Dlouho jsme se rozmysleli, zda jet do turisticky znameho kanonu Colca, kam je brutalne drahy vstup, nebo jet do mene znameho Cotahuasi, o kterem jsme vedeli pouze, ze je nejhlubsim kanonem na svete. Ptate se, proc zrovna ten neni tim vyhledavanym? Protoze se v Lonely Planet pise, ze cesta z Arequipy do mesta Cotahuasi trva 12 hodin autobusem, "kdyz to jde dobre". :) Jenze my a nase silna Pidina se nebojime niceho a zvladneme vsechno!
Ceka nas cesta zase jak na horske draze, nejdriv nahoru, pak dolu do udoli a znova tak. Jedeme kolem skal a hor zavatych piskem a pripadame si opet jak na pousti. Vsude jen hneda a bezova barva. Ovsem tahle krajina ma dve tvare. Respektive drsnou kuzi a urodny klin. V udoli, kde tece reka, se vse zelena, lide tu obdelavaji sva policka a je tu teplo. Staci par minut a klikata silnice vas vynese zase az k oblakum do vysky kolem 4000 m.n.m. Asfalt se meni v sotolinu, mizi vesnice a jedine, s kym si muzete povidat, jsou lamy. My popojizdime jeste o kousek vys a snazime se popadnout dech, kdyz na nas ze zatacky vybafne zasnezena petitisicovka! Tak tady bude v noci asi velka kosa, rikame si, a stavime stan u potoka.
Nemylili jsme se. Rano je PiDina zamrzla, nejde nastartovat (ostatne se startovanim mame problemy uz delsi dobu) a na sedle je jinovatka. Teplotni zvraty tu jsou nastesti rychle. Staci, aby vysvitlo slunicko a razem ze sebe svlekame teple ponozky a rukavice. PiDine je vsak porad zima a nekomunikuje s nami. Martin se snazi pomoct slunci, ktere ji pomalu dodava silu, vytahuje nas varic a nahriva valce. Skoda, ze jsem to nevyfotila. :) Kdyz uz se slunicko na nebi houpe asi hodinu, motorka konecne chytne a mi muzem pokracovat v nasi ceste.
Dojeli jsme k ceduli, ktera hlasa, ze do mesta Cotahuasi je to jeste 27 km. Jak to, vzdyt navigace nam ukazuje, ze vzdusnou carou je to pouhych 4,5 km? To je velky rozdil, ne? Jen co se podivame ze srazu dolu, je nam to jasne. Silnice vypada jako stocena streva pohozena na strani.
Cotahuasi je skvele mestecko lezici u stejnojmeneho kanonu. Jen, co jsme prijeli, hned se na nas vsichni smali a zajimali se o nas. Typek z infocentra se nas ujmul a ukazoval nam na jedine mape, kterou tu maji, co vsechno je v okoli k videni, a obeznamil nas s prave zacinajicim 14 dennim festivalem. Ten, momi jine, obnasi "den morcat", takze je asi budou mit na menu ve vsech jidelnach. Dalsim bodem programu je toreadorsky den, kdy odvazlivci, i z rad publika, mohou zakusit zapas s bykem. Prvni dojem z mesta je bajecny, ted jeste sehnat fajn ubytovani. Nekolik ruznych lidi nam doporucilo stejny hostel, kde vsak byly dvere cely den zapecetene visacim zamkem. Nasli jsme jiny, se srdecnou pani domaci a s prijemnymi lidmi a nase Pidina tam mela hezke misto ve stinu na dvore. Myslim, ze prvni dva dny jsme byli jedini bili v tomhle krasnem meste. Velmi brzy jsme se tu citili jako doma a ziskali jsme pocit, ze se se vsemi zname.
