úterý, dubna 29, 2014

Smer Cuzco!

Posledni kapitolu jsme skoncii v Cotahuasi, nejhlubsim kanonu na svete. Dalsi cil je jasny. Jedeme do Cuzca! Mesto vzdusnou carou mozna 200km, ale motorkou po silnici je to vylet alespon na tyden. Zpatky do Arequipa je to 12 hodin a pak jeste cca 1000km po silnici horami. Jenze nam se vracet nechce! V jedne z map jsem nasel cestu z Cotahuasi na sever, ktera se napoji na spojnici Nazca-Cuzco. Jenze o te ceste vsichni rikali, ze to je hodne obtizna a nepouzivana cesta. Ja mel to stesti, ze jsem uplnou nahodou potkal jednoho nemce, taky Martina, ktery cestuje na KTM 1190 Adventure R a je komplet sponzorovany nemeckym Touratechem. Potkal jsem ho ve chvily, kdy zrovna od jednoho ridice kamionu zjistoval cestu z Cotahuasi na sever. Ten potvrdil, ze cesta, kterou se chci vydat je hodne spatna a mel bych zvolit cestu k dolum pres Pampamarku, kde jsme jiz byli, dale pres vysoke hory. Je tam prusmyk pres 5000m vysoko, ale meli bychom to dat, jelikoz tam obcas projede nejake 4x4 nebo nakladak. Nicmene tato cesta nebyla v jedine mape, kterou jsem pracne ziskal. Poznamky ale dost pomohli, a tak jsme nikdy neodbocili spatne a vysel nam i benzin, na dlouhou cestu pustinou…


Vyrazime zrovna v “morceci den”, kterym v Cotahuasi oslavuji toto vinikajici zviratko. A tak jsme byli svedky, jak klucina z naseho hostelu bravurne vykuchal domaciho mazlicka. Moc masa na nem nezbylo. Proto cesta na Pampamarku, kde jsme byli predevcirem, byla vcera zasypana zavalem jsme jeste projeli kanon na druhou stranu a kdyz jsme se vratili, zrovna cestu bagr docistil. Cesta vzhuru z kanonu tak byla opet volna! Stoupani na Pampamarku uz jsme znali. Zatim nejhorsi zizag sotolina, s vymletymi zatackami, plnymi kameni. Vyjeli jsme asi o kilometr vyse a pohledli vzhuru na odbocku. Cesta dal vypadala, jak kdyz stojime opet dole v kanonu. Stoupali a stoupali jsme vyse a vyse. Kdyz jsme dojeli na hranu kanonu, naposledy jsme se rozloucili se zasnezenymi sestitisicovkami na opacne strane a pohledli na druhou stranu… Ceka nas asi pekny dest!



Tady, ve vysce nad 4000m, je podstatne chladneji nez ve slunem Cotahuasi. Pokud by vsak nebyly mraky tak nizko, jen tezko byste hadali, ze jste tak vysoko. Dlouha rovina nahorni plosinou nevypovida mnoho. Nas vsak tesne mijeli mraky, ze kterych obcas zamrholilo a tak jsme byli stale ve strehu. Jelikoz uz bylo dost pozde, tak me kazda odbocka dost znervoznila. Nemel jsem mapu ani navigaci a benzin, tak akorat na dojeti do civilizace. Nastesti se obcas objevil nejaky nakladak a poradil v me nerozhodnosti a my tak se setmenim dojeli do malinkate vesnicky. Pokud by tu nebyli tezari, jen asi tezko, byste tomuto mistu rekli vesnice, ale diky nim, tu byl i jednoduchy obchod s ubytovanim. I kdyz ubytovani je hodne silne slovo, pro misto, kde jsme prenocovali.



Temna drevena budka s uzkymi zdmi z prken bez izolace se stala nasim domovem na zahrade zasvinene odpadky, olejem i kostmi, ktere poziraly prapodivne vyhlizejici kocky i psy. Zachod jen pro otrle, na ktery vedla cesta uzkou sterbinou mezi budkou a domem. Splachovadlo byste hledali marne, protoze tam nebyla ani misa a trefit se do diry pod Vami nebylo jednoduche ani pro turka s dlouholetou zkusenosti. Ale s prichazejicim destem, jsme i tak byli moc radi, ze mame kde spat. Prvni spani v nadmorske vysce nad 4500m, jsme i pres drasticke podminky mistniho “hotelu” prezili.



