chudaci tu jsou stopari. A ze jich tu je! Obcas jim nekdo zastavi, ale i tak jich tu je tolik, ze u vesnic a mestecek stoji v houfech. Pokud jsou to cizinci, tak si ridici obcas reknou i o penize na benzin. Vetsina aut jsou tu velika 4x4 s korbou na nalozeni nakladu. To je obvykle misto pro stopare. Ti pak sedi v nakladovem prostoru a prikryvaji se plachtou, aby moc nezmoknuli. Jenze jak stale touzi neco videt, tak postupne vykukuji a sem tam nam mavaji. U jedne z malych budek u silnice potkavame skupinu stoparu, jez veze mila pani s rodinkou. Jsou tu Argentinci i Chilani a kazdy jedou trochu jinam. O jejich dobrou naladu je postarano i v desti a tak se seznamujeme. Tu chilskou dvojici budeme jeste potkavat po ceste hodne dlouho! Stale stavime, vstavame pozde a tak jsme v prumeru pomalejsi nez oni.
Pred prijezdem mesta do dalsi den jeste mijime narodni park Rio Simpson, o kterem se pise, ze za vstup 40korun, muze clovek videt botanickou zahradu s ruznymi druhy stromu a kytek a videt veliky vodopad. Vysolime tedy osum petek a pak na plose asi 20x30m obchazime stromy, co jsme videli snad v kazdem okolnich lesu. Nechapeme. Pak nam to dojde... Z autobusu vyseda tricitka duchodcu z USA a zvedave obhlizeji stromy. Turisti se asi do lesa normalne nepodivaji. My pak rychle pokracujeme dale a pred samotnym Coyhaique je krasna vyhlidka na cele mesto. Tady neprsi! Slava!
Dalsi rozestavene silnice a kamenite kilometry pred nami. Vidime stale stejne zelene kopce zahalene do mlhy a kdyz se vzdalime od more, vystoupame do mokrych mraku. Na odpocinek stavime jen pod stromy. Vysoke vodopady uz nas nevzrusuji a rikame si, ze fjordu i pralesa uz mame dost. Cestou mijime cyklisty, ktere to maji jeste slozitejsi. Pekne se pod plastenkou zapotit asi neni nic moc. A dalsi chudaci tu jsou stopari. A ze jich tu je! Obcas jim nekdo zastavi, ale i tak jich tu je tolik, ze u vesnic a mestecek stoji v houfech. Pokud jsou to cizinci, tak si ridici obcas reknou i o penize na benzin. Vetsina aut jsou tu velika 4x4 s korbou na nalozeni nakladu. To je obvykle misto pro stopare. Ti pak sedi v nakladovem prostoru a prikryvaji se plachtou, aby moc nezmoknuli. Jenze jak stale touzi neco videt, tak postupne vykukuji a sem tam nam mavaji. U jedne z malych budek u silnice potkavame skupinu stoparu, jez veze mila pani s rodinkou. Jsou tu Argentinci i Chilani a kazdy jedou trochu jinam. O jejich dobrou naladu je postarano i v desti a tak se seznamujeme. Tu chilskou dvojici budeme jeste potkavat po ceste hodne dlouho! Stale stavime, vstavame pozde a tak jsme v prumeru pomalejsi nez oni.
Pred prijezdem mesta do dalsi den jeste mijime narodni park Rio Simpson, o kterem se pise, ze za vstup 40korun, muze clovek videt botanickou zahradu s ruznymi druhy stromu a kytek a videt veliky vodopad. Vysolime tedy osum petek a pak na plose asi 20x30m obchazime stromy, co jsme videli snad v kazdem okolnich lesu. Nechapeme. Pak nam to dojde... Z autobusu vyseda tricitka duchodcu z USA a zvedave obhlizeji stromy. Turisti se asi do lesa normalne nepodivaji. My pak rychle pokracujeme dale a pred samotnym Coyhaique je krasna vyhlidka na cele mesto. Tady neprsi! Slava!
