Ve meste San Pedro de Atacama jsme navstivili Muzeum Gustavo Le Paige, pojmenovane po vyznamnem jezuitskem knezi, ktery sem v padesatych letech prisel z Belgie. Byl nejen pozorovatelem fyzickeho a duchovniho sveta, ale venoval se i archeologii a malirstvi. V muzeu lze videt pracovnu G.Le Paige, vystavu jeho obrazu a predvsim nejvetsi sbirku archeologickych nalezu kultur zijicich v oblasti Atacama.
Vedle kravskeho zvonu, osatek a starodavneho kladiva, stoji na prednich mistech ve vitrinach predchudce zrcatka a stodolarovky. Drive tu byvaly videt i mumie. Vedeli jste, ze mumio je pryskyrice, majici vetsinou tmave hnedou barvu, osobity aromaticky pach a nahořklou chut? No, jelikoz tyhle mumie pred nekolika lety z vystavy odstranili, domnivame se, ze aromaticky pach se zmenil na obycejnej smrad, kterej byl citit i pres sklo a lide nemeli chut to cichat. Ale to je ciste nas subjektivni vyklad.
Krome muzea jsme se vydali i na zapad slunce do Valle de Luna, o kterem mnozi lide rikaji, ze je nejkrasnejsi, jaky kdy videli. Vstup stoji 2000 pesos na osobu, ale verili jsme, ze to bude stat za to. Mistni krajina je opravdu fantasticka, vsak z fotek muzete posoudit sami.
Vecer jsem zjistila, ze jsme nekde vytratili moji penezenku. Martin se jel nasledujici rano zeptat i ke vstupu do Valle, kde se nastesti nasla, ale rekli mu, ze ji nalezli na zachodech. Coz je blbost, protoze jsem na toaletach vubec nebyla. Vzali si asi 4000 pesos, ktere jsem tam mela (stesti, ze tak malo!), ale platebni karta tam byla, coz je dulezity.
Odpoledne jsme si nechali v infu doporucit agenturu, se kterou pojedeme na gejziry, nachazejici se asi 100 km od San Pedra ve vysce kolem 4200 m.n.m. Puvodne jsem Martinovi rikala, ze tam muzem dojet na PiDine. Na gejziry je nejlepsi vyrazit jeste pred svitanim, takze bychom tam museli jet den predem, ale lide nam rozmlouvali spani v takove vysce, kdyz na ni nejsme zvykli. Navic je tam v noci mraz. No, motorka je stejne na takovou cestu po sotoline nepojizdna..
Vstavame ve 3:45 a jdeme cekat na bus, ktery nas ma ve 4 hod vyzvednout.
Je tady docela teplo, tak verime, ze nahore nebude -10 °C, jak nas strasili. Jelikoz je jeste uplna tma, vidime mesic, jehoz osvetleny srpek je dole, takze to vypada, ze se na nas usmiva. To u nas na severni polokouli neuvidime. :) Po dvou hodinach jsme na miste. Vyska 4320 m.n.m. V cene vyletu je i snidane, doufame, ze bude v nejakem vytopenem domecku, nebot venku i v buse je -6 °C a my mame pouze letni kalhoty. :) Nas pruvodce Erik nam oznamuje, ze jdou s Luisem pripravit snidani - ven. Az to bude, tak nas zavolaji, at tam nemrznem. Ovsem nezavreli dvere, tak to vyjde skoro nastejno. My teda sedime uplne vzadu, tak bychom si asi nemeli moc stezovat, ze? :)
Snidane pri rozednivani u kouricich gejziru, kdy se vsichni tisknou k hrnku tepleho caje s listky koky, ma proste atmosferu. Mame i teple mleko, ktere chvili stalo v horkem pramenu. U snidane zjistujeme, ze s nami jedou dalsi dva Cesi a jedna Polka.
Po snidani jdem konecne na prohlidku! Asi stoji za to vysvetlit, proc se sem jezdi tak casne z rana. Martin si mysli, ze rano je tu mraz a jelikoz ta voda ma kolem 86°C, jde z tech gejziru husta a vysoka para. Pres den je tu teplo a asi to neni tak "husty". Popravde i tak jsme zklamani. Cekali jsme strikajici vodu do vysky nekolika metru a zatim vidime jen bublajici male gejzirecky a spoustu pary.
Ne, "to" vedle me neni zadna larva s brylemi, ale Martin snazici se ohrat v teplych prirodnich vyparech. ;)
Kousek od gejziru se zastavujeme v termalech. Voda ma jenom 30 stupnu, ale kdo muze rict, ze se koupal ve ctyrech tisicich nam morem?! ;)
Erik nas predem upozornil, ze mame byt ve vode max 10 minut, jinak potom budeme hodne unaveni a zbytek cesty do San Pedra prospime. Jenze my nejsme jako ostatni, na nas to melo presne opacny ucinek. Meli jsme sily na rozdavani!
