Na navsteve u Jesuse a Innes jsme dostali pozvani od jeji sestry s rodinou, kteri bydli v Trujillu. Podarilo se nam spojit prijemne s uzitecnym - navstivili jsme krasne mesto s pamatkami, stravili prijemny cas s nasimi kamarady a jeste prezuli pneumatiku.
Behem pul roku uz jsme na nasi ceste videli leccos, jeli jsme po sotolinach, nove vznikajicich cestach a i po tech uplne rozbitych ci zavalenych, kde se cestari zrovna snazili odhazet kameni a hlinu. Videli jsme i pracujici deti, lidi prodavajici kde co, ale videt maleho bagristu? "Tomu je tak dvanact, ne?!", povida Martin.
"Dobry den, prosim vas, kolik let je tomu bagristovi?", ptame se asi 50-ti leteho delnika.
"Dvanact.", odpovi suse.
Smichy jdeme do kolen. Je docela legracni koukat, jak asi deset 40-60 -ti letych chlapu s lopatami ceka na povel maleho kluka ve velkem zlutem bagru (takovem, po kterem u nas touzi vsichni kluci uz od detstvi).
A je videt, ze to s tim strojem vazne umi. Jeho obsluhu ma totalne pod palcem a pocina si jak po dvaceti letech praxe. Malem nam vypadly oci z dulku. :)
"Dobry den, prosim vas, kolik let je tomu bagristovi?", ptame se asi 50-ti leteho delnika.
"Dvanact.", odpovi suse.
Smichy jdeme do kolen. Je docela legracni koukat, jak asi deset 40-60 -ti letych chlapu s lopatami ceka na povel maleho kluka ve velkem zlutem bagru (takovem, po kterem u nas touzi vsichni kluci uz od detstvi).
A je videt, ze to s tim strojem vazne umi. Jeho obsluhu ma totalne pod palcem a pocina si jak po dvaceti letech praxe. Malem nam vypadly oci z dulku. :)
Po prijezdu do Trujilla jsme jeli k Liz (sestra Innes), jejimu manzelovi Ibarovi a jejich dvema krasnym dvojcatum - Laure a Jesusovi. Bylo skvele mit zase po nejakem case zazemi, pohodlnou postel, vyprane a vonave obleceni... A nejlepsi bylo, ze se nam vsichni celou dobu venovali a objizdeli s nami okolni pamatky, a my jsme si tak mohli uzit mesto v uplne jinem duchu, nez jako obycejni turiste.
Jak si tak hovime a koukame na ty neuveritelne stavby, zahledneme v zrcatku Jezisovo potutelny usmev a v tom se auto v hlubokem pisku otaci a my si to mirime primo k jednomu z chramu. Tady to neni jak u nas, kdy se hradni brany zamknou na petlici a mate utrum. Tady se na to jde od lesa... respektive od pouste. Kdyz to nejde legalne a s platnymi vstupenkami, jde to obejit, v nasem pripade objet. Nasi kamaradi se totiz domluvili s hlidacem, ktery navrhl, at jedeme zadni cestou a pockame tam na nej, nez odejde zbytek turistu a pracovniku. Fantasticky! Meli jsme vlastniho pruvodce a navic to bylo celkove mnohem levnejsi, nez kdybychom si vsichni kupovali vstupenky.
Huaca de la Luna je teda pekne "husty" misto s jeste "hustejsi" atmosferou! Postavila ho kultura Moche nekdy kolem 500 n.l. Stavba je ve tvaru obracene pyramidy a to z toho duvodu, ze kazda dalsi generace ci dalsi kultura prichazela s novou inovaci, stare vymenila za nove. Lide celou dosavadni stavbu zazdili a pristaveli nove patro s novymi vytvarnymi motivy a takto se to nekolikrat opakovalo a proto ma obracena pyramida pet pater. Dosud zde kazdodenne pracuje nekolik archeologu, kteri jednotlive vrstvy postupne odhaluji. Na nekterych nepalenych cihlach jsou videt ruzne znaky, jejich ucel nam osvetlil nas pruvodce. Kazda rodina musela povinne vyrobit za urcitou dobu dany pocet cihel, a aby se vedelo ktere jsou od koho, kazda rodina si zvolila svuj znak, jenz byl na kazde z cihel. Na zdech jednotlivych pater jsou videt ruzne malby a reliefy znazornujici zvirata a atributy bozstvi.