Druhy den nas cekal vylet do kanonu Cotahuasi. Nejdriv jsme se zastavili u vodopadu, kde jsme byli jen my a miliony litru padajici vody. "Cucenim" do vody jsme stravili asi hodinu. :)
Pote, kousek za vesnickou Velinga (kde se domy daji spocitat na prstech jedne ruky), kde koncila sotolina, jsme nechali nasi PiDinu a vydali se na turu. Ac ze zacatku foukal vitr a vypadalo to, ze zas takove vedro nebude, tak nakonec bylo. Celou cestu kanonem jsme sli pod primou palbou slunecnich paprsku a horkem jsme se potili i pod nehtama. Ale stalo to za to. Uz kdyz jsme prechazeli most na cestne slovo a pak se prodirali lesem, kde si stromy rozhodne nepohladite, jsme vetrili, ze na konci cesty nas ceka neco tajemneho. Ve vesnici Quechualla byla opravdova carodejnice! Pozvala nas domu a dala nam ochutnat cervene vino a vinnou palenku. Jenze my jsme ceske deti a zname pohadku O pernikove chaloupce, a tak jsme se nenechali opit, ale radeji si od ni koupili litranek s sebou a meli se na pozoru. Nechteli jsme, aby vedle kurecich paratu, kosti a prasecich nozicek, visely na snure i ty nase, nebo abychom byli na pekaci spolecne s morcatama. Nejvyssi cas se rozloucit. Slunce se stejne chylilo k obzoru, takze moc casu jsme nemeli. Jeste jednou jsme zvedli hlavu a pokochali se nekolikakilometrovymi skalami vedle nas a padili jsme zpatky k motorce. Do Cotahuasi jsme prijeli i tak za tmy.
Nasledujici den jsme si vybrali vylet do Pampamarcy. Tady je k videni uplne vsechno! Dosli jsme na vyhlidku, kde jsme v jeden moment koukali na vodopad, zelenajici se kopce i na zasnezene hory. A do toho kolem nas celou dobu poletovali kolibrici. Proste raj.
Na zpatecni ceste jsme zahlidli uzky tunel a Martin se rozhodl, ze ho projedeme na motorce a zjistime, co je na jeho konci, kde bylo videt jen male svetylko. Priznam se, ze se nam nejdriv trochu klepali kolena, protoze PiDina hrmenim svych dvouvalcu rozhouka alarm na jakemkoliv aute, kolem ktereho projedeme. Tudiz jsme se trochu obavali, aby ten rachot nezacal borit i skalu v tunelu. Ale ten adrenalin predcil vsechen strach, a kdyz jsme asi po 1,5 kilometru vyjeli a meli nad hlavou zase nebe, rozplyvali jsme se blahem. :)
Po takove jizde nam vyhladlo a ve meste jsme se sli rovnou do jidelny naproti nasemu hostelu, na menu za obvyklych 5 solu (cca 35 Kc), ze ktereho jsme se najedli vzdycky oba dva (talir huste a vydatne polevky a druhy chod). Vari tu moc dobre, o cemz svedci i to, ze jidelna je vzdy plna mistnich lidi. A co se tyce stravy - v Cotahuasi maji naprosto luxusni bochniky syra! Vecer jsme si jeste udelali prochazku a zjistili jsme, ze bydlime primo mezi kostelem a hrisnou ulici, kde se toci hazard! Pan tu ma jakousi plachtu s cisly, deti si tipuji a hazi na cisla penize. Obsluhuje to samozrejme jeho maly syn. Znate to - cemu se v maldi naucis, ve stari... Zkratka takove detske kasino primo na verejnosti. To by u nas asi neproslo. :) Ten den se ve meste konal velky fotbalovy turnaj a vitezove to vecer nalezite oslavovali. Potkali jsme se s nimi v hrisne ulici, hned nas prizvali do kruhu, ve kterem kolovalo pivo a kazdy se musel napit. Pak prisli nejaci papalasove a nastaly proslovy. Starosta fotbalistum rikal, ze maji pracovat pro svuj kraj, cinit se a mesto se jim pak bude odmenovat (napr.tim, ze jim da basy piv na oslavu vitezstvi). Vsichni si dekovali, placali se po zadech, pili litry piva, smali se a my dva belosi s nimi. Bylo to skvely. :)
V okoli Cotahuasi je toho opravdu spoustu a clovek by tu mohl zustat i par tydnu. Ac se nam odtud nechce, vyrazime dal...