V info centru dostavame tip na nejlevnejsi hostel - Air Patagonia. Chvili ho hledame a pak nachazime neco jako rodinny dum. No vlastne doslova rodinny. Na uvitanou nam podali ruku, predstavili se a dostali jsme kafe. Pamatuji si nase jmena a oslovuji nas jimi. V kuchyni si muzeme pujcit co chceme, pokoje i koupelna skvely, varici voda, rodinna a pratelska atmosfera, se vsim se nam snazi pomoci. Batuzkari se tu misi se cleny rodiny, ktera je opravdu pocetna. Vsichni si povidame, smejeme se, vubec se nam odtud nechce. Davaji Pajce ochutnat jejich sladke pecivo "calzones rotos" (v prekladu neco jako dira v kalhotkach!) a jejich rodinna vecere je v kuchyni, kde my varime. Jo a mimochoden na dalsich fotkach uz nebudu zarostly! Pajka me vyslala koupit penu na holeni a ja tak musel shodit mesic nesekany travnik z tvare. Za trest jsem zahral Horsta, ale moc se nechytnul :-)
Dalsi den razime dal na jih do odlehlych casti chilske Patagonie. Podle mapy to vypada na pekny mazec a silnice dal, je znacena jako ta nejmensi, co vubec je. Uzivame si posledni kilometry asfaltu kolem Coyhaique a zacina byt pekna kosa. Jak se hory se zasnezenymi spickami blizi, vitr se zvetsuje a my stale doufame, ze v takove zime nezmokneme. Projizdime mezi spicatymi horami a mezi stromy je videt v dalce vodopad. Mirime mimo silnici primo k nemu a ocitame se na kamenitem placku. To chce pauzu! Svacinka, piti, susenky. V barvach kolem si pripadame, jak na cizi planete a tak rozjizdime ulet v podobe kosmonautu a pomalu poskakujeme krajinou v helmach. Kdyz nastane konec tedle srandy, nastava take konec legrace. PiDina nestartuje! Vypada to, ze je vybita baterka. Ale jak je to mozne? Stojime tu dvacet minut. Svetla byla vypnuta a predtim jsme ujeli asi sto kilometru. Kontrolka dobijeni svitila jak vzdy a tak mi to neslo do hlavy. Nastesti z prusmyku vede vzdy nen cesta dolu a tak staci zatlacit par metru a uz to jede samo. Motorka chytne hned jeste pred silnici a my nejiste pokracujeme dale. Vypinam svetla i vsechnu elektroniku a na dalsim kopci zkousim start. Vse vypada ok. Nojo, ale posledni civilizace byla pred 100km a dalsi bude tak za 300km. Sjizdime do vesnicky pod spicatymi vrcholky. Benzinka ani mechanik tu nejsou, zato potkavame nase stopare z prdchoziho dne! Mavaji na nas a vymenuji s nami ihned zkusenosti z predchoziho dne.
V informacich sedi mlady kluk s holkou a na otazku, co je tu pekneho krci rameny. Pritom v predchozim i-cku nam rekly, ze je tu toho kopa. Na druhou otazku, jaka je predpoved pocasi na dalsi dny, kouknou z okna a reknou, asi takle no... Pak se v teto zapadle vesnicce snazime zjistit, co je s baterkou. Vypada to na chybejici kapalinu a tak zacina shaneni destilovane vody. Nikde nic, v zadnem kramku, ani u provizorni benzinky, kde na zahrade pan sleva benzin do velkych nadob, ktere se u nas pouzivaji na vino. Snazime se tedy zastavovat auta, nakladaky i autobusy, ale marne. Nikdo moc nechce stavet, protoze stojime mezi stopari, kteri v techto opustenych koncinach uvizlnuli. A kdyz uz nekdo zastavi, tak destilku stejne nema. Nakonec me napadlo, zkusit prelit neco ze stare baterky a u mistniho opravare pneumatik se nam dari. Jedna decka nebo dve jsou dolite a my doufame, ze to problem vyresi.
