“Dobre odpoledne, hlasi se vam stanice ….. Taky uz se tesite na leto a predstavujete si, jak lezite u more? Jen se vam nechce osm hodin sedet v aute a tupe zirat na silnici, nez dojedete do sve oblibene destinace v Chorvatsku? Tak presne pro vas dnes mame bajecny recept na to, jak si muzete vasi cestu zpestrit! Vlastne je to tip i pro ty, kteri neustale remcaji, ze nemohou nikam jet, nebot letenky i benzin jsou prilis drahe! S aktualnim prispevkem se nam on-line hlasi reporterka Pajka! Eter je vas!
Ahoj vsem z Jizni Ameriky! Prave jedeme po Ruta 40 a pod koly Pidiny sama sotolina. To, ze tu nepotkavame zadne cyklisty, jen dve tri auta za hodinu, je celkem normalni. Prece jen sotolina pro cyklisty asi neni to prave orechove. To, ze na sotoline potkavame jedouci auto s lodi na privesu je vyjimecne, ale taky normalni. Ovsem pred malou chvilkou jsme zastavili u stojiciho auta s lodi. Sli jsme se kluku zeptat, zda neco nepotrebuji. Nejprve nam na nich neprislo nic divneho. Po chvilce jsme si vsak vsimli, ze auto vlastne stoji k lodi predni kapotou a nema zadny prives… To, ze jsme na sotoline potkali samostatnou lod je jaksi.. divne. Hlavou se nam honily myslenky, zda nejsme divni my, a nemame uz upal!? Dali jsme se s nimi do reci a zjistili jsme, ze ti tri kluci pochazi z Nemecka a rozhodli se, ze natoci dokument o zpusobu a moznostech cestovani. A vybrali si plachetnici! Na spodek pripevnili tri kola a odjeli do Argentiny, kde docela fici. Jenze s tim vetrem to neni uplne jednoduchy. Kdyz fouka moc, tak jet nemuzou, kdyz fouka ze predu tak taky ne, kdyz nefouka, uz vubec ne. Nekolikrat se jim totiz porouchalo zadni kolo (sotolina a kameni). Takze vlastne vetsinu casu cekaji na dobrej vitr. Za tri dny ujeli asi 40 km. Nemaji zadnou cilovou stanici, kam musi dojet, maji pouze cas a to presne jeden mesic. Skvelej napad!!! Asi nejvic blazniva a “crazy” vec, kterou jsme zatim videli! Tak v lete hura do Chorvatska trochu jinak, co rikate?! Zdravime a zase nekdy na slysenou!”
Tak takovouhle scenkou by mohly zacinat vzpominky na dva posledni dny, behem kterych jsme zazili dalsi zajimave veci a udelali jedno podstatne rozhodnuti.
Ze sotoliny jsme se po nejake dobe dostali na asfalt a nabrali rychlost smer Punta Arenas. Heslo dne bylo: Hura na tucnaky! Tesili jsme se jako male deti, az je uvidime ve volny prirode! Na zacatku dalsi sotoliny, vedouci k Pinguinerii, par kilometru od Punta Arenas, jsme vysolili pesa za to, ze jedeme po soukrome ceste. Dalsich 12 000 pesos (6 tis/osoba) stal vstup. Vsude byly ploty a na pobrezi jedna mala drevena budka s okynky, ze ktere se muzete na tucnaky divat. Kazde jaro sem pripluje kolonie tucnaku, aby tu porodila mladata a na prelomu leta a podzimu zase odplouvaji na jih na Antarktidu. Po narozeni se v peci o male tucnaky stridaji samice se samci. Je zajimave, ze tucnaci se vzdy vraci na misto, kde se sami narodili, a tam privedou na svet sve potomky. Tato kolonie cita asi 6 000 tucnaku a v prumeru ma jeden par 1,7 mladat. Vsichni dospeli jsou zadani, neni tu zadna samice nebo zadny samec “singl”.
Vetsina z tucnaku v case nasi navstevy lovila na mori potravu, a tak jsme jich videli jen par. Presto byla zabava na ne koukat, jak si hraji a “zpivaji”, nebo “krici”? Jsou hodne hlasiti! :+) Tucnaku jsme si uzivali do te doby, nez prijel autobus turistu, z nichz nekteri i pres zakaz pouzivani blesku pri foceni, bleskali tak vydatne, ze jsme si pripadali jak nekde na diskotece se stroboskopem! Martin se snazil nekterym “fotografum” domluvit, ale malo platne.. Secteno, podtrzeno – tezke zklamani. Mysleli jsme si (dle vypraveni lidi, ktere jsme potkali), ze si budeme moci nekde sednout a par hodin je v klidu a tichosti pozorovat. Bohuzel ne tady.
Nasledujici den nas vita mesto Punta Arenas. Je pondeli a my doufame, ze bude na trajektu misto a prevezeme se pres Magallanesuv pruliv. Caru prez rozpocet nam udela informace, ze zadny trajekt ten den nejede. Dostavame doporuceni, at se prijdeme zeptat nasledujici rano. Tak, co ted? Stojime pred rozhodnutim, zda se vydat po silnici az do Punta Delgada a odtud prejet nejakou barkou do Puerto Espora a pokracovat na jih zase po ceste nebo pockat do druheho dne a doufat, ze bude misto. Uvazujeme i nad moznosti, ze se na celou Ushuaiu vykasleme a pojedeme za teplem na sever. Jezdime po Punta Arenas sem a tam. Snazime se najit mechanika na servis moto, ktereho nam doporucili jini motorkari, coz se nam nedari. Potrebovali bychom vymenit zadni pneu, ktera je jiz hodne ojeta. Ulic se jmenem Una, je v navigaci hned nekolik. Cas bezi… V hlave se nam prehravaji reflexe na Ushuaiu od lidi, kteri tam byli. Pokladame si otazku:”Stoji nam za to tam jet a vyfotit se u cedule “konec sveta”?”
Vetsina lidi se shodla, ze tam nema smysl jezdit. Je to tam pry brutalne drahe, spousta casin a turistickych lepu, vetsinou tam prsi a je tam par stupnu nad nulou. A ti, co rikaji, ze jde proste o to, dojet “na konec sveta” se stejne myli, nebot posledni civilizace je az v chilskem Puerto Williams. Tam pry sice nejsou zadne vabnicky, protoze lidi jezdi jen do Ushuai, ale je financne nakladne se tam preplavit. Martin to skvele rozsekne, kdyz nahlas vyrkne vetu, ze cela Ohnova zeme je stejne jen ostrov a my radsi pojedeme na konec jihoamerickeho kontinentu! Z Punta Arenas je to asi 80 km. Cestu lemuji vraky lodi, ktere nezvladly mistni drsne podminky na mori ci oceanu. Nakonec asfalt konci a neni to uplne zadarmo ani pro nas, protoze na konci je rozbahnena cesta s hodne hlubokymi kaluzemi a v jednom z doliku skoncime zapadnuty i my. Pidina s Martinem to nakonec zvladnou a my se tak dostavame az na kamenitou plaz, kde cesta konci. Dale nasleduje pouze cesta pro pesi, dalsich 28kilometu az na nejjiznejsi misto americkeho kontinentu. Nasleduje fotka, par kaminku na pamatku a obracime kormidlo smerem na sever!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat