Vracime se do mesta Chachapoyas a zase se nam podarilo to neplanovane nasmerovat na vikend, coz znamena, ze se urcite zucastnime nejake fiesty. A taky, ze jo. Peruanci nezklamali. I dnes se slavi. Tentokrat je to fiesta del fuego neboli oslava ohne. Na ctvercovem namesti je v kazdem rohu skupina lidi, uprostřed hori ohen a kolem se tancuje. Vlastne tancuji skoro vsichni na tomto namesti.
Bonusem bylo, ze jsme sehnali nejlepsi a nejlevnejsi ubytovani primo na namesti. Pekny pokoj s dobovym nabytkem. Dole v hostelu byla i velka pekna restaurace, kterou jsme nenavstivili jako stravnici, pouze jsme projeli kolem prave vecericich lidi na motorce dozadu na dvur. Ti lide asi trosku nechapali, co se deje. (fotka je az z rana :)
Nasledujici den se vydavame k nejvyssimu vodopadu v Peru – 771 m vysokemu vodopadu Cocachimba. Vzhledem k predpovedi pocasi na to mame jen par hodin, pak hlasi dest. Prijizdime do vesnicky, kde nam nabizi, ze muzeme jet k vodopadu na koni, ale musi s nami byt doprovod. „Prosim Vas a ten doprovod pojede taky na koni, ze jo? Nepujde vedle nas nekdo, kdo nam bude drzet kone?“ „Ne, ten taky bude mit kone.“ Fajn, nechceme byt ti turiste, co si vozi prdel na koni a vedle nich bezi mlada holka a popohani kone, aby sel. Jak si myslite, ze to dopadlo? S mym konem sla slecna a s Martinovo konem sprintovala starsi pani, tak kolem 50 let.
Ovsem prisla cast treku, ktera byla fakt do kopce (ale sli jsme mnohem narocnejsi treky predtim), vsude bahno, takze ani konum se tam asi neslo uplne nejlepe, ale tam jsme byli radi, ze jsme se vyvezli. Pak jsme stejne museli jit posledni tretinu pesky. Vtipny bylo, ze kdyz jsme se vraceli, potkali jsme par, ktery nasi pruvodkyni skoro na kolenou prosil, at jim daji taky kone, ze uz nemuzou. Jen co nas pani odvezla zpet do vesnice, vracela se pro ty dva. :) Vodopad byl ale fantasticky. Nejvic nas vsak pobavila skupinka studentek – kazda si delala uplne stejnou fotku. Postavili se zady k fotoaparatu a nad hlavou zkrizili ruce. Kdyz odesli, Martin si z nich zacal delat legraci a vytvoril serii parodujicich fotek, no podivejte se sami...
fotka opacnym smerem s bimbasem u kolen je bohuzel nepublikovatelna |
Vecer kempujeme na nejakem vybagrovanem placku, kde typek hraje s detmi fotbal. Hned se s nami seznamuji a asi po hodine prichazi i jeho manzelka s dalsi dva lide. Nabizi nam domaci limonadu z kukurice a popravde vam muzeme rict, ze dobrovolne bychom to znuvu uz nepili. Ale nechceme je urazit, kdyz vam nekdo neco nabidne, je zvykem to prijmout. Dozvidame se, ze spime na parcele budouci tovarny na kavu. Ti dva chlapi jsou kamaradi, jeden ma kavove plantaze a druhy chce postavit fabriku na zpracovani kavovych bobu. Jelikoz jsme blizko dzungle, neda mi to a ptam se jich, zda je tu spani bezpecne, jestli nemuzeme potkat nejaka jedovata zvirata? „No jasne, ze muzete! Mame tady takovou velkou cervenou housenku, asi 15-20 cm a ta je jedovata.“ „A zije tady v okoli?“ „Jojo, zije!“ No, hlavne, ze tu nejsou jedovati pavouci, bezi mi hlavou.. Obcas spat v divocine je docela adrenalin. O to vetsi, ze zipy naseho stanu nefunguji a nez je zapneme, trva to nekdy vic nez deset minut... :)
Nastesti nas tenhle vecer nic neprepadlo, nekouslo ani nesezralo, jen nas postipali komari. A ted uz opravdu hura do Ekvadoru, hranice nejsou zas tak daleko, tak doufame, ze je stihneme dnes prekrocit.
Cestou jsme potkali zase nejake opravy na "budouci silnici" a z jedne zatacky na nas dokonce vybaflo podivne zvire pripominajici neco mezi kravou a jednohrbym velbloudem. Zacli jsme se tomu nevinnemu zvireti smat a pripadali si chvili jak v nejakem scifi filmu. Pozdeji jsme se dozvedeli, ze se opravdu jedna o druh kravy a ne mutaci.
Je jasne, ze dnes se oprava nestihne a zustavame ve meste. Jdu hledat ubytovani a Martin zustava v servisu. Prichazi na hostel a sviti mu ocicka. S majitelem, ktery nam spravoval tlumic, se docela ozrali. :) Typek pry vytahl nejakou domaci palenku ze trinoveho cukru s medem a bylo vymalovano. Je pry tak dobra, ze od nej druhy den Martin kupuje jeste dve lahve a bere je s sebou az domu do ceske republiky.
Na druhy den je na PiDine konecne nahradni provizorni tlumic, se kterym musime jet velmi opatrne a pomalu. Drhneme kolem o blatnik v podstate pri kazde nerovnosti a tak predepneme pruzinu tak, ze je to jak kdybychom jeli na zelezne tyci a ne tlumici. I tak to drhne.
Jsme kousek pred hranicemi a v Ekvadoru jsou pry vsude silnice, tak snad dojedem do Cuency, kam nam maji pz Evropy poslat panove z Touratechu novy tlumic. S DHL uz zkusenosti mame 2x, takze do tretice ...
Žádné komentáře:
Okomentovat