O to vice, jsme byli rano radi, ze nemusime balit zasnezeny stan, kdyz jsme zjistili,, ze kolem vesnice nasnezilo a poprasek, jak z mouckoveho cukru nam bude zpestrovat nasledujici cestu do udoli. Mistni prihlizeci, pro ktere bylo nase zjeveni podobne pristani UFO, nam rikali, ze cesta vede uz jen malinko nahoru a pak uz jen klesa. No, jak pro koho. Po prvnim brodu, kde jsem byl moc rad, ze ma PiDina sani tak hodne vysoko, nas cekalo jeste stoupani do 5100m po zasnezene ceste a pak jeste dlouhych 160km nez jsme se dostali na asfaltku, takze jsme stravili vice jak pul dne ve vysce nad 4500m a az pozdeji klesnuli zpet do “civilizace”. Ale jeste pred klesnutim, jsme ve vysce 4800m potkali dva typky, jak se snazi roztlacit svuj nakladak. Potrebovali pomoci pouze asi 300m na okraj kopecka, kde dodavku roztlaci. Musim rici, ze meli celkem dobry zpusob, kdy jeden pouzival velke drevo jako klin pod kolo a ridic na roztlaceni obcas vyskocil. I tak to byla, ale nesmyslna prace. Kolemjedouci 4x4 pouze odkazal na za nim jedouci nakladak, ale ten zas omitnul pomoci. No ja bych rozhodne neujel, bez pokusu pomoci a tak jsme smele zahakl dodavku za motorku a zkusil zabrat. Bohuzel v teto vysce nemela PiDina bez dostatku kysliku sanci a i kdyby mela, spojka by to asi brzo odnesla. Kazdopadne i za ten pokus byli pani radi a asi si diky tomu reknou, ze ti bili, nejsou uplne vzdycky tak spatni. No nakonec se zapojila i Pajka a my ve trech pomalinku dotlacili nakladak na okraj kopce a on po par metrech opet naskocil! Nas pak dole u hlavni silnice cekala jen pouze mala vesnice bez benzinky a my tak zustali v nejistote, zda-li vubec dojedeme k dalsimu vetsimu mestu.




Silnice mezi Nazca a Cuzco je neprosto fantasticka. V osumdesatych a devadesatych letech tu pry cestovatel prepadavali revolucionari a cesta nebyla moc pouzivana, ale tomu uz je nastesti konec a cesta byla vyasfaltovana. Nasledujicich 100km podel drave reky stale lehounce dolu je jedna z nejlepsich za celou cestu. Obvykle si uzivate 10km peknych zatacek a brzo je vystrida rovina nebo horsi cesta, ale tady je ta vzrusujici jizda nekonecna. Do zatacek je videt, maji novy asfalt a jsou pekne klopene, takze vse, co motorkar potrebuje. Jet tady na necem silnejsim a nebyt tak nalozeny, tak je extaze znasobena. Me vsak uspokojuje pohled na hluboke udoli, kterym projizdime a pocit, ze po dlouhe dobe, opet jedeme 80-100km za hodinu, namisto 20-40km na tezke sotoline pred tim.


I tak jsme nedojeli do Cuzca ani nasledujci den. Probuzeni v nizke nadmorske vysce kolem 2500m zprijemnilo start, ale cesta dale se tak vlnila, ze nas cekalo jeste hodne zatacek. V Abancay jsme si zpestrili odpoledne obedem v luxusni restauraci a ja tak poprve vyzkousel Chicharone, ktere vsude tak nabizeji. Tady vsak byla kvalita (i cena) veprovych vypecku s kukurici o nekolik radu vyse a my se tak oblizovali az za usima jeste hodne dlouho. (zatimco pisu sbihaji se mi sliny!!! :)



Abancay – Cusco, pouhych 112km po asfaltu. I tak se v pruvodci pise, ze to je cesta na 4hodiny. Dnes uz se nedivim. Abancay je ve vysce kolem 2000m, pak Vas ceka prudke stoupani nad 4000m, kde na Vas vykoukne rada zasnezenych sestitisicovek. Jejich spicky jsme si chtel prohlednou podrobne a tak jsme si vyslapnuli 200m od motorky na travnaty kopecek. Uz uz si sedam a co nevidim, v trave vedle me, je veliky sklipknan. Pajka ma arachnofobii a tak ji rikam, at sem radsi vubec nechodi, ze je tu pavouk. Pekne chlupaty pavoucek veky jako dlan. Nechapu, jak muze zit tak vysoko. Pajka se na nej strnule diva a nedovede odlepit oci. Je v soku. Pavouk se nehybe a my netusime, zda-li je vubec zivy. Chci na nej neco hodit, at vime, ale po chvilky se rozejde sam. Udela par kroku a zase usina. Je to magicke zvire a my z nej mame oba respekt, takze radsi obracime a jedeme dal.



Dalsi cesta se line opet v zatackach az do udoli reky Apurimac. Vzhledem k pokrocile hodine vsak jeste jedeme na vyhlidku se zajimavym jmenem “Capitan Rumi”, kde tusim, ze bude uzasny vyhled na zapad slunce. Mam pravdu, ale uz je dost pozde. My jsme ve 3000m, primo pred nami sestitisicovky a pod nami si o vice kilometr nize dela cestu reka Apurimac. Tou dobou myslime, ze je to nejaky potok a ze vzdalenost neni tak velka, ale nasledujici den se pri jejim prejezdu ukaze, ze je to jedna z nejvetsich rek v Peru. Stanujeme na kraji hlubokeho kanonu a hvezna obloha je tu noc jako kino…




Rano se kochame jeste nekolik hodin a uzivame slunicka. Jedini, kdo se tam za cele dopoledne ukaze je ctverice starsich peruancu, kteri se foti nekolikrat na kazdem z kamenu a travi tim snad dve hodiny, a pak jedna babicka se dvema vnoucaty. Toto misto opravdu neni zapsane v zadnem pruvodci a proto je jeho sila o to magictejsi. Tu noc a rano patri pouze nam!

Žádné komentáře:

Okomentovat