Z termalu jedem do nejake vesnice a po ceste mame dost casu na prohlidku okolni fauny. Jedem jak sneci. Vidime zabu, lisku, dvacatou vikunu a u dvacate prvni uz se zacinaji nekteri cestujici na svych sedadlech vrtet a doufaji, ze se timto tempem stihneme jeste dnes vratit do San Pedra. Nebo maji strach ze dvou cinnych sopek, na ktere z autobusu koukame? Po nejake dobe nam Erik oznamuje, ze je cosi s autobusem a ve vesnici to poresime. Nam to s Martinem neda, a kdyz si lide foti andske kachny, jdem za ridicem a ptame se ho, co se deje. Respektive se ho pta Martin, ovlada uz prece ve spanelstine vsechny odborny slovicka, tykajici se kardanu, prevodovky, lozisek, sroubecku, maticek.. ;D
A Luis se ukazuje jako nejvetsi borec nasi vypravy! Vi presne, co s nasim autobusem je. "Problemem jsou nebrzdici brzdy. Jedeme celou dobu na jednicku, ponevac kdybych tam dal vyssi rychlost, tak uz bych to neubrzdil." rika a pekne se u toho na nas usmiva. Zaciname se smat taky, zaprve nam to prijde docela vtipny, kdyz jsme ve 4320 m a mame se dostat dolu do 2500 m, a zadruhe nevime, jestli to neni tim, ze v tom buse jedeme my. :)
V ramci naseho "vyletniho balicku" je i zastavka v typicke horske zoologicke zahrade. Vesnice, jejiz jmeno si ani nepamatujeme. Stoji tu par baraku a jeden krasny stary prtavy kostel. Kdysi tu zilo nekolik desitek rodin, nyni pouze tri. Na kazdodenni navaly cumilu jsou dokonale pripraveni. Brochetty z lamy uz se griluji, pred domem babicka prede vlakno z lami srsti, u vchodu do kostela sedi pan a vybira dobrovolne prispevky (oslovi kazdeho a citim, ze "nepsanym pravidlem" je povinnost tam neco hodit).
Myslim, ze pred vesnici by mel stat napis "Mili turiste, vitame vas v zoo cvicenych lidi. Mejte pocit, ze vas mame radi, nechte nam tu par pesos a tahnete do p.dele!" Bohuzel, na nas nespadla ani kapka pocitu autenticity. Ta, uz tady totiz davno neni. Jen jsme se presvedcili, ze je proste vetsinou lepsi jezdit po vlastni ose a zastavovat se na mistech, ktera nejsou v hledacku vsech turistickych agentur. Prosiiim, at uz je PiDina v poradku!!!!
Co se tyce pojizdnosti dopravnich prostredku, nas autobus jsme vymenili za jiny a pokracovali dal. Za zminku jeste stoji zastaveni u kaktusu, jehoz koreny jsou 17 metru pod zemi. Skoro vsichni si u nej udelali klasicke facebookove fotky, coz nam pripadlo prasteny, a tak jsme si nasli jiny kaktus, uplne obycejny a udelali si uplne obycejne fotky.
Jeli jsme i kolem sestitisicoveho vulkanu Licancabul, který je taktéž nazývaný "Volkan de la gente" (sopka lidí). Je u nej jezero, v nemz se pry odrazi slunce i mesic a unikatni barva jezera pusobi mysticky. Lide se k nemu chodi modlit a zadat o prosperitu. My se modlime, abychom zitra vyrazili do Argentiny.
Z vyletu jsme prijeli v odpolednich hodinach, a tak jsme jeste stihli projet a vyzkouset PiDinu po oprave lozisek. Chteli jsme jet na Salar de Atacama, ale na to uz nebyl cas. Spokojili jsme se s mistem jen par km za San Pedrem, kde jsme byli sami. V prijemnem bozskem klidu jsme pozorovali ovce, kozy, lamy a osly. Motorka bohuzel nezni uplne dobre, takze se Martin rozhodl, ze rano pojedeme do argentinske Salty, kterou uz jsme v itinerari nemeli.
Je tady docela teplo, tak verime, ze nahore nebude -10 °C, jak nas strasili. Jelikoz je jeste uplna tma, vidime mesic, jehoz osvetleny srpek je dole, takze to vypada, ze se na nas usmiva. To u nas na severni polokouli neuvidime. :) Po dvou hodinach jsme na miste. Vyska 4320 m.n.m. V cene vyletu je i snidane, doufame, ze bude v nejakem vytopenem domecku, nebot venku i v buse je -6 °C a my mame pouze letni kalhoty. :) Nas pruvodce Erik nam oznamuje, ze jdou s Luisem pripravit snidani - ven. Az to bude, tak nas zavolaji, at tam nemrznem. Ovsem nezavreli dvere, tak to vyjde skoro nastejno. My teda sedime uplne vzadu, tak bychom si asi nemeli moc stezovat, ze? :)
Snidane pri rozednivani u kouricich gejziru, kdy se vsichni tisknou k hrnku tepleho caje s listky koky, ma proste atmosferu. Mame i teple mleko, ktere chvili stalo v horkem pramenu. U snidane zjistujeme, ze s nami jedou dalsi dva Cesi a jedna Polka.