Cela stavba ma nekolik mistnosti a namesti. Uplne nahore stoji obetni oltar, a to z toho duvodu, ze cely chram slouzil predevsim k nabozenskym ucelum. Pro Moche lidi znamenalo obetovani se Bohu velkou cest, presto mezi obetmi byli vetsinou veznove. Tady totiz platilo heslo: "Cilem neni protivnika zabit, ale zajmout!" Proto vsechny bitvy Moche kultury byly uplne jine. Museli vymyslet spoustu lsti, jak vyzrat na utocnika, neusmrtit ho, ale jen chytit a privest do Huaca de la Luna. Ti, kdo to zvladli, byli pak povazovani za hrdiny. A jak tady s uveznenymi zajatci zachazeli? Drsne. Moche kultura tu s temito lidmi provadela docela silene praktiky. Zajatce hodili do diry, kde na nej prazilo slunce a nechali ho tam hladovet. Kdyz uz byl temer v mdlobach, podali mu jeste nejaky halucinogen (vetsinou kaktus san pedro). Omameneho, ci doslova zfetovaneho, ho svazali a po dlouhe plosine s nim stoupali az na vrchol chramu k obetnimu oltari. A tam? A tam mu nekompromisne usekli hlavu! Mestane se na tuto "obetni slavnost" mohli divat z dolniho namesti a vse tak sledovat v primem prenosu. Predstavte si, ze po te plosine jdete i vy, omameni slunecnimi paprsky a diky vedru sotva pletete nohama.. Pruvodce vam v tu chvili detailne popisuje, jak budouci obeti tahali na provaze. Me v tu chvili prejel mraz po zadech. Atmosfera, ktera tu na me dychala, je slovy nepopsatelna. A vse jeste umocnoval zapad slunce a fakt, ze jsme tu sami.
Vracime se po ceste kolem Chramu Slunce, postaveneho pro politicke ucely. Je to nejvetsi predkolumbovska stavba v Peru, obehnana vysokou zdi. Slozen je ze 140 milionu cihel a vsechny maji na sobe znaky, ktere jsme videli v Chramu Mesice.
S tim omamenim v Huaca de la Luna jsem nebyla daleko od pravdy. Nasi pratele nas pote vzali k pobrezi, cekali jsme, ze uvidime more, a ze se treba vykoupeme, ale nevideli jsme ani kapku slane vody a misto toho jsme zastavili u poulicnich pojizdnych stanku, kde se linuly vselijake vune. Nejvic me zaujala kouzelna babicka varici carovne lektvary, ktera vypadala jako starenka z ceske pohadky. Teda az na to, ze misto satku mela na hlave kovbojsky klobouk a misto bile kuze byla indiansky hneda. :) Na svem dvoukolaku mela vyskladanych sestnact lahvi, jejichz obsah nam byl neznamy, protoze nemely zadne popisky. Hned jsem si vybavila scenu z filmu Cesta z mesta, kdy jim babca davala ve sklepe ochutnat ruzne orechovice a malinovice apod., az je uplne opila a zblbla. I tyhle dobrutky maji svou funkci. Ja jsem chtela neco na zaludek a na strevni problemy a Martinovi kluci doporucili drink na vyssi potenci. Pry to zarucene funguje. Indianska babicka se pustila do prace.. Vzala jednu lahev a jeji obsah vlila do kastrolu, pak pridala par kapek z dalsi lahve, chvili to varila, prelevala sem a tam, pak zas neco primichala, povarila, pridala do toho stavu z kaktusu (nastesti ne z kaktusu san pedro, to bych byla zmastena okamzite), nejake granule a kulicky a zas varila a zas prelevala... No proces to byl dlouhy a obdivuhodny. Vysledna chut byla velmi silna a syta.. Verim, ze odted je konec vsem mym "hnedym" dnum, nebot muj zaludek a ma streva dostaly bajecny regenerator a doping. Martin svuj drink take vypil, tak uvidime vecer! :-)
 |
| Kovbojska carodejka |
 |
| Kouzelna Albertina |
Posilneni jsme se vypravili do centra Trujilla. Ten den jsme meli na carovne starenky stesti. Sla proti nam pani s choditkem, a kdyz nas spatrila, chytla me za ruku a zacala se za nas modlit. Prosila Boha, at nas opatruje a at nam sesle svou lasku a stesti a vsechno dobre. Citila jsem z babicky Albertiny nadherny klid a smir. Asi po desetiminutovem rozhovoru jsme se mile rozloucili a sli primo na hlavni namesti Plaza de Armas, o nemz se Martin docetl, ze je nejvylestenejsi na svete. A je to pravda! Predstavte si, ze vidite svou tvar na dlazbe, teda samozrejme jeji odraz.
