Prvni hnedy ekvadorsky den

Rano nas probouzi opet dest. My se ale nevzdavame a porad doufame, ze prset prestane a my to s nasi PiDinou vyjedeme. Policajti nam rikaji, ze je bahno jen kus a pak je cesta lepsi. Kolem 10hodiny se vydavame dal na cestu. A verte, ze je to hardcore! „Dneska bude asi pekne hnedej den.“, povida Martin. V tu chvili netusi, jake prave vyrkl proroctvi. Ano, prvnich nekolik desitek kilometru jedeme po hrbolate a kamenite ceste, kde dostavame na nasem novem tlumici pekne zabrat. Pak polnacka konci a pred nami je spoustu bagru a nakladaku. Stavi tu silnici. Dnes nas potkalo uz par destiku, ale jen na par minut. Ted zacina znovu prset a z normalniho bahna se stava neco slovy nepopsatelneho. Borime se a klouzeme z jedne strany na druhou, kde je pod nama pekny sraz dolu. Jestli jsme si tehdy v Argentine mysleli, ze bocni vitr je to nejhorsi, co muzeme zazit, mylili jsme se. Tentokrat se pevne drzim a sleduju kazdy centimetr nasi jizdy. Obleceni uz nemame sede, ale vypadame, jak kdyz jsme zrovna vylezli ze septiku. Jsem vdecna, ze jedu prave s Martinem, ktery uz ma neco najezdeno a ted zurocuje sve zkusenosti. Je fakt profik. Bez bahna by nam tahle cesta trvala treba hodinu az dve, takhle ji jedeme pul dne.

U prvni "silnicni" kontroly se na Martina sesypaly deti, jdouci ze skoly.

S jistou unavou prijizdime do prvniho ekvadorskeho mesta Loja a tesime se na jidlo a na to, ze odtud uz by mela zacit slibovana betonka. Pri jezdeni po meste a hledani restaurace, vidime v jedne ulici venku v radach na zidlich spoustu lidi. Sedi a divaji se smerem dovnitr domu. „Jeee, hele tady asi zase bezi fotbal, ze tam vsichni tak upenlive cumi!“ rikam Martinovi do itercomu. Houby fotbal, neboztik. Treba mel fotbal taky rad, ale uz si ho rozhodne nezahraje. Uvnitr domu v obyvaku je otevrena rakev, obcas k ni nekdo prijde, pomodli se, poplace si a jde si zase sednout ven za ostatnima na pokec. Vedle behaji male deti, hraji na honenou a vyskaji radosti. Zvyky tady maji opravdu odlisne. Ac prozivaji chmurne chvile, neztraci elan a usmivaji se. Vedi, ze oni tu jeste jsou a je potreba si zivot porad uzivat, dokud stale ziji!

Co k tomu dodat?

Na konci mesta betonova silnice konci a mistni stavar nam povida, ze bahno uz bude jen asi 800 metru a pak je zas silnice. „Zaplatpanbu!“ Kdyz mi kamarad pred odletem rikal, at si ke kazde jejich slibene hodine pripoctu dalsi ctyri, ze nemaji absolutne pojem o case a neresi ho, mel mi i rict, ze to same je s odhadem vzdalenosti. 800 metru krat deset? Prislo na Martinova slova, ke kterym tentokrat dodal: „Myslem jsem si, ze dnes bude hnedy den, ale nevedel jsem ze tak moc!“ Bahno saha skoro do pulky kol a my v nem jedeme s plnou nalozi! Hustyyy... hodne husty to bahno je. :) Na konci nas ceka jeste brod, se kterym maji i kamiony co delat. Ale zvladli jsme to! Ani jednou jsme nespadli! Nas tlumic to zvladnul a nakonec jsme byli radi, ze mame tenhle provizorni, prozote motorka je tim padem niz posazena a Martin dosahne na zem. Coz je docela podstatne plus pri jizde behnem.
Celou tuhle bahnitou historku mame spojenou jeste s hudbou. Co delaji lide, kdyz jde do tuheho? Zacnou si prece zpivat. Martin si vymyslel pisnicku jmenem „Labadero“ a zpival mi ji dokola nekolik hodin v kuse, nez jsme se z te hnedi vyhrabali. Bohuzel se neda publikovat, ale az se s Martinem uvidite, vzpomente si na to a chtejte, at vam ji zazpiva! :) (PIPO: na prvnim promitani v Melniku jsem nabizel, ze kdyz mi nekdo prinese panaka, ze zazpivam, ale vsichni se na me vy... Asi si nechteli poranit usi:)
Odmenou za dnesni namahu nam byla slibovana betonova silnice a pak duha – poprve v zivote jsme videli duhu pod nami v udoli, divali jsme se na ni ze shora z kopce. Neuveritelny!

Ach ty jeho oci!!!

Dnesni dlouhy den koncime kempovanim u nejake archeologicke oblasti. Chteli jsme sprchu, ale volime opet stan. Martin si na posledni chvili vsiml u silnice uplne zapadle cedule, ktera odkazovala na toto misto. A svete div se, stoji tu budka, kde nikdo neni. Nemusime platit vstup, muzeme si to tu projit a ke vsemu tu jsou normalni ciste zachody s umyvadlem a tekouci vodou a jsou odemcene!! Navecer prisel pan se synem, ktery to tu hlida, provedli nas tu a ukazali nam nejen mistni vykopavky, ale i vselikaje rostliny, ze kterych nas nejvice zaujal kakaovnik. Poprve jsme videli, jak vypada kakao. Je to velka bobule, ve ktere jsou male bobule obalene v bile hmote, ktera je sladka a muze se vycucat. Ty bobule se davaji susit, pak se namelou a je z nich granko, tak jak ho zname. :)

Uvnitr jsou fialove bobule kakaa.

Druhy den projizdime mestem Susudel, na namesti se s mistnakama divame na fotbal, slunce nas krasne hreje do zad a je nam pekne. Mistrovstvi sveta tu prozivaji fakt uplne vsichni, kluci, damy i stari lide. [PIPO: proste jedem si jedem, zrovna dojedem do civilizace a za 5min zacina uvodni zapas mistrostvi sveta, ktere se hraje v Brazilii a my jsme prave v Jizni Americe, kde jsou vsichni z fotbalu totoalne odvareny]. Vecer kempujeme sice primo vedle rychlostni silnice, ale zato s naprosto magickym vyhledem. Se zapadem slunce pozorujeme z vrcholku kopce, jak se pod nami mezi horami usazuji mraky. Je to jako bila perina, ktera prikryva zemi, jež se také chystá ke spánku. Nebe nám ještě na dobrou noc předvádí svá barevná kouzla a v zadech mame v nasi vysce obrovský měsíc v úplňku... magie.

GALERIE FOTOGRAFII