Po snidani jdem konecne na prohlidku! Asi stoji za to vysvetlit, proc se sem jezdi tak casne z rana. Martin si mysli, ze rano je tu mraz a jelikoz ta voda ma kolem 86°C, jde z tech gejziru husta a vysoka para. Pres den je tu teplo a asi to neni tak "husty". Popravde i tak jsme zklamani. Cekali jsme strikajici vodu do vysky nekolika metru a zatim vidime jen bublajici male gejzirecky a spoustu pary.
Ne, "to" vedle me neni zadna larva s brylemi, ale Martin snazici se ohrat v teplych prirodnich vyparech. ;)
Kousek od gejziru se zastavujeme v termalech. Voda ma jenom 30 stupnu, ale kdo muze rict, ze se koupal ve ctyrech tisicich nam morem?! ;)
Erik nas predem upozornil, ze mame byt ve vode max 10 minut, jinak potom budeme hodne unaveni a zbytek cesty do San Pedra prospime. Jenze my nejsme jako ostatni, na nas to melo presne opacny ucinek. Meli jsme sily na rozdavani!
Z termalu jedem do nejake vesnice a po ceste mame dost casu na prohlidku okolni fauny. Jedem jak sneci. Vidime zabu, lisku, dvacatou vikunu a u dvacate prvni uz se zacinaji nekteri cestujici na svych sedadlech vrtet a doufaji, ze se timto tempem stihneme jeste dnes vratit do San Pedra. Nebo maji strach ze dvou cinnych sopek, na ktere z autobusu koukame? Po nejake dobe nam Erik oznamuje, ze je cosi s autobusem a ve vesnici to poresime. Nam to s Martinem neda, a kdyz si lide foti andske kachny, jdem za ridicem a ptame se ho, co se deje. Respektive se ho pta Martin, ovlada uz prece ve spanelstine vsechny odborny slovicka, tykajici se kardanu, prevodovky, lozisek, sroubecku, maticek.. ;D
A Luis se ukazuje jako nejvetsi borec nasi vypravy! Vi presne, co s nasim autobusem je. "Problemem jsou nebrzdici brzdy. Jedeme celou dobu na jednicku, ponevac kdybych tam dal vyssi rychlost, tak uz bych to neubrzdil." rika a pekne se u toho na nas usmiva. Zaciname se smat taky, zaprve nam to prijde docela vtipny, kdyz jsme ve 4320 m a mame se dostat dolu do 2500 m, a zadruhe nevime, jestli to neni tim, ze v tom buse jedeme my. :)
V ramci naseho "vyletniho balicku" je i zastavka v typicke horske zoologicke zahrade. Vesnice, jejiz jmeno si ani nepamatujeme. Stoji tu par baraku a jeden krasny stary prtavy kostel. Kdysi tu zilo nekolik desitek rodin, nyni pouze tri. Na kazdodenni navaly cumilu jsou dokonale pripraveni. Brochetty z lamy uz se griluji, pred domem babicka prede vlakno z lami srsti, u vchodu do kostela sedi pan a vybira dobrovolne prispevky (oslovi kazdeho a citim, ze "nepsanym pravidlem" je povinnost tam neco hodit).
Myslim, ze pred vesnici by mel stat napis "Mili turiste, vitame vas v zoo cvicenych lidi. Mejte pocit, ze vas mame radi, nechte nam tu par pesos a tahnete do p.dele!" Bohuzel, na nas nespadla ani kapka pocitu autenticity. Ta, uz tady totiz davno neni. Jen jsme se presvedcili, ze je proste vetsinou lepsi jezdit po vlastni ose a zastavovat se na mistech, ktera nejsou v hledacku vsech turistickych agentur. Prosiiim, at uz je PiDina v poradku!!!!
Co se tyce pojizdnosti dopravnich prostredku, nas autobus jsme vymenili za jiny a pokracovali dal. Za zminku jeste stoji zastaveni u kaktusu, jehoz koreny jsou 17 metru pod zemi. Skoro vsichni si u nej udelali klasicke facebookove fotky, coz nam pripadlo prasteny, a tak jsme si nasli jiny kaktus, uplne obycejny a udelali si uplne obycejne fotky.
Jeli jsme i kolem sestitisicoveho vulkanu Licancabul, který je taktéž nazývaný "Volkan de la gente" (sopka lidí). Je u nej jezero, v nemz se pry odrazi slunce i mesic a unikatni barva jezera pusobi mysticky. Lide se k nemu chodi modlit a zadat o prosperitu. My se modlime, abychom zitra vyrazili do Argentiny.
Z vyletu jsme prijeli v odpolednich hodinach, a tak jsme jeste stihli projet a vyzkouset PiDinu po oprave lozisek. Chteli jsme jet na Salar de Atacama, ale na to uz nebyl cas. Spokojili jsme se s mistem jen par km za San Pedrem, kde jsme byli sami. V prijemnem bozskem klidu jsme pozorovali ovce, kozy, lamy a osly. Motorka bohuzel nezni uplne dobre, takze se Martin rozhodl, ze rano pojedeme do argentinske Salty, kterou uz jsme v itinerari nemeli.
Žádné komentáře:
Okomentovat