 |
| Pohrebiste |
Nasledujici den jsme navstivili Chan Chan, nejvetsi hlinene mesto predkolumbovske ery v Americe. Rozklada se na plose 20 km2 a vzniklo kolem roku 1300 n.l. Kultura Chimu, ktera toto mesto obyvala, vznikla pry ze "zbytku kultury Moche". V nejvetsim rozkvetu tu zilo az kolem 60 tisic lidi. Cele mesto je postaveno z nepalenych cihel, proto je vetsina stvaeb uz dost ponicena, za coz muzou privalove deste a tornada. Mesto ma ruzne ulicky a zakouti a pro toho, kdo nema dobrou orientaci, neni tezke se v nem ztratit. Co nam prislo zajimave, bylo, ze tu stalo10 opevnenych citadel s kralovskymi komnatami a kazda citadela mela sve pohrebiste. Proc? Protoze kazdy panovnik si postavil svoji. A co bylo jeste zajimavejsi, ze kdyz umrel, museli ho pohrbit se vsim jeho majetkem a dokonce i se sluzebnictvem. Docetla jsem se, ze nazivu mohly zustat jen jejich pravoplatne manzelky. Tak jsem si ted predstavila, jake by to bylo v dnesni dobe, kdyby se nasi prezidenti pohrbivali se vsemi jejich tajemniky a radci a se vsim majetkem... No, jeste ze zijeme v teto dobe.
Kdysi byl Chan Chan mestem plnym zlata, stribra, sperku a keramiky. Coz si nyni, pri pohledu na hole hlinene zdi, lze jen tezko predstavit. Kdyz na toto misto prisli Inkove, vse tu nechali v puvodnim stavu, ale spanelsti najezdnici vsechny hroby vykradli a vsechny cenne veci tak zmizely. Co se tyce tech zdi, tak nektere maji v prumeru i 4 metry! Casto jsou na nich vyobrazene ruzne motivy zvirat a vody, coz znaci velke spojeni kultury Chimu s prirodou. Kdyz prisly silne deste a niciva tornada, mysleli si, ze se Bohove zlobi a postupne zacali sva obydli opoustet. Jestli sem nekdy pujdete, doporucujeme si vzit slunecni bryle a spoustu vody. Neni se kde schovat a slunce tu ma fakt silu.
V Truchillu jsme stravili asi tri dny. Nasi pratele se k nam chovali velmi pohostinne a my se u nich citili opravdu dobre. Ibar nas dokonce vzal na obed k jeho rodine, kde nam maminka uvarila paradni obed a sestra nam ukazala kopii mumie, kterou vytvorily deti ve skole a baly si ji vzit domu.
Po rozlouceni s nasimi bajecnymi prateli, nas cekal tvrdy sok. Odpadky. Ano, mozna to piseme skoro v kazdem clanku, ale je to fakt desny. V jeden moment obdivujete krasy namesti, historicke domy, blistive sochy, pak popojedete o kousek dal a z toho smradu se vam chce blit! Ti lide tu ziji na jimi vyprodukovane skladce! A nejvetsim paradoxem je cedule "Prohibido botar basura" = zakaz vyhazovani odpadku. Tak to dopada, kdyz se vyrabi nadbytek plastu a vsech moznych hlouposti, ktere ale vubec nepotrebujeme, a presto je kupujeme. Pohled na tahle mista me naucil, polozit si pred nakupem kazde veci otazku - zda ji opravdu potrebuji, zda mi vydrzi dlouho a co bude s jejim odpadem... Je to nase planeta a sami si pod sebou rezeme vetev.
Žádné komentáře:
Okomentovat