Z Potosi na Salar de Uyuni. Martin tam nejdriv odmital jet kvuli soli v motorce, ale pote, co nam hodne lidi reklo, ze tohle misto proste nemame vynechat, jsme vyrazili.
Nejsme si jisti, jestli nam do mesta Uyuni vystaci benzin a trochu uz se pripravujeme na variantu, ze budeme muset par km pred mestem stopovat na pumpu.
To budeme resit ale az zitra, protoze dnes tam stejne uz nedojedeme. Po ceste mijime rozpadla mesta, kde zije jen par lidi. Maji sve lamy, ktere jim davaji vse - vlnu, maso, mleko. Maji pole, kde si vypestuji skoro vsechno, co potrebuji. Ziji si svym zivotem a nepotrebuji vedet, co je za kopcem. Primo do jedne takove vesnicky jsme se vydali. Na ceduli v Tica Tica, kde jsme nastesti koupili benzin, si Martin vsiml lakadla na termaly.
Vede k nim sotolina asi 12 km, ale ve vesnici uz na ne neni zadny ukazatel.
"Dobry den, kde jsou termaly, prosim?", ptam se pani, ktera se zrovna shani po svych detech a psech.
"Jedte tamhle do te chalupy k Alejandrovi Lopezovi, ten jediny ma od nich klice."
...
"Tata neni doma, jedte tamhle do toho zluteho baraku.", dozvidame se od jeho dcery.
Ale ani tady majitel klicu neni. "Jedte do vedlejsi vesnice, tam ho najdete, v takovem dome, co ma barvu jako pomeranc.", rada od pana ze zluteho baraku.
"Dobry den, hledame Alejandra Lopeze."
"Jee, ten tu neni, to musite zpatky do predchozi vesnice.", rika stara babicka.
Jedeme zpet do zluteho baraku, odkud nas stejny pan posle na pole.
"Dobry den, prosim vas... - Ne, ne, tady pan Lopez neni."
Jo, pripadame si presne jako v kocourkove! 49 lidí z 50, kteri tu bydli, uz nas znaji, jen jediny pan Lopez ne. Existuje vlastne? :)
Co nahoda nechtela, narazili jsme na jeho syna, ktery sedl s Martinem na motorku a jeli za klicnikem, ktery prece pracuje na poli. Jenze na uplne jinem! Kazdopadne mise byla uspesna. Bod cislo jedna- najit pana Lopeze jsme zvladli, bod cislo dve -dostat od nej klice take. Ale zasekli jsme se na bodu cislo tri-dobrou hodinu jsme jim vysvetlovali, ze si pro klice v noci chodit nemusi (termaly jsou jeste par km za vesnici), ze tam budeme spat a rano jim je privezeme. Porad nam opakovali, jak je nebezpecny tam nocovat, ale duvod? Tak my jim zas dokola rikali, ze spani ve 4300 m.n.m. zvladneme. Nakonec se nam s nimi podarilo domluvit. Bohuzel, diky tomu, ze cely hon na Alejandra trval pomerne dlouho, prijeli jsme na misto uz po zapadu slunce.
"Tyjo, to nechapu, proc jsme potrebovali klice, kdyz je tady jen tenhle maly bazen a neni to tu vubec oplocene. To jsme sem mohli jet rovnou a bez ptani. Nikdo tu neni. ", rozciluje se Martin a jde se kouknout do podlouhleho domu, kde tipujeme, ze jsou prevlikarny.
"Pajko, pojd sem! Honem! Uz chapu, proc nam rikali, ze potrebujeme klice!" a najednou ma v ocich jiskricky a usmev na rtech.