Pote, kousek za vesnickou Velinga (kde se domy daji spocitat na prstech jedne ruky), kde koncila sotolina, jsme nechali nasi PiDinu a vydali se na turu. Ac ze zacatku foukal vitr a vypadalo to, ze zas takove vedro nebude, tak nakonec bylo. Celou cestu kanonem jsme sli pod primou palbou slunecnich paprsku a horkem jsme se potili i pod nehtama. Ale stalo to za to. Uz kdyz jsme prechazeli most na cestne slovo a pak se prodirali lesem, kde si stromy rozhodne nepohladite, jsme vetrili, ze na konci cesty nas ceka neco tajemneho. Ve vesnici Quechualla byla opravdova carodejnice! Pozvala nas domu a dala nam ochutnat cervene vino a vinnou palenku. Jenze my jsme ceske deti a zname pohadku O pernikove chaloupce, a tak jsme se nenechali opit, ale radeji si od ni koupili litranek s sebou a meli se na pozoru. Nechteli jsme, aby vedle kurecich paratu, kosti a prasecich nozicek, visely na snure i ty nase, nebo abychom byli na pekaci spolecne s morcatama. Nejvyssi cas se rozloucit. Slunce se stejne chylilo k obzoru, takze moc casu jsme nemeli. Jeste jednou jsme zvedli hlavu a pokochali se nekolikakilometrovymi skalami vedle nas a padili jsme zpatky k motorce. Do Cotahuasi jsme prijeli i tak za tmy.
 |
| U pani carodejnice na dvorku. |
Na zpatecni ceste jsme zahlidli uzky tunel a Martin se rozhodl, ze ho projedeme na motorce a zjistime, co je na jeho konci, kde bylo videt jen male svetylko. Priznam se, ze se nam nejdriv trochu klepali kolena, protoze PiDina hrmenim svych dvouvalcu rozhouka alarm na jakemkoliv aute, kolem ktereho projedeme. Tudiz jsme se trochu obavali, aby ten rachot nezacal borit i skalu v tunelu. Ale ten adrenalin predcil vsechen strach, a kdyz jsme asi po 1,5 kilometru vyjeli a meli nad hlavou zase nebe, rozplyvali jsme se blahem. :)
Po takove jizde nam vyhladlo a ve meste jsme se sli rovnou do jidelny naproti nasemu hostelu, na menu za obvyklych 5 solu (cca 35 Kc), ze ktereho jsme se najedli vzdycky oba dva (talir huste a vydatne polevky a druhy chod). Vari tu moc dobre, o cemz svedci i to, ze jidelna je vzdy plna mistnich lidi. A co se tyce stravy - v Cotahuasi maji naprosto luxusni bochniky syra! Vecer jsme si jeste udelali prochazku a zjistili jsme, ze bydlime primo mezi kostelem a hrisnou ulici, kde se toci hazard! Pan tu ma jakousi plachtu s cisly, deti si tipuji a hazi na cisla penize. Obsluhuje to samozrejme jeho maly syn. Znate to - cemu se v maldi naucis, ve stari... Zkratka takove detske kasino primo na verejnosti. To by u nas asi neproslo. :) Ten den se ve meste konal velky fotbalovy turnaj a vitezove to vecer nalezite oslavovali. Potkali jsme se s nimi v hrisne ulici, hned nas prizvali do kruhu, ve kterem kolovalo pivo a kazdy se musel napit. Pak prisli nejaci papalasove a nastaly proslovy. Starosta fotbalistum rikal, ze maji pracovat pro svuj kraj, cinit se a mesto se jim pak bude odmenovat (napr.tim, ze jim da basy piv na oslavu vitezstvi). Vsichni si dekovali, placali se po zadech, pili litry piva, smali se a my dva belosi s nimi. Bylo to skvely. :)
GALERIE FOTEK Z KANONU
Žádné komentáře:
Okomentovat