Tak si predstavte, ze jsem uplne nahodou zjistil, ze ve Valparaisu konci Rallye Dakar. A to jen tyden po defininitvnim vybrani destinace pro prepravu motocyklu a zakoupenim letenek. Normalne by synchronizace takove udalosti zabrala spoustu usili, tentokrat ale timing vysel na jednicku. Diky tomu, jsme mohli v klidu vyzvednout PiDi, dat ji do kupy a vyrazit v sobotu sledovat posledni stage Dakaru.
Informaci o trase a mistech, kde sledovat zavod bylo dopredu na webu pramalo, a tak jsem vse nechal az na sobotni rano. A to se samozrejme vymstilo. Tak nejak jsem doufal, ze kdyz finale je ve Valparaisu a start v 500km vzdalenem La Serena, ze nebude problem rano normalne vstat kolem sedme, zjistit co a jak a nez dojedou prvni byt na prujezdnim miste. Jenze to jsem se mylil, jelikoz merene useky muzou byt hodne vzdalene. Pro nas to znamenalo, rychle se sbalit a vyrazit 300km na sever…
Cesta po dalnici ubihala rychle, asi po hodine jsme zacali mijet supportni vozy dakarskych teamu. Vysoke nakladaky se spoustou pneumatik na strese, dodavky mensich teamu, i vyrazene vozy a motorky na privesech. Dalnice lemovali fanousci z okolnich vesnic, kteri si vyrazili stoupnout na cely den k dalnici a pozorovat zavodni vozy, ktere pravdepodobne uvidi jen jednou za zivot. U kazdeho sjezdu v protismeru stali policiste a tak bylo jasne, ze rychlost v nasem smeru nikdo nebude kontrolovat. Jak cas ubihal, zacal jsem byt nervozni cim dal vice a doufal, ze uvidime co nejvice.
Jak se ukazalo, moje nervozita byla opravnena. Kdyz jsme dojeli na misto, vsichni fanousci jiz byli na svych mistech a lemovali koryto vyschleho reciste. Dost z nich bylo i primo u trati a premysleli jsme, jak to asi dopadne, az mezi ne vletnou rozjete kamiony plnou rychlosti. Sedeli jsme primo na predelu kamenite casti a esicka z prachoveho pisecku a cekali celi nateseni. Ostatni fandove uz vypadali dost povadle a my nevedeli, zda-li je to z dlouheho cekani, anebo z toho, ze uz vsichni projeli. Nakonec zacal nekdo v dalce kricet a pomalou rychlosti se kolem kodrcal motorkar. Pomyslel jsem si, ze bych mu to asi na sve HaPyne ukazal, ale bylo mi jasne, ze urcite ne po tolika dnech zavodu. Pozdeji jsem se dozvedel, ze to byl vitez amaterske kategorie.
To byl prvni i posledni motorkar, ktereho jsme videli.
Byl jsem dost zklaman, byt tak blizko a minout to nejlepsi o par desitek minut, ze me ani kolemjedouci auta dalsich zavodniku moc nevzrusovaly. Rozruch zpusobil az rev lidi “camion! camion!” a v dalce se ukazal hranaty obrys Iveca teamu Petronas. Pak jsme videli dalsi a dalsi kamiony, mix bugyn i vozu, kolem proletnuly0 i tri Tatrovky a jedna nase Liazka. Videt kamion ,ritici se po kameni, vletnout plnou rychlosti do pisku, bylo fantasticke. Kazdopadne nechapu domorodce, kteri to museli videt z par metru a s kazdym vozem hltat kilogramy prachu.
Posledni den zavodu ma tu nevyhodu, ze jezdcu, kteri se dostali az sem, zas tak mnoho neni Kdybychom sledovali prvni stage, urcite by byla zabava na cely den, takle bylo po vsem za necele 3 hodiny. No a co se da delat, musime zpatky do Valpa, at stihneme vyhlaseni…
Cesta domu uz tak moc neutikala a slunicko nas oba vysililo. Odpocinek na plazi byl nutnosti… Ja kdyz klimbam, tak usinam do minuty a rychleho slofika zmaknu levou zadni. Po pul hodine spanku jsem se vzbudil a zalomcoval Pajkou: “je treba pokracovat” … odvetila mi: “To je nefer, ja ted teprve usla a ty uz jses vyspalej!”, a tak to jde skoro kazdy den!
Jsme zpatky ve meste a protoze chceme klice od domu, hledame Ricarda, ktery dostal praci odvazet ucastniky Dakaru z finalniho parkoviste do hotelu po meste. Protoze mi, ale umre GPS, tak se nam hledani ponekud zkomplikuje a zustavame na vyhlaseni vysledku primo v centru. Trochu nepochopitelne, je cela stage namirena do budovy namornictva Chile a za ni je uzavrena silnice, pro prijezd a odjezd vozidel. Vetsina lidi tak musi stat v pozadi a sledovat vse na platne. My mame stesti, ze se skrabeme na jednu z okolnich budov, ale i tak je vyhled pekne mizerny. Nevadi, i tak je to vse kolem uzasne. Ulicemi jezdi kamiony a auta, troubi, lidi sili a vubec… pekelna vrava! Nekteri si dokonce jezdi stale dokola pro pridavky ovaci fanousku!
Kdyz vrava pomalu slabne, razime za Ricardem hledat parking zavodnich vozu, ktery ma byt nekde na stadionu. Po par spatnych odbockach ho nachazime a jedeme cekat k brane. Nase motorka je vsak tak vysperkovana, ze si mistni poradatele mysli, ze jsme zavodnici a tak nas rovnou naviguji primo dovnitr strezeneho arealu!!! Schovavame se a nakonec jedeme za ceskou Liazkou, ktera prave vzjidi dovnitr. Wow! To je fantazie! Takovych kamionu a zavodnich aut, uz asi pohromady nikdy neuvidim. Prochazime celym stadionem a fotime co se da! Misto je povadle a vsechno tu spi. My tak mame klid na to, vse si prolezt. Je skoda, ze je jiz po zavodu a nevidime, jak mechanici, maseri a kuchari odvadeji skvelou praci pro sve jezdce. Nakonec se vracime k motorce a prichazi k nam prapodivna pani. Nejdrive se bojime, ze je od poradatele a jde nas vyhnat, ale pak do nas zacne hustit spanelsky. Rikam Pajce, at nemluvi anglicky ani moc spanelsky, at nas neprozradi. Po chvilce chapu co rika… “Vy jste to jeli cele? A jak se Vam trat libila?” Rikam Pajce, at hraje tu hru a dela, ze jsme unaveni a radi, ze jsme dojeli. Pani je z nas uplne hotova a zjistuje, jestli jsme manzele, a cpe nam, ze uz brzo se musime vzit, kdyz se nam to vse tak krasne povedlo. Nakonec si s nama jeste dela spoustu fotek. Rikam, ze jeste budem v novinach!!!
Tak to je mazec :-D zavodnici dakaru :-), skvely zazitek. Takove necekane a prijemne prekvapujici momenty pri cestovani jsou super. MKHP
OdpovědětVymazatTo je teprve začátek, opravdový zážitky teprve přijdou - ale tohle je každopádně vtipný
OdpovědětVymazat