sobota, března 29, 2014

Pres vrcholky And

Dnes rano mame v planu konecne vyrazit zase do Argentiny. Myslite si, ze jsme opravdu vyjeli? Martin od casneho rana beha na wc, coz je podle me zapricineno vcerejsim zluklym parmezanem. Signal, ze nemame jet dal? Ne. Nastesti se Martinovi po dvou hodinach udelalo lip, vytrepali jsme nanosy pisku ze stanu, sbalili veci na motorku a.. A PiDina nejde nastartovat. To uz je i na nas fakt moc. Martin vymenil obe svicky, vycistil vzduchovy filtr, ale motorka dal mlci. Snazim se myslet racionalne a zadne "nahody" si nepripoustet. Az po nekolika hodinach se konecne umoudrila a motor zacal bezet. Martin je vsak nervozni a uz ji neveri.

Ceka nas prejezd ve 4 200 metrech a Pablo, majitel kempu, nam dava balicek koky. Ta pomaha telu vyrovnat se s velkou nadmorskou vyskou, zmensuje bolesti hlavy a naopak zvysuje fyzicke i dusevni sily cloveka. Koka je ale v Chile i Argentine ilegalni, a tak si z ni pouze varime odvar. Dostavame jeste spoustu doporuceni: "Vyjedte rano, at to stihnete. Nespete ve vysokych horach, nejste na to zvykli. Hlavne zadna fyzicka namaha, jinak se vam bude tocit hlava. Nahoru jedte pomalu. Delejte si prestavky." Bla bla bla...  Je odpoledne a my teprv vyjizdime ze San Pedra. Je nam jasny, ze nestihneme dojet ani do Purmamarcy, ktera je od nas 400 km. No, uvidime, co bude dal... Hlavne, aby to zvladla PiDina a nekde se nam nerozsypala.


Vysku 4,2 tis. prekonavame o nekolik set metru. V nejvyssim miste nam navigace ukazuje 4855 m.n.m. Vyletli jsme nahoru docela rychle, asi jen s dvema kratkyma prestavkama, protoze jsme se potrebovali dooblect. Je tu opravdu kosa. Malem nam vypadnou oci z dulku, kdyz potkavame dva cyklisty, kteri jedou opacnym smerem nez my. Sklanime se pred nimi, protoze to jsou fakt borci, ze si to davaj na kolech. 




Na hranicich jsme sami a jde to rychle. Behem chvilky uz jsme na argentinske strane. Huraaaaa!! Na benzince jsou ceny mnohem privetivejsi a vsichni lidi se na nas zase smejou! Parada. Viva la Argentina! Moc casu na radovani ale nemame, protoze zanedlouho se zacne stmivat, tak at dojedem aspon do prvni vesnice, ktera je 160 km od hranic. Patnact kilaku pred vesnici Susques zastavujeme u chlapka se zenskou, kteri se hrabou v motorce. Pichli. Chlapek se snazi zalepit dusi a zenska zatim drzi motorku, aby nespadla. 

Maji co delat. Za par minut tu zapada slunce a po setmeni je v teto vysce hodne pod nulou. Je ceka jeste 80 km do jejich ciloveho bodu, tak jim Martin nabizi pujceni kompresoru, at to nemusi foukat rucni pumpickou. Duse je zalepena, ale spatne a utika z ni vzduch. Trhlina je totiz dlouha asi 6cm. "Dam mu svoji nahradni dusi. Ale jsem zvedavej, jak by si poradil sam, kdyz tu nema skoro zadny naradi ani nahradni dily", rozhodne prohlasi Martin a jde k nasi motorce. Vrcholem bylo, kdyz zjistil, ze ulozil dusi do motorky tak sikovne, ze v ni ma taky diru. :D Takze dalsi lepeni. Pak se dusi, jinych rozmeru nez tam patri, snazili spolecnymi silami nacpat do pneumatiky. 


Kdo to nekdy delal, vi, jak se pritom clovek zapoti. Jen pripominam, ze jsme ve vysce kolem 4000 m a nemame provadet zadnou fyzickou namahu! Martin to jeste okomentuje slovy:" No jo, chlapi makaj a zensky jen koukaj." 
Po male chvilce zastavilo na protejsi strane auto, vyskocila z nej asi 80 leta babca s chlapkem a zacli z auta vyndavat kanystry s vodou. Kdyz jsem je videla jak to tahaj na kopec, vzpomnela jsem si na dobre vychovani a sla jim pomoct. Tybrdo, to jsem si zavdala na poradnou brigadu! Kdyz jsem odnosila asi dvacet kanystru z vodou, x dalsich veci a za autem uz nic nezbylo, zeptala jsem se s nadeji v hlase:"Je to vsechno?" "Neni. Pockej.", odvetil muz, otevrel bocni dvere a zacalo druhe kolo. Jojo, hlavne zadna namaha v takovy vysce.. :D Chlapi mezitim vratili kolo na motorku, ale vzduch porad uchazi. Je temer tma, takze i ti dva se vraci zpet 15km do vesnice a my jedeme za nimi, abychom jim mohli znovu pujcit kompresor, jak jim kolo uchazi. Do Susquesu prijizdime jiz za svitu hvezd a poulicnich lamp. Jsme ve vysce kolem 3500 m.n.m., Martina boli hlava a oba s unavou padame do postele v hostelu za krasnych 70 pesos (140kc).
Rano jdem na kratkou prochazku a do infocentra, ktere je ovsem zavrene. Vime akorat, ze se nachazime v provincii Jujuy, ale co muzeme po ceste do Purmamarcy videt, netusime. 
Nas hostel.