Mame pristup k vnitrnimu bazenu s venkovnimi dirami ve strese, kudy sem pronika mesicni svetlo. :) Jeste, ze jsme s tou lahvi cerveneho vina otaleli a stale nam lezi na dne batohu. Ac je tu ukrutna zima, svlekame se do naha - a - tri, dva, jedna, start! Utikame nejprve do maleho bazenu a bez rozmysleni se do nej norime. Ooooo, jaka lahoda... Voda ma kolem 25 °C, kolem nas jen tma, hory a ticho. Nad hlavou hvezdy a mesicni zare a na jazyku bajecne vino..A primo pod zadkem horky pramen. :)
Kdyz uz nas to prestalo venku bavit, presunuli jsme se dovnitr, kde jsme si mohli i zaplavat. S rannim rozbreskem sem zacaly chodit babicky, ktere praly pradlo v horkem potucku a zaroven si tu cvachtaly nohy. Martinovi se podarilo me premluvit, abych vstala a sla se jeste vykoupat. Predbehla nas jedna mlada slecna, ktera si zrovna v malem bazenu myla vlasy. Z rozhovoru jsem se dozvedela, ze studuje dentologii a chce byt zubarka. Tady maji lidi hrozne osklivy cerny zuby, zubni kartacek a pasta jsou pro ne asi cizimi slovy. Ac je pry v Bolivii zubaru spousta, zrejme moc prace nemaji. Navic je to tu pry povolani, kde si clovek moc nevydela. Treba to chce vetsi ostvetu.
Tak jako tak, tahle neplanovana odbocka do termalu, byla zatim nasi nejvetsi vyhrou! Krasne zrelaxovani frcime na Salar de Uyuni. Ve stejnojmennem meste se snazime ziskat nejake podrobnosti o jezere, ale infocentrum tu uz davno nefunguje. Takze nevime, zda na 12 000 km2 budou vyznacene nejake cesty, zda jezero vlastne uz bude vyschle a pujde prejet naskrz a zda ta sul PiDinu nesezere. Uvidime...
Na zacatku jezera nas vitaji solne sochy Dakaru a trochu blata, ale nastesti s tvrdym podkladem. Pak uz jen sul. Ovsem i po nekolika kilometrech jizdy, je nase cesta porad jakasi nahnedla... "Martine, na fotkach stali lide na uplne bile soli. Tady je to furt hnedy. Myslis, ze treba uprostred jezera to bude lepsi? Ja chci fotku na bilych krystalech!", povidam a Martin mi jen pritakava. Po dalsich kilometrech zastavujeme kvuli foceni a zjistujeme, ze ta sul je opravdu bila. Jen my mame v helme vysunute tmave plexi proti slunicku. No, co dodat... hlavne, ze se mi splnil sen.
Svetovy rychlostni rekord jizdy po Salar de Uyuni jsme asi neprekrocili, ale i tak 130 km/ hod, kdy kolem vas vubec nic neni, pouze v dalce jsou videt obrysy hor, ktere jsou tak daleko, ze i kdyz jedete pul hodiny, mate pocit, ze se ani o kousek nepriblizily, je proste bozsky pocit. Predstavte si, ze z Prahy do Liberce je kolem vas jen bila placka. Je skoda, ze motorka byla tak nalozena a ve vysce 4000 m.n.m. nemela moc vzduchu, jinak bychom leteli jako o zavod. Martin tuhle jizdu prirovnava k plavbe na lodi, protoze jsme taky jeli k ostrovum, ktere stoji uprostred jezera. Na jednom jsme dokonce kempovali a ac nas nekteri strasili, ze je tam desna zima, noc ve stanu jsme prezili uplne v pohode. Zapad slunce a ranni vychod asi nejde slovy popsat.
Dalsi den jsme pokracovali jeste na Salar de Coipasa. Tahle cesta byl slusnej offroad. Nez jsme dojeli k jezeru, cekal nas pisek. Hodne pisku. Kdo jezdi na motorce, vi, jak je to tezky. Podfoukli jsme kola a diky tomu jsme to zvladli. Ale jednoduchy to rozhodne nebylo. Ve meste Coipasa jsme najednou zjistili, ze vlastne nevime, proc jsme tam jeli a co tam delame, kdyz tam vubec nic neni. Teda krome obrovske neorganizovane skladky. Tak jsme se obratili a jeli na sever smerem do Orura. Salar de Coipasa nebyl uplne vyschly, protoze jsou tam nejake podzemni vody a my najeli do bahna a nez jsme se nadali, lezeli jsme pod motorkou a bocni kufr asi dva metry od nas. Nastesti jsme spadli do mekkeho, tak to nebolelo.
Ted uz Martin vnitrne hrozne place, protoze motorka ma bily plast a do posledniho sroubku je obalena soli, ktera ji rozezira za ziva. K tomu pisek, blato a urvany kufr. Ten vecer jsme jeste dojeli do minimestecka Sevoya, kde nebyla zadna mycka, ale dva kamionaci nam nabidli hadici a Martin mohl dat PiDine prvni sprchu.
Žádné komentáře:
Okomentovat