Nektere useky silnice smerem do Potosi jsou zpoloviny zavalene - nasledky z predchoziho obdobi destu, ktere jeste asi uplne neskoncilo...
Mraky se nad nami zacinaji zatahovat a tak pridavame plyn a uspesne ujizdime desti a bource. U silnice potkavame zenskou, jak pumpuje uplne prazdny kolo. Martin vytahl kompresor a bylo to raz dva vyreseny. Pani mi furt nabizela, at se na nem projedu. Marne jsem se snazila ji vysvetlit, ze kolo znam, a ze na nem doma taky jezdim. Abych neurazila, tak jsem teda kus popojela. Ona pak laskovne navrhla, ze pojede do 3 km vzdaleny vesnice s Martinem na motorce a ja na jejim kole. Ja jsem se toho hned chytla, rikala jsem si, ze bude aspon sranda. Tak jsem ve vysoke nadmorske vysce, v moto obleceni a botech a s helmou na hlave slapala na kole. Asi jsem vypadala, jak kdyz jsem spadla z Marsu. No, pohodlny to nebylo, ale prece jsem to nemohla vzdat, co by si o mne pomyslela. Zenska jizdy na motorce vyuzila a odvezla si pytle cibule a brambor, ktere nesla z pole. Mezitim nas mraky skoro dohnaly, a tak Martin dovezl zenskou do vesnice a vratil se pro me. Ja jsem capla kolo do ruky a jeli jsme. Zensky jsme se ptali, kde muzeme stanovat nebo se schovat pred bourkou a ona nam jen ukazala na smradlave misto u silnice a odesla. V tu chvili nam doslo, jak s nama totalne vyjebala! Vedela, ze behem par minut prijde lijak, tak se i s vecma nechala odvezt a ja, at si to odslapu. Jeste se nechala vysadit primo uprostred vesnice, aby ji vsichni videli a ona byla za "celebritu". Jeste, ze jsem to kolo privezla na Pidine v ruce, jinak bych pred tema lidma vypadala za uplnou hlupacku.
O kus dal jsme nasli rozpadly dum, ovsem kvuli pomoci jedne vypocitave mrse, jsme nestihli postavit stan za sucha, ale stihl nas strasny slejvak a blesky padaly vsude kolem nas. Vubec to nebyl prijemny pocit. V Tarije se s nama lidi nebavili, koukali na nas skrz prsty a tady si jen potvrdili svou povest. Oproti prijemnym a veselym Argentincum, je pro nas chovani Bolivijcu zatim velkym zklamanim.
Mraky se nad nami zacinaji zatahovat a tak pridavame plyn a uspesne ujizdime desti a bource. U silnice potkavame zenskou, jak pumpuje uplne prazdny kolo. Martin vytahl kompresor a bylo to raz dva vyreseny. Pani mi furt nabizela, at se na nem projedu. Marne jsem se snazila ji vysvetlit, ze kolo znam, a ze na nem doma taky jezdim. Abych neurazila, tak jsem teda kus popojela. Ona pak laskovne navrhla, ze pojede do 3 km vzdaleny vesnice s Martinem na motorce a ja na jejim kole. Ja jsem se toho hned chytla, rikala jsem si, ze bude aspon sranda. Tak jsem ve vysoke nadmorske vysce, v moto obleceni a botech a s helmou na hlave slapala na kole. Asi jsem vypadala, jak kdyz jsem spadla z Marsu. No, pohodlny to nebylo, ale prece jsem to nemohla vzdat, co by si o mne pomyslela. Zenska jizdy na motorce vyuzila a odvezla si pytle cibule a brambor, ktere nesla z pole. Mezitim nas mraky skoro dohnaly, a tak Martin dovezl zenskou do vesnice a vratil se pro me. Ja jsem capla kolo do ruky a jeli jsme. Zensky jsme se ptali, kde muzeme stanovat nebo se schovat pred bourkou a ona nam jen ukazala na smradlave misto u silnice a odesla. V tu chvili nam doslo, jak s nama totalne vyjebala! Vedela, ze behem par minut prijde lijak, tak se i s vecma nechala odvezt a ja, at si to odslapu. Jeste se nechala vysadit primo uprostred vesnice, aby ji vsichni videli a ona byla za "celebritu". Jeste, ze jsem to kolo privezla na Pidine v ruce, jinak bych pred tema lidma vypadala za uplnou hlupacku.