Posouvame se dal na jih a vypada to, ze dneska jeste hodne zmokneme. Rychle debatovani nad tim, jestli zakempit anebo se vrhnout vstric desti. Nakonec se ptam prijizdejiciho auta a kluk mi anglicky rika, ze jen mrholi, at jedeme. Tak jedeme. Sice jen mrholi, ale diky nizke oblacnosti vidime prd. Teda az na jezero a reku, ktera z nej vytekaji a jejich fantasticky modrou barvu. Pak kempujeme u potoka. Kratky check motorky a Pajka si vsima, ze lanko od spojkove packy je roztrepene. Pri blizsim pohledu uz mu moc nechybi a tak ho rychle menim za nahradni, ktere mi pribalil Zlabek z Carrservisu do nutne vybavy. Diky tomu, je vse vyreseno za par minut a ja si davam vetsi pozor na nastaveni vule packy. Jak jsme v Puerto Montt malem spalili, dostal jsem radu, hlavne si hlidat vuli packy a dal tam pro jistotu vetsi, coz skoncilo timto. Kdybych to nechal, tak se to asi nestalo. Jeste, ze mame to nahradni. Druhy problem s motorkou v nejodlehlejsich castech Patagonie me celkem dostal. Nastesti jsou to malickosti, zpusobene mou chybou. Lanko byla cista moje blbost a destilka se mela dolit po vybaleni z pristavu anebo zkontrolovat, zda-li se nevyparila kapalina po prujezdu pousti. No nic, snad tim problemy konci...
V noci je fakt zima a rano se nechce ze stanu ani me, tak na Pajku tentokrat netlacim. Kdyz jdu ale na zachod, potkavam velice milou navstevu v nasi predsini. Tak krasneho brouka jsem jeste nevidel. Jeho celisti jsou vetsi nez zbytek jeho tela a na konci tykadel ma neco ne nepodobneho hrebenu na cesani vlasu. Vtipalek. Stavi se na zadni a moc se mu nechce pozovat na fotky, a tak ho nakonec beru daleko od stanu i cesty, aby se mu nic nestalo. Balime a jedeme dale... Cestou kontroluji vuli packy a kolem jedou dva mistni motorkari z Buenos Aires. Kontroluji, jestli jsme OK a davame rychlou rec, ale moc se nezdrzi. Dalsi prijemne setkani s nasimi stopari z predchozich dnu. Doporucuji nam vylet do mramorovych jeskyni na jezere v Puerto Rio Tranquilo. Oni uz to maji za sebou a miri zpatky domu na sever, protoze jim uz brzo skonci letni prazdniny...
Posouvame se dal na jih a vypada to, ze dneska jeste hodne zmokneme. Rychle debatovani nad tim, jestli zakempit anebo se vrhnout vstric desti. Nakonec se ptam prijizdejiciho auta a kluk mi anglicky rika, ze jen mrholi, at jedeme. Tak jedeme. Sice jen mrholi, ale diky nizke oblacnosti vidime prd. Teda az na jezero a reku, ktera z nej vytekaji a jejich fantasticky modrou barvu. Pak kempujeme u potoka. Kratky check motorky a Pajka si vsima, ze lanko od spojkove packy je roztrepene. Pri blizsim pohledu uz mu moc nechybi a tak ho rychle menim za nahradni, ktere mi pribalil Zlabek z Carrservisu do nutne vybavy. Diky tomu, je vse vyreseno za par minut a ja si davam vetsi pozor na nastaveni vule packy. Jak jsme v Puerto Montt malem spalili, dostal jsem radu, hlavne si hlidat vuli packy a dal tam pro jistotu vetsi, coz skoncilo timto. Kdybych to nechal, tak se to asi nestalo. Jeste, ze mame to nahradni. Druhy problem s motorkou v nejodlehlejsich castech Patagonie me celkem dostal. Nastesti jsou to malickosti, zpusobene mou chybou. Lanko byla cista moje blbost a destilka se mela dolit po vybaleni z pristavu anebo zkontrolovat, zda-li se nevyparila kapalina po prujezdu pousti. No nic, snad tim problemy konci...
Žádné komentáře:
Okomentovat