Jsme mile prekvapeni, kdyz se najednou ocitame uprostred obrovskeho solneho jezera, ve kterem jsou vykopane diry s pruzracne blankytnou vodou. Na ceduli se docitame, ze sul se tu tezi na tri zpusoby:
1. Ze solne plane se sekyrou vykopne velka hrouda soli, ktera se dava zviratum.
2. Povrchova sul se pouziva napr. na soleni silnic.
3. Vykope se dira, kde je voda a po jejim vyschnuti se lze dostat k te nejcistsi soli, jez si davame na chleba se sadlem. :)
U jezera je i par mistnich umelcu skrabajicićh do kamene ruzne obrazky okolni prirody a zvirat. Vedle nich pecou nejake placky se syrem. Martin nema rad kozi syr, a tak se jich pta:"Prosim vas, z ceho je?", a dostava se mu odpovedi:"To je z takovyho zviratka, ktery tady zije." Tak si pripadame jak v pohadce O chytre horakyni! :) Martin se prece jen neda a zkousi to jinak:"Dela to beee?" Opet salamounska odpoved: "Je to z cabry." Na to uz jsme vybaveni slovnikem a ac je syr opravdu z kozy, chutna vyborne.






Cestou dolu se krajina zacina zase zbarvovat a zelenat. Jedeme brutalnimi serpentinami, kolem hor starych 600 milionu let. Nakladaky s nadmernym nakladem anebo privesem plnym aut tu necekame, presto jich potkavame dost. Nechapeme. Martin jede velice opatrne, protoze netusi, co udelaji loziska v kyvce, kdyz se budeme hodne naklanet. Takze si uzivame opravu vyhlidkovou jizdu.





Krome nakladaku, aut a cyklisty je na ceste i jeden uplne ozralej jezdec na koni.
Hory hrajici celou paletou barev nam davaji znat, ze se blizime k Purmamarce. Ta je znama svou skalou sedmi barev a historickym kostelem. Tohle mesto je sice take jeden z cilu vsech turistu, ale atmosfera je tu o poznani lepsi nez v Chile.




Pri prohlidce kostela ma Martin, podle me, dost trefnou poznamku - v kostelech po celym svete jsou vzdycky vsichni vyobrazeni smutni a trpici. Zadna socha se nesmeje. Proc? Nema snad byt kostel mistem klidu a miru na dusi? Kdyby se tu hrala vesela hudba a lide byli stastni, uvazovala bych o tom, ze zacnu chodit na pravidelne nedelni mse. Ale takhle..? A pri vzpomince na Chile, by se jeste melo zavest jedenacte prikazani - "Nevyhodis zadny odpadek." Vsechny stary nabozenstvi prece uctivaliy Matku Zemi, tak proc se k ni ted chovame tak hnusne?
V tomhle kostele nas ale prece jen neco pobavilo. Spici Indianka, ktera sedela u vchodu (zrejme mela dohlizet na poradek), chrapala a tak nahlas, ze to bylo slyset vic nez, kdyby se rozeznely zvony!


Ten den jsme jeste dojeli do Villa Jardin de Reyes a spali u mistni elektrarny a termalu. Termaly tu vypadaji tak, ze si lide u sveho rodinneho domu postavili bazen a do nej tece voda z hor. 
I takhle se da jezdit. Na ulici ve Villa Jardin de Reyes.
Nasledujici rano jsme se vydali do Salty. Misto dalnice jsme zvolili "Cestu mezi kopci", ktera se vinula pralesem a musim rict, ze uz mi ta zelena barva a vune vsech stromu a kvetin chybela. Martin si to tak uplne neuzival, protoze mel divnej pocit z noveho rachtani v motorce. Co to bylo tentokrat, se doctete v nasledujicim clanku...



28 metrova socha Jezise ve meste La Caldera

1 komentář:

  1. skvěle napsaný, parádní fotky. furt to jede a ještě zachraňujete ostatní :) dobrá práce

    OdpovědětSmazat