O kus dal jsme nasli rozpadly dum, ovsem kvuli pomoci jedne vypocitave mrse, jsme nestihli postavit stan za sucha, ale stihl nas strasny slejvak a blesky padaly vsude kolem nas. Vubec to nebyl prijemny pocit. V Tarije se s nama lidi nebavili, koukali na nas skrz prsty a tady si jen potvrdili svou povest. Oproti prijemnym a veselym Argentincum, je pro nas chovani Bolivijcu zatim velkym zklamanim.
Premyslim, proc jsou takovi. Snad se jim casem dostaneme pod kuzi a zjistime, ze jsou vlastne fajn lidi...
Potosi. Vyska 4100 m.n.m. Cesta nam trvala docela dlouho, ale prevyseni jsme zvladli v pohode. Me telo to dava i bez prasku na vyskovou nemoc, ale je citit, ze kysliku ubyva.. Potosi je nejvyse polozene vetsi mesto na svete, ma kolem 200 tisic obyvatel. Po dobu nekolika stoleti bylo nejvetsim prispevatelem do spanelske ekonomiky, a to diky stribrnym dolum, ktere se tu nachazeji.
V centru jsme krome infocentra zamirili rovnou do agentury poradajici exkurze do mistnich dolu. Tentokrat jsme dali na doporuceni z Lonely Planet a to se ukazalo jako dobra volba. Agentur je tu spousta, a ne kazda nabizi kompletni sluzby. Meli jsme na vyber dve exkurze - kratkou na 1,5 hod a delsi na 4 hod, ktera je se vsim vsudy a vyjde asi na 300 Kc na osobu a tu jsme si take vybrali.
V centru jsme krome infocentra zamirili rovnou do agentury poradajici exkurze do mistnich dolu. Tentokrat jsme dali na doporuceni z Lonely Planet a to se ukazalo jako dobra volba. Agentur je tu spousta, a ne kazda nabizi kompletni sluzby. Meli jsme na vyber dve exkurze - kratkou na 1,5 hod a delsi na 4 hod, ktera je se vsim vsudy a vyjde asi na 300 Kc na osobu a tu jsme si take vybrali.
Odpoledne nas vyzvedli v hostelu a spolecne s ostatnimi jsme si nejprve jeli pro specialni obleceni, boty a helmu se svitilnou. Dohromady nas bylo kolem 20 a v teto "zakladne" si nas rozdelili do trech skupin. Diky Bohu za to! Byla tam totiz particka barbin ze Spanelska, ktere se vydaly do dolu s drahymi kabelkami a krasne nalakovanymi nehty. S nimi bychom ve skupine opravdu byt nechteli, nebot bychom toho asi moc nevideli. Jednu z nich jsme okamzite prejmenovali na "princeznu". Bylo fakt vtipny, kdyz si vytahla zrcatko, aby si namalovala rty na rudo, pak se precesala a upravila si baret na hlave a nasi pruvodci ji pak oblekli do vytahanych kalhot a kosile. Helmu si, jak jinak, nasasila samozrejme na tu svou hucku na hlave. I kdyz vypadala jak hastros (stejne jako my vsichni), stale si drzela roli damicky a na autenticke fotky hazela autenticky americky usmev. Byli jsme zvedavi, jak ta tu exkurzi zvladne. :D
Pote nas pruvodci vzali do obchudku, kazdou skupinu do jineho, kde jsme mohli nakoupit darky pro horniky - limonady, cigarety a dynamit! Martina mrzi, ze si nekoupil i jeden pro sebe na pamatku. ;) U nas dynamit asi neni volne k prodeji, ze? Pruvodce nam jeste popsal hornicky zvyk, kdy hornici prosi matku Zemi, aby je ochranovala a byla k nim stedra a potom vyliji na zem trochu 96% lihu a zbytek vypiji. I my jsme dostali do vicka, mohli jsme si neco prat a zbytek jsme museli vypit. Ech. Jednu lahvicku jsme si koupili pro nas, pit se to neda, tak jsem zvedava, co s tim Martin chce delat. :) Vedle na ulici jsme koupili dva pytliky koky - jeden pro horniky, jeden pro nas.
A ted uz vyrazime na Cerro Rico = Bohatou horu, ktera ze sebe dava stribro a ruzne mineraly jiz vic jak 500 let. Na jejim vrcholu uz je tezba zakazana, protoze je to tam cele vykutane a mohlo by se to zritit. Nejdriv nas pruvodce bere do fabriky, kde se vydolovane materialy ruzne cedi a ziskavaji se z nich dane mineraly. Je tu spousta stroju, kolecek a kadi. Cely ten proces je fakt zajimavy.
Pote zapiname svetlo, pres oblicej natahujeme satek, aby se nam lepe dychalo a jdeme do dolu. Po par metrech na nas pruvodce krici: "Nalevo, vsichni rychle nalevo!", tak se tiskneme ke stene a kolem nas profrci mali kluci tahnouci nalozeny vagon. Pracuje tady kolem 60% chlapu z celeho mesta. Tahle prace je, podle me, nejnarocnejsi na svete. Kolem 45 let veku umiraji a nekdy i mnohem driv. Zalezi, v kolika letech tu zacinaji. Casto umre mlady chlap a jeho syn se pak vykasle na skolu a jde sem pracovat, aby uzivil zbytek rodiny. Pry tu zacinaji pracovat uz od 6-7 let. U nas davame diteti nejlepsi obleceni, vyprovazime ho do prvni tridy, fotime ho v jeho slavnostni den pred skolou a tady se matka rano louci s ditetem a preje si, aby se ji jeste vratilo zive. Tem klukum, ktere jsme potkali mohlo byt asi kolem 15 let.
Prosli jsme nekolik chodeb az k jedne odbocce, kde jsme prolezli malou dirou a pak se skrabali nekolik metru vysokou uzkou skulinou, kde se pod nama drolilo kameni. Dostali jsme se k parte sesti horniku, ktere jsme museli jednoho po druhem pozdravit "dobry den, mistre (a jeho jmeno)" a vzdat jim tak uctu. Stat dal tuhle horu lidem, takze tu neni zadna firma, ktera by je zamestnavala, ale kazdy pracuje sam na sebe. Vetsinou jsou tu party po 4-6 lidech. Prvnich pet let nemaji zadne vyhody, pote se mohou stat cleny jakesi unie, coz znamena, ze jsou zdravotne pojisteni a cast platu musi odvadet na stavbu novych koleji apod. Tim, ze nejsou klasicti zamestnanci, nemaji ani kazdy mesic stejnou vyplatu. Jejich mzda se odviji od kvantity a kvality toho, co vykutaji a za kolik to od nich nejaka spolecnost odkoupi. Coz zase zavisi na cene na mezinarodnim trhu. Takze nekdy si vydelaji dobre penize, jindy prinesou domu par set bolivianu.
Bohuzel jejich vybaveni je spatne, malo z nich ma napr. masku na oblicej, coz by mel byt zaklad, protoze tu dychaji arsen a vsechny tyhle hnusy se jim usazuji na plicich, a proto v brzkem veku umiraji. Delaji tu vsechno rucne a za pomoci dynamitu. Z tech skupin, co jsme potkali, mela jen jedna zbijecku. Kdo chtel, mohl vylezt kominem a podivat se tam. Ja, Martin a jeden kluk jsme se odhodlali. Vylezame nahoru, jsme sotva v pulce a pod tim klukem nade mnou, jak leze, se uvolnuje kameni. Jeste, ze mam ochrannou helmu, protoze jsem prave schytala par vetsich sutru primo na hlavu. Neni tu vubec videt, mozna tak par centimetru, vsude je prach a neda se tu dychat. Mam pocit, ze se udusim. V duchu si moc preju, at uz jsem zase dole u zbytku skupiny. V tu chvili nam pruvodce naridi, at se okamzite obratime a lezeme dolu, protoze se to nad nama zaclo sypat. Kdyz jsme slezli, strasne moc jsem si oddychla. A Ti chlapi ci kluci tady v tehle podminkach pracuji kazdy den.. Vzpomneli jsme si na nasi princeznu, jak tu exkurzi asi zvlada? Odpoved jsme dostali zahy, jen co jsme dosli k autu. Princezna sedela v aute a cekala na zbytek vypravy. Zrejme to vzdala hned, jak videla prvni horniky s cernym zaprasenym oblicejem.
Navsteva dolu byla zajimava zkusenost, ale ne moc vesela.
Druhy den jsme si jeste prosli mesto, navstivili nekolik kolonialnich kostelu a velky market se zeleninou, masem a vselijakym dalsim jidlem.
Ahoj Potosi, diky za nove poznani a zkusenost. My mame nastesti moznost jet dal.. Salar je nasi pristi vyzvou.
Žádné komentáře:
